Do protestů proti válce na Ukrajině se v Ruské federaci očekávatelně zapojili i anarchisté, pro něž perzekuce ze strany státu není novou zkušeností. Nemohli se přitom vyhnout dilematu, které je vepsáno v jejich nestátní ideologii. Přesto burcují k otevřenému a hlavně veřejnému odmítnutí konfliktu, v němž se podle nich hraje o budoucnost nejen Ukrajiny, ale i Ruska.
Pondělí 28. února 2022. Na náměstí v Irkutsku stojí osamocená dívka s piketem v ruce. Je na něm napsáno „Pojďme žít přátelsky“. Není tu sama proto, že by se nenašel nikdo další, kdo by se k ní přidal. Jen chtěla, aby ji okamžitě nesebrali. Pokud totiž chcete v Rusku veřejně vyjádřit svůj názor a nezdržovat se ohlašováním akce na úřadech, nesmí s vámi být na veřejném prostranství v okolí padesát metrů nikdo další s piketem. Policie dívku sebrala okamžitě. O den dřív zadržela ve stejném městě šestnáct lidí protestujících proti válce. Všichni jsou to anarchisté.
Aktivní boj versus pasivní odpor
Do protiválečných protestů se anarchisté zapojili hned od začátku a jsou po celém Rusku dennodenně odváděni v policejních poutech spolu se stovkami dalších demonstrujících. Nemůže je odradit ani fakt, že 1. března byl ve Státní dumě podán návrh na kriminalizaci aktuálních protiválečných protestů s možným trestem až patnáct let vězení. Tak absurdně vysoké tresty jsou tu pro ně bohužel běžné.
Anarchisté v Rusku zahájili kampaň proti okupaci Ukrajiny už koncem ledna. Hrozba okupace tehdy visela ve vzduchu a bylo namístě zaujmout k ní stanovisko. Jako vždy v historii, když vypukla válka, řešili anarchisté i tentokrát dilema, zjednodušeně vyjádřené hesly „No passaran“ a „Žádná válka kromě třídní války“. Jinými slovy: přiklonit se k jedné z válčících stran, nebo se důsledně držet antimilitarismu a neutrality. Protiválečná anarchistická kampaň tak má dvě krajní podoby – sebeorganizovaný odpor proti agresi Kremlu, a to i vojenský, a pasivní bránění válce, například dezercí. Společné jsou naopak nátlakové akce typu stávek, demonstrací, šíření letáků, graffiti a podobně.
Všechny tyto formy mají dnes právě v Rusku své opodstatnění. Zdejší anarchisté jsou postaveni před nelehký úkol rozbít oficiální putinovskou propagandu a cenzuru, rozporovat mocenskou „argumentaci“, uvádět dění do souvislostí a aktivně se vzepřít agresi. Připomenout lidem, že nestojí-li za Putinovou politikou, měli by to dát právě teď viditelně najevo. Situaci asi nejlépe ilustruje prohlášení anarchistů z pátku 4. března, které tu ve vlastním překladu uvádím v plném znění:
„Ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Putin se zbláznil a jeho armáda teď bombarduje města, střílí na pokojné obyvatelstvo, zabíjí děti. Už víc než milion lidí uprchlo z Ukrajiny, aby se zachránilo před putinovskými ‚osvoboditeli‘.
Odmítáme se podřídit ruské válečné cenzuře a otevřeně a jasně říkáme: tohle je válka. Dobyvačná válka, kterou vede armáda Ruské federace. Ukrajinci se okupantům úspěšně brání se zbraněmi v rukou, a my, kteří jsme teď v Rusku, nemůžeme jen nečinně stát stranou. Musíme ukázat sobě i světu, že jsme proti válce, že tuto válku potřebuje jen Putin a jeho banda. Být proti válce je teď ten skutečný antifašismus.
Společným dnem protiválečných akcí v Rusku bude nejbližší neděle 6. března. Vyjděte na hlavní náměstí svých měst. O čase rozhodujte a akce organizujte samostatně, hlavně buďte v ulicích.
Ruská vláda teď panikaří. Už jim došlo, že válku prohrávají. Především proto hystericky vyhrožují účastníkům protiválečných akcí – vyloučením ze školy, propuštěním z práce, okamžitým odvodem do armády, vězením. Nebojte se jich. Ukrajinci ve svých městech protestují proti okupantům holýma rukama. Proti ozbrojeným vojákům. Proti tankům. Vážně po tomhle všem můžeme mít strach z ruské policejní mašinérie?
Žádáme okamžité zastavení války. Žádáme okamžitý a bezpodmínečný odchod ruských vojsk z Ukrajiny. Je to hlavní podmínka čehokoli dalšího – agrese Ruské federace musí skončit. Musíme zastavit umírání lidí. Jistě, Putin se nás neptal, když spřádal plány na invazi, ale my jsme ho včas nezastavili. Musíme to udělat aspoň teď.
Co přijde po Putinovi?
Naším hlavním cílem je zastavení války na Ukrajině. Ale musíme bojovat i za budoucnost Ruska. Šílenému diktátorovi nezbývá moc času: malá vítězná válka nejde podle plánu a teď je jeho sesazení jen otázkou času a konkrétních prostředků. Ale co bude dál, po Putinovi?
Země, které vstoupily do ‚Ruské federace‘, teď stojí na historické křižovatce. Kolaps putinského režimu může nastartovat osvobozovací procesy. Nepovedou samozřejmě okamžitě k anarchistickému ideálu, ale přinejmenším přestane být Rusko ve válečném stavu s celým světem i vlastním obyvatelstvem. Vlna změn může přinést šanci na skutečnou změnu politického systému směrem k velké decentralizaci, například zrušením prezidentského úřadu a přechodem k parlamentní republice.
Je tu ovšem i další varianta toho, ‚co bude po Putinovi‘: ještě větší zakuklení režimu, neprodyšné uzavření všech hranic a přerušení mezinárodních kontaktů. Aktuální zablokování poloviny internetu v Rusku je jen první vlaštovkou. Na dobyvačné války už nebudou síly, ale lidem to život neulehčí: dostanou se do stavu podobného Severní Koreji. Tam není ani anarchistické hnutí.
V nejbližších dnech a týdnech máme všichni jedinečnou příležitost. Putinův autoritářský režim udělal fatální chybu a ztrácí rovnováhu. Pokud kremelský psychopat nezmáčkne jaderné tlačítko, už tu dlouho nebude. Všechno teď závisí na nás, obyvatelích Ruska. Když budeme mlčet, výzvy se rychle chopí izolacionisti a konzervativci, kterých je mezi mocenskými elitami většina. Když ale budeme aktivní, zvítězíme. Prorezlého leviatana stačí jen postrčit – a rozpadne se v prach.
Vyjděte 6. března do ulic. Jestli nemůžete právě v tento den, jděte kdykoli jindy. Pokud vůbec nemůžete, protestujte proti válce jinými způsoby: šiřte letáky, vylepujte samolepky, na roušky si napište ‚Ne válce‘, vyvěšujte plakáty z balkonů. Mluvte s lidmi. Je to teď důležitější než škola, práce a všechno ostatní. Teď se rozhoduje o osudu nejen Ukrajiny, ale také Ruska. Rozhoduje se o naší budoucnosti – a jen my poneseme odpovědnost za to, jaká bude.
Zima končí. Přichází jaro.“
Kromě anarchistů vyzvala k protestům i „oficiální“ opozice nebo ukrajinský prezident. Protestovalo se ve více než šedesáti městech, počet zadržených demonstrantů se po demonstracích 6. března přiblížil pěti tisícům. Lidový odpor narůstá. Výzvy fungují.
Autorka je překladatelka a redaktorka.