Ani OMG, ani WTF

„Viděl jsem TBH a jako učitel na gymnáziu v Líšni se cítím podvedenej skutečným životem na gymnáziu v Líšni,“ napsal na twitteru brněnský pedagog Dalibor Levíček. Jakkoli jde o tweet psaný se zjevnou nadsázkou, mohli bychom jej brát jako ten nejlepší důkaz nerealističnosti prvního hraného webseriálu České televize. Měřítko autenticity či uvěřitelnosti při hodnocení pořadu často uplatňují také kritici a diváci. Podle některých se týmu okolo showrunnerky Lucie Kajánkové podařilo empaticky a věrně vystihnout život dospívajících zoomerů. Podle jiných je se­­riál toporný cringefest, tedy nevěrohodná přehlídka trapností, jež více než o dnešních náctiletých vypovídá o tom, jak je vidí o generaci starší tvůrci. Jak to tedy je?

Hodnotit fikční díla z hlediska jejich korespondence s realitou je vždy ošemetné. Zvlášť vezmeme­-li v potaz, že dnes nejúspěšnější středoškolský seriál Euforie (2019–2022) vyniká barokní stylizací na pomezí noční můry při drogovém dojezdu a neonově podsvícené fantazie. Fikce nikdy neobsáhnou vše, jsou nutně selektivní, formativní a světotvorné. Dává proto větší smysl ptát se, jakou vizi reality konstruují, na jaké její aspekty se zaměřují a v jaký dramatický tvar je přetvářejí. TBH se nabízí nahlédnout jako seriál, který přiznaně čerpá ze západní televizní tvorby a její rysy různě přizpůsobuje tuzemskému prostředí.

Amerika v Brně

Vypravěčskou rozbuškou TBH je incident, při němž smrťácky maskovaný student s pistolí v ruce vystraší celou školu a jednoho z chlapců přiměje ke skoku z okna. Ze situace jako vystřižené ze zámořských novin se nicméně vyklube „prank“, tedy hodně přemrštěný kanadský žertík. Plachý Tonda nestřílel ostrými náboji, ale coby šikanovaný lúzr chtěl ostatní jen postrašit. Fejková školní střelba má nicméně reálné následky a seriál ve svých deseti epizodách prozkoumává, jak přesně tato událost a její dozvuky ovlivňují studentský kolektiv. Každá epizoda se přitom po vzoru norského seriálu Skam (2015–2017) zaměřuje na jednu z postav.

Vliv západních teenagerských dramat a především amerických kulturních specifik je od začátku patrný. Podle všeho si jej ale uvědomují i sami tvůrci a reflexivně s ním pracují. „Tady nejsme v Americe, tady jsme v posraným Brně,“ naléhavě šeptá Lukáš, když se s vlogerkou Májou a přítelkyní Nessou při střelbě zabarikádují ve školní knihovně. Také rozvržení studentského kolektivu má svůj původ v typicky zámořském členění na namachrované sportovce (zde florbalisti), jejich roztleskávačky (holčičí skupina Bitchez) a outsiderské nerdy (Tonda jako stydlivý fanoušek japonského anime). Ale podobně jako v případě falešné střelby i tyto nálepky odpovídají jen částečně. Brněnský gympl v TBH připomíná americkou střední „z Wishe“, tj. její nápodobu z laciného výprodeje. To však není negativum, ale spíše funkční součást celého konceptu, který do lokálního středoevropského prostoru vpašovává zahraniční inspirace a současně je v rámci možností upravuje, nabourává a podvrací.

Moc to neoverthinkuj

TBH ostatně již svým názvem předznamenává, že čeští zoomeři přijali anglojazyčný diskurs za svůj, zejména internetový slang. Kromě zkratky pro „to be honest“ (abych byl/a upřímný/á) seriál vkládá postavám do úst celou řadu anglicismů a jejich počeštěných zkomolenin. Nejvíc jimi mimo textové chaty šermuje Mája, místní youtuberka či tiktokerka. „Moc to neoverthinkuj,“ vybízí například váhajícího Lukáše k tomu, aby se na závěrečné party nebál jít za svým. Mája je nadto aktivistickou hlasatelkou liberálně progresivních idejí, jež se někdy pejorativně shrnují pod termín woke. Od začátku vyjadřuje odpor k machistickým klukům a jejich holčičím fanynkám, zpochybňuje stereotypní genderové nároky a ostatní podporuje v jejich individuálním sebeurčení.

Pokud se seriál otevírá kritice za příliš horlivou agitku, je to především kvůli Máje. Její teze o heteronormativitě, internalizaci poststresového traumatu a dalších psychologických či sociálních jevech skutečně místy působí otravně a kazatelsky – jako vyčtené z příručky. Jenže právě s takovým vyzněním TBH počítá. Na jednu stranu je zjevné, že Máju vedou dobré úmysly a seriál z ní rozhodně nedělá hysterickou feministku s vykolejeným hodnotovým žebříčkem. Na druhou stranu ale zviditelňuje nástrahy, které mohou nastat, pokud se feministické či obecněji progresivní hodnoty pokusíme uvést v praxi. Že druzí to mohou chápat jako nepřístojný vpád do vlastního života. Nebo že nás takové vidění světa může oslepit do té míry, že nejsme schopni vnímat nuance. Mája tak florbalisty zprvu vidí jako jednotný shluk toxických „boys“, ale postupně je nucena svůj názor pozměnit. Její aktivistické hroty jsou tedy náležitě vyostřené, ale vždy se obrušují v kontaktu s okolím.

Limity diverzity

Nakonec TBH ze západních vzorů do tuzemské seriálové tvorby přenáší rozměr diverzity. Ta bývá převážně chápána jako větší reprezentační rozmanitost, která dává prostor dosud opomíjeným etnickým, genderovým či sexuál­ním minoritám, a v důsledku tak lépe odráží rozrůzněnost skutečného světa. Jak ale dokládá i TBH, tato diverzita mívá své limity.

Seriálu nelze upřít, že do centra vyprávění posouvá charakterové typy, jaké česká televizní tvorba spíše opomíjí. Nessa v podání suverénní Martiny Jindrové razantně přepisuje konvenční představy o populární středoškolačce. Je nebojácná, drzá a impulsivní. Přitom nepostrádá charisma. Lukáš a Pavel, spoluhráči z florbalu, se pohybují na queer spektru. Pavel má jasno v tom, že je gay, Lukáš se teprve hledá. Jejich rozkolísané sbližování nakonec tvoří vztahovou páteř seriálu. A přestože závěrečná večírková epizoda svádí všechny protagonisty na jedno místa a snaží se jejich cesty uspokojivě uzavřít, nejzřetelnějším vývojem procházejí právě Lukáš s Pavlem.

S ohledem na profesní afinity showrunnerky Kajánkové to dává smysl. V minulosti působila jako šéfka festivalu Mezipatra a ve svých teoretických statích se zabývala queer problematikou. TBH tak lze číst jako seriálový text, který znalecky překračuje některé zažité, často kritizované šablony v zacházení se sexuálně menšinovými postavami. Pavel a Lukáš nejsou obětováni na úkor ostatních; jejich osud není tragický. Naopak jsou kolektivem přes veškeré dílčí ústrky akceptováni, a dokonce se stávají jeho vůdčími figurami. Z hlediska reprezentace jde o pozitivní a poučený krok, který už nicméně není důsledně ukotvený ve vyprávění. Jako by tvůrci chtěli dotlačit své favorizované hrdiny tam, kam potřebují, ale už tento vývoj dostatečně scenáristicky neopodstatnili.

Stejně tak se lze ptát, zda skutečně TBH ve své hlediskové pluralitě dává rovnocenný prostor všem zahrnutým táborům. Jakkoli například Lukáš s Pavlem komplikují zjednodušenou představu o machistických florbalistech, jejich spoluhráči povětšinou setrvávají v jednostrunné poloze namistrovaných floutků. Paradoxem pak je, že seriál takřka úplně opomíjí životní příběh Roba, chlapce, který při falešném útoku vyskočí z okna a zmrzačí se. TBH tak celkem jednoznačně stojí na straně outsiderů, kteří se ocitají mimo tradičně rozvržené společenské role. Těm ostatním se však stejně intenzivně věnovat nestíhá.

Scenáristická selektivnost v proměnlivém důrazu na postavy je patrná i v umenšené přítomnosti pedagogů nebo rodičů. Nepochybně nejde o výraz tvůrčí přehlíživosti, ale spíše o důsledek webového formátu, jenž pracuje s deseti­- až patnáctiminutovými epizodami, a nutně proto vyžaduje kompromisy. Jestliže tedy seriál nepůsobí dostatečně životně, tak právě kvůli této minimalizaci všeho, co přesahuje soukromé mikrosvěty ústředních postav. Upřímně řečeno to ale příliš nevadí. TBH není ani OMG, ale ani WTF. Je důstojným teenagerským seriálem, který si vede nejlépe, když vystoupí za své zahraniční zkratky a nahlíží její meze.

Autor je filmový publicista.