Zřejmě žádný český kraj nedefinoval sám sebe tak často jako jižní Čechy. Od konce 19. století se médiem jihočešství stává literatura. Tam se vytváří a variuje obraz, jenž ukazuje, že Jihočech je napůl Žižka, napůl Chelčický a že jižní Čechy představují krajinu tichou a zádumčivou. A tyto vlastnosti se z krajiny přenášejí i na člověka.
„Za dvojími horami od nás je rodiště Husovo. Jen přes luka je rodiště Petra Chelčického. Den pěší cesty je k rodišti Žižkovu. (…) Krajina jihočeská vůbec je vážná, tichá, zádumčivá. (…) Obklopuje tě ticho, v němž všeliký hlas zaniká jako kamen, hozený do vody. Tak nesmírné je to ticho, jako by chtělo, abys ve vzdálenosti pěti věkův uslyšel temné dunění země pod rachotivými kolesy husitských vozů. Duše tvé zmocňuje se v něm zvláštní tesknota, divný pocit, který dle mého vědomí z českého kmenu mají pouze Jihočeši a který jest úhelným kamenem jejich psychologie.“ Tak začíná první díl jihočeské epopeje Naši Josefa Holečka (1898). Holečkovy definice jihočešství nevstupují do prázdna – nejpozději sbírka Jihočeské melodie Otakara Mokrého (1880) totiž přichází s představou, že jižní Čechy jsou krajina smutku, a mluví o pokolení vzešlém z „půdy posvěcené, Táborů krví svatou posvěcené“. Antonín Klášterský ve sbírce Na českém jihu (1919) kupříkladu rodný kraj oslovuje: „Klid svůj velký vdechla jsi Mistru Janu,/ svoje dumy Štítnému, Chelčickému,/ ale hněv tvůj zabouřil hromným děsem v Žižkově voji.“ V básni Z jižních Čech A. M. Píši mluvčí sám přejímá z krajiny touhu po pravdě; Ladislav Stehlík vidí „tvrdé boky skal“, které se promítly do povahy Jana z Husince. Pro pocit identifikace málo záleželo na tom, že díla Husova nebo Chelčického téměř nikdo neznal, ba že by s Žižkou byla neslučitelná.
Ruku v ruce s literaturou se navíc vymezování krajových povah dostává i do popředí zájmu dalších disciplín. Kupříkladu Emanuel Chalupný, zakladatel české sociologie, se stává vykladačem Holečkova díla (Dílo Josefa Holečka, 1926). Chalupný výrazně zasáhl do sporu o Husovo rodiště a snažil se doložit, že Hus pocházel z jižních Čech, a nikoli ze středních, neboť každý povahově vyhraněný Jihočech, jakým dle definice Hus byl, vyznačuje se „zpravidla zvláštním spojením vlastností sobě příbuzných: svéráznosti v sebe ponořené a neústupné s nedostatkem náklonnosti i schopnosti ke kompromisu, ohebnosti, eklekticismu, jakož i spojení vážnosti, přímosti a hloubavosti s houževnatostí a sklonem k prostotě“.
Jihočeský sedlák
Rolnická krajina jižních Čech našla svůj ideální typ v silném sedlákovi. V době, kdy už jsou vydané klíčové části Našich, vzniká jako částečný kontrapunkt Jan Cimbura Jindřicha Šimona Baara (1908). Baar proti protestantu Kojanovi staví katolíka Cimburu – tak jako tak ale u obou platí, že jde o zbožné, pracovité, spravedlivé sedláky. Román nevzniká jako nápodoba dobové reality – naopak vstupuje do světa postupné modernizace a notně sentimentalizovanou rekonstrukcí dřívějších poměrů se snaží zařadit zpátečku. Představuje řád selského venkova jako vzor ideálního uspořádání společnosti a zbožného, spravedlivého sedláka Cimburu jako ideální typ, k němuž se může člověk vztáhnout.
O tom, že se Baarova mytizace sedláka ujala, svědčí například Klášterského báseň Na českém jihu z roku 1913, v níž příznačně zcela neproblematicky v závěsu po „husitském“ kvartetu oslavuje mluvčí ryzího katolíka Jana Cimburu a zobecňuje jih Čech v kraj pracovitých a hloubavých Cimburů: „A zde blízko, Putimský kostel starý,/ kde mi kývá, zíraje v rybník třpytný,/ u zdi bílé Cimbura Jan tam dřímá, silný ten sedlák.// Dřímá, ale co jich tu žije dále/ s velkým klidem v hloubavé tiché duši,/ vzdorných hlav a srdcí, jež do dna plny lásky k té půdě.“
Hrobu skutečného putimského Cimbury, který představoval tomu literárnímu jen velmi volný předobraz, se dovolává i subjekt básně Koně Jana Čarka, jenž si předesílá: „vejdu na putimský hřbitov, pokleknu a možná zapláči,/ protože tam leží/ Jan Cimbura sedlák, který měl koně nejradši“. Po válce se pak po Cimburově kraji rozhlíží Ladislav Stehlík ve svém lyrickém cestopisu Země zamyšlená a shledává, že celá krajina mu Cimburu v něčem připomíná. A ne náhodou se Cimbury dovolávají postavy Rybí krve Jiřího Hájíčka (2012), pro otce vypravěčky Hany jde o posvátnou knihu: „Měl ji po svém otci, přivezl si ji ze severu, když děda umřel. Byla zachovalá, zabalená ve voskovaném papíře a nesmělo se na ni sahat neumytýma rukama. Víš, o co všechno se musel starat takovej rychtář na vsi? říkával táta.“
Jihočeská idyla
Jan Cimbura vychází s podtitulem Jihočeská idyla. Právě idyla – či alespoň tíhnutí k idyle, ne vždy naplněné – pak představuje úběžník, který jihočešství asi nejvýrazněji protíná. V případě Baarova románu se jedná o zemědělskou idylu téměř důslednou: jde o svět s pevným řádem, zacyklený do ročního a životního koloběhu, poklidně plynoucí a uzavřený. Podobné dozvuky idylického selského světa, vycházejícího z představy, že život lze naplnit smyslem pouze na ohraničeném území, představují i v téže době vydané Mlhy na Blatech Karla Klostermanna (1909) nebo Tóma Bojar Antonína Sovy (1910).
Bytostným idylikem byl Ladislav Stehlík – třebaže jeho Země zamyšlená (1947), postupně rozšířená do tří svazků (souborně 1966–1970), nepředstavuje pouze chůzi idylickou krajinou, ale i nostalgickou cestu mizející pamětí kraje, podepřenou značnou kulturněhistorickou erudicí. U Stehlíka už nezbývá mnoho z pověstné neústupnosti – sám naopak velmi vstřícně vůči režimu pozměňoval mnohé pasáže svého díla, vytrácí se i důraz na fyzickou práci. Jihočeskou krajinu vykládá pouze v množném čísle, patronát Chelčického nebo Husa však utvrzuje – stejně jako pozici Tábora v duchovním srdci jižních Čech. A ve starších knihovnách na jihu Čech zřejmě stále platí, že i kdyby obsahovaly deset knih, tak jedna z nich bude Jan Cimbura – a další pak tři svazky Stehlíkovy Země zamyšlené.
Zatímco odkaz Jana Husa byl politicky využitelný i po roce 1948 (s „nepoddajným lidem“ jihu Čech ho spojuje třeba Václav Kaplický v Kraji kalicha, 1945), oslavy pracovitých sedláků vzaly za své. Avšak o tom, že typ spravedlivého, paličatého, nábožensky hloubavého sedláka zůstal v paměti přítomný, vypovídá třeba Martin Putna a jeho novela Kniha Kraft z roku 1996, jejíž vypravěč komentuje zvolení kardinála Vlka slovy: „To jsme si všichni libovali – jihočeský sedlák, žádná uchňachňaná panička. Tohle bude ranař. A ejhle, Vlkova devíza zní – řeč vaše budiž ano ani ne, co jednoznačnější jest, od zlého pochází.“
Jihočeský dnešek
Konstrukty spjaté s jihem Čech pak nejlépe dokládá dílo Jiřího Hájíčka. V Selským baroku (2005) říká jedna z postav protagonistovi Pavlovi, že je „jako hodně lidí tady odtud, (…) takovej nepřístupnej, trochu zamlklej“, na jihočeskou málomluvnost a zádumčivost poukazuje přímo názvem Rybí krev (2012). V Dešťové holi (2016) pak například mlha byla „hustá, jako by se v ní něco skrývalo. Pravda mistra Jana Husa nebo bláznovství větroplacha Kudličky nebo vzdor rychtáře Kubaty“ – jehož vzdor proti vrchnosti vyzdvihl už Holeček v úvodu Našich a Klostermann v Mlhách na blatech – a „tenhle koktejl tu lidé dýchají už po staletí, brouzdají se v něm holínkami, když jdou unavení z odpolední směny. Vesničané z nízkých stavení, kteří vědí své a nenechají si jen tak něco namluvit“.
Hájíčkovy postavy už oproti Holečkovi nebo Baarovi těžko mohou doufat v obrodu selské idyly. Přesto u nich jako základní naladěnost zůstává – třebaže už jde jen o lpění na světě, který neexistuje, a o nostalgii, jež vzniká tváří v tvář mizejícímu světu. Touha po světě pevných hodnot a snaha zachránit z něj co nejvíce se u Hájíčka stává hlavní motivací jednání postav. Nejde však pouze o minulost – například když Daniela, postava ze Selskýho baroka, vyčítá vypravěči, že mluví stále jen „o tom, co bylo“, Pavel jí vysvětluje, že „všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí“.
Pevná vazba k místu definuje i dílo Jana Štiftera, zejména povídky Světlo z Pauliny (2020). U Štiftera i Hájíčka pak přetrvává smysl pro vyšší spravedlnost, kterou Holeček či Chalupný vetkli jižním Čechám do štítu. Civilnost či střízlivost vyprávění, ukotvená v poklidné naraci, oba přibližuje k dílu Anny Bolavé, za světem předků srostlých se zemí se nezřídka ohlíží i básnické dílo Kateřiny Bolechové. Výraznou nostalgii za odcházejícím světem lze nalézt i v raných sbírkách Ondřeje Hanuse, obsahujících básně jako Smrt kraje nebo Cestou k hoře Tábor…, ve kterých „do mezer lidské paměti/ se ještě vkrádá mýtus vesnic“. Svět založený na generačním sepětí s půdou nebo na vědomí závaznosti tradici už se však stává stále méně možným a zejména dílo Jiřího Hájíčka dokládá, že i zarputilá snaha o zachování dřívějšího světa vede nakonec pouze k deziluzi či rezignaci.
Autor je Jihočech.