Jde to po haluzi

Jak vybíráte své autory a autorky?

Většinou za mnou přijde člověk s tím, že viděl naše knížky a chtěl by něco podobného. Jsem vyučený knihař, zabýváme se tedy klasickou knihařinou, a tím se vymykáme – spolupracuju i s velkými brněnskými tiskárnami, jelikož kde stroje nestačí, nastupuje ruční práce. Rád bych navázal na Ladislava Kuncíře, Josefa Floriana a Dobré dílo, protože to, co u nich vznikalo, byly skutečné skvosty.

Jak jste se dostal k vlastnímu vydávání knih?

Byl jsem formován prostředím u evangelického faráře Bohdana Pivoňky, u nějž se na Vysočině setkávali katolíci, jako pozdější biskup Václav Malý, spisovatel Ivan Klíma, psycholožka Helena Klímová a mnozí další. A když v osmdesátých letech pozavírali dominikány, kteří vydávali časopisy na severu Moravy, Dominik Duka zařídil dodání cyklostylu, a tak jsem začal se samizdatem. Do samizdatového časopisu Sursum sháněl texty Milan Badal, já se coby vydavatel na sebe snažil moc neupozorňovat, protože jsem byl kvůli tomu cyklostylu pořád jednou nohou v kriminále. Po vyučení jsem pracoval v Rudém právu, kde paradoxně na dělnických pozicích byli disidenti a kriminálníci, protože dělat tam se nikomu nechtělo. Štočky na obálku Jana Zahradníčka Dům strach mi tak odlívali v Rudém právu! Seznámil jsem se s podzemní církví, dělali jsme přednášky, chodil na ně třeba i básník Zdeněk Rotrekl nebo současný premiér Petr Fiala, potom jsem tiskl pro Jazzovou sekci a nakonec i vlastní obsah. Takhle jsme vydali třeba i Jana Skácela. Snažili jsme se v té bídné době dělat něco, co mělo smysl.

V nakladatelství Sursum jsme od roku 1991 vydali přes pět set knih a spoustu titulů považuji za originální, světovou literaturu. Třeba bývalý starosta Tasova Karel Švestka, jehož Couvání do času bylo oceněno Cenou Egona Hostovského, u nás vydal knihy Pohled z mostu a Pohled z okna; rukopis Pohled do tmy bych ještě chtěl vydat. Psal osobní vzpomínky remarquovského střihu. Za Repoetorium Přemysla Ruta, které graficky zpracovali Karel Čapek a Otakar Karlas, jsme v roce 1995 dostali cenu pro nejkrásnější knihu roku. Dnes je ale těžké s něčím prorazit – o všem rozhoduje propagace a marketing. Vznikla spousta výrazné literatury, která čtenáře hledajícího něco oddechového těžko osloví. A pokud už je nějaký autor trochu známý, jde logicky do velkých nakladatelství s lepšími možnostmi propagace i distribuce. Vždycky se ovšem najde něco, co člověka drží nad vodou, když je nejhůř – v tom se můžu spolehnout třeba na brněnskou saunovou společnost.

Saunovou společnost?

Hned po revoluci mě ještě jako mladého troubu Ludvík Kundera pozval do brněnské sauny, která už tehdy byla legendární – chodili tam skladatel Miloš Štědroň, ředitel Divadla na provázku Petr Oslzlý, režisér Peter Scherhaufer, lingvista Dušan Šlosar, trumpetista Jaromír Hnilička, grafik Ivan Štrouf… Bylo to vždy nesmírně tvůrčí prostředí a dokládají to i knihy a kalendáře sauny, které u nás vyšly. Jelikož ale už spousta kamarádů původní saunové skupiny zemřela, zvu mezi nás nové lidi – třeba Ivo Dostála, hydrologa a jednoho ze zakladatelů ekologického institutu Veronica, nebo Pavla Čecha, kterému jsem ještě jako neznámému malíři vydal v roce 2002 jeho prvotinu O Čertovi – a stala se z ní naše nejúspěšnější knížka. Vždy jsme vycházeli vstříc mladým nebo začínajícím autorům, což samozřejmě není moc výdělečné, ale zase se nám podařilo objevit řadu zajímavých lidí a umožnit jim prorazit – třeba i ilustrátorce Markétě Vydrové.

Proč se v polovině devadesátých let nakladatelství odklonilo od duchovní literatury?

Mám na to teorii: čas jsou peníze a peníze kazí charakter. Ze začátku jsme dělali křesťanskou literaturu, protože tady nebyla, ale v knihkupectvích to nikdo nebyl zvyklý prodávat. Když později vznikla velká řádová vydavatelství, přestalo mi to dávat smysl. Po revoluci jsem ale jako první vydal Sociální nauku církve, sestavenou knězem Františkem Rýparem. To je podle mne důležitá kniha i pro dnešek – pokud bude sociální smír a i poslední dělník se bude mít dobře, ať si bohatí mají jachty. Ale jinak se odlívá dělo na další Auroru. Píše se tam třeba i o tom, jak se bránit nespravedlivým zákonům. Byl jsem vždy proti komunistům, ale jak je možné, že se zprivatizovaly městské vodovody? Jakým právem si dnes někdo dělá majetnické nároky na vodu?

Vydali jste několik knih o Anně Pamrové, nebo přímo její díla.

Pamrová byla úžasná osobnost. Za Společností Anny Pamrové, která vydání knih inicio­vala, stojí Vlasta Urbánková z Drásova, která sama o Pamrové sestavila knihu Navštivte mne s podzimem. Těch knih už vyšlo několik – Alma Křemencová napsala Pamrové životopis, připravili jsme Antievu, Cestou k zářnému cíli.

Lze nějak charakterizovat literaturu vznikající na Vysočině, nebo alespoň tu její část, která vám prošla rukama?

Na Vysočině vždycky byla bernou mincí úcta k písmu, poznání a vzdělání. Byla chudá, ale duševně o to bohatší. Vyplývá to i z knížek Věry Rudolfové s portréty umělců spojených s Vysočinou – je to několik stovek lidí, zvlášť malíře to sem vždy táhlo. Knihy z Vysočiny jsou většinou faktografické, historické nebo vzpomínkové – o tragédii v Babicích, o Reyncích, o toleranční době. A to myslím souvisí s písmáckou tradicí.

Když jsem přišel do Tišnova, rozhodl jsem se, že se stanu místním patriotem. Vydali jsme několik knížek o Tišnově, fotografie, pohlednice, obrazy, v devadesátých letech jsme připravili řadu průvodců o Velkomeziříčsku, Bystřicku, Třebíčsku, Novoměstsku, to mělo v době před internetem velký úspěch. Ale i po deseti letech od vydání mi napsal jeden pán, že jsme v nich Vysočinu představili zase úplně jinak. Právě to člověka drží u řemesla. A hlavně se mi tu sejdou nejlepší lidi z celého světa. Třeba Ludvík Kundera – to nebyl básník, ale instituce. Vždycky jsem se setkával s lidmi, kteří mě seznámili s někým dalším zajímavým – velké osobnosti si své kontakty nikdy nenechávaly pro sebe. Jde to po haluzi.

Které vaše knihy se vážou přímo k Brnu?

Třeba Štěstí najdeš na prýglu Miloše Menclera s ilustracemi Pavla Čecha – to je celé v hantecu, udělat to jako divadlo, lidi budou řvát smíchy. Vyšly u nás taky brněnské pověsti v češtině a hantecu zároveň, doplněné ještě historickou skutečností, k níž se vztahují. Ludvík Kundera si pochvaloval, když to vyšlo poprvé: Tak teď už je hantec kompletně hotové. Mám připravenou už asi sedm let i učebnici hantecu pro samouky, s gramatikou, dvěma cédéčky, s překlady klasické literatury a básní. Držte nám palce, ať to letos vydáme! V poslední době vydávám také mladého brněnského autora Daniela Novotného – to je mistr krátkých povídek, povoláním ajťák.

U které knihy jste si říkal, že ji zkrátka musíte vydat za každou cenu?

To byla třeba knížka čtyřverší a minipovídek na pět řádků, která se jmenuje Nelehký úděl hodinek s mottem „Sotva se natáhnou, už zase aby šly“ – autorovi Martinu Černerovi na to jeho babička dala pět tisíc, což samozřejmě nestačilo… Vydat jsem znovu musel i Krhútskou kroniku. A v ní je nově dopsaná i kapitola o naší sauně, protože Ervín Hrych to Pavlu Vajglovi dovolil. Nebo Chlévská lyrika, výbor básní našich i světových autorů o chovných zvířatech, od inseminátora a bytostného básníka Zdeňka Volfa. A takových knih tady mám mraky! Myslím, že jsme udělali spoustu drobností, které dělají radost.

Daří se vám s něčím uspět i komerčně?

Dobře se prodává regionální odborná literatura, třeba Továrna Diana a historie trati Brno–Havlíčkův Brod Miroslava Vaňka nebo Tunely pro Messerchmitty Vladimíra Ustohala. Anebo myslivecké povídky – u těch byla v devadesátých letech jistota, že se prodají.

Když se tak rozhlížím, máte v Sursum vůbec nějaké knihy v měkké vazbě?

Pár jich je, ale jak říkal Jiří Suchý, vedu život nevázaný, brožovaný. To je zkrátka ta má duše knihaře – paperback není knížka. Pevná vazba je na pomazlení. Vždycky se ale snažím mít co nejlepší poměr cena–výkon, aby se knížka udělala co nejlépe, ale i nejjednodušeji a nejlevněji.