Ostrovní skorodivočina

„Multimediální scénická modulace biotopu bezejmenného ostrova na Jakubském rybníku v obci Poušť, okres Nymburk.“ Lákat takovou větou divadelní publikum na současný tanec je minimálně překvapivé. Jenže zrovna já jsem její modelový recipient – žiji na Nymbursku a v Poušti, miniaturní vesničce obklopené rybníky a lesy, kterou v Polabí jinak všudypřítomné pole olizuje jenom z jedné strany, by z místních chtěl žít každý. Název Poušť je jen maskování, snaha o přežití – poušť, písčitá, erodovaná, kontaminovaná zemědělská půda je tu všude, jen ne kolem Jakubského rybníka.

Ostrov! je nejnovější realizací choreografky Jany Burkiewiczové, která mimo jiné po úspěšné spolupráci se skupinou SKUTR v Národním divadle (Don Giovanni, 2012) i na muzikálové scéně (Mauglí, 2013) založila v roce 2015 soubor Burki&com, s nímž se věnuje experimentálním polohám současného tance.

Ostražité pozorování

Zhypnotizováni hlasem Miroslava Krobota ze záznamu se ocitáme na ostrově – ozývá se zpěv ptáků, šumění stromů, také ale přeletí letadlo či se ozve motorová pila. Tohle místo má k panenské divočině daleko, byť by pohádkové animace promítané po celém sále k určité mytizaci přírody vybízely. Pokud se diváci, rozesazení na praktikáblech kolem středového prostoru, kde se odehrává většina dění, včas a pozorně nerozhlédnou, nemusí si vůbec všimnout, že sedí vedle jednoho z tanečníků. Ani poté, co vyjde najevo, kdo je kdo, není publiku dovoleno upadnout do nerušené role pozorovatele, namístě je ostražitost – asi jako v lese i zde jsme fyzickou součástí scenerie, i zde nám hrozí, že se z křoví vyřítí divočák (a v lepším případě se o nás jen otře a zase zmizí).

Z hejna, stáda, houfu typově různorodé skupiny tanečníků a tanečnic vždycky někdo vypadne, někdo je vyobcován, jiný má navrch. Akrobacii jistí i bílé pásky kolem určené pro boj – na jednu stranu je pak provedení jednotlivých výpadů přesvědčivější, na druhou stranu se díky nim odvaha choreografie i performerů jen prohlubuje. Následuje sólo takřka hadí tanečnice – kterákoli část jejího těla se může stát úplně čímkoli – a když už publikum přestává věřit, že sleduje reálný výkon lidského nebo zvířecího těla, na scéně se objeví i performerčino dvojče. Od té chvíle sourozenecké duo Ariadne a Ifigenia Toumbeki v naprosto surreálném úsilí pokračuje zrcadlově symetricky.

Stydnutí krve v žilách

Přelety hejna se promění v námluvy, noc pak nikdo nechce trávit o samotě – v lichém počtu je třeba řešit zapeklitý rébus. Ale co když někdo zemře? O mrtvolu­-trofej se strhne rvačka – je to žravost, nebo snaha chránit druhého? Je „pes“ skupinou ochočován, baví ho hra ještě, nebo už jde o šikanu? Jaký přesně je rozdíl mezi tím, když se po někom vrháme s touhou a vzteky? Když si celá tlupa pohazuje s Veronikou Tököly jako s kusem mrtvého masa, stydne krev v žilách – a podobně i ve chvílích, kdy je zřejmé, že pes Michala Heribana bude ostatními brzy uštván k smrti.

S velkolepým vyvrcholením se vrací i slovo – sólovým zpěvem „freedom for all, all for freedom“, během nějž se Adam Pavlovčin, nejnovější vítěz soutěže SuperStar, nasvěcuje dvěma žárovkami, jež drží v rukou. Úplný závěr patří divoké „diskotéce“ všech zúčastněných. Prohlášení, že environmentální témata budou už navždy politickým divadlem, je ale nakonec trochu navíc – zpřítomnění pudu přežít, který vede jak k solidaritě, tak nenávisti a který je hnacím motorem pokroku i jeho externalit, jež mohou smazat výdobytky evoluce i civilizace ze zemského povrchu, bylo snad lépe nechat jen fyzicky a bez komentáře působit.