Upřímný, těkající a stárnoucí

Poezie Jakuba Chrobáka dlouhodobě vzbuzuje různé, často protichůdné reakce – od vstřícného přitakání až po zcela razantní odmítnutí. Možná je to dáno i samotným působením básníka na některé ze čtenářů a čtenářek: tento „ogar“ z Valachů si leckdy nebere servítky a provokuje slabší nátury svými názory, recenzemi, úvahami, ale i lexikem. Každopádně je třeba neustále připomínat fakt, že kdybychom Chrobáka neměli, museli bychom si ho vymyslet. Pátá básnická sbírka, nazvaná V krvavinách („krvaviny“ evokují nejen stejnojmennou knihu slovenského prozaika Petera Jaroše z roku 1970, ale i původní význam slova spojený s krevní mstou), je Chrobákovou možná nejlepší knihou. Pokud vám stačí tohle sdělení, není potřeba číst dál, následující řádky jsou spíše úvahou, jež má ukázat, proč si myslím, že tomu tak je.

Důvěra v mladé myšlení

Básníkův svět poznáváme už přes dvacet let. Je třeba připomenout, že tento svět má Chrobák trvale propojen s výrazným recenzentským a kritickým názorem na psaní, jaký se v našich luzích příliš nevyskytuje. Kolik máme recenzentů poezie, kteří nepodléhají tlakům předporozumění? Nebo ještě lépe – kolik máme dnes pravidelných recenzentů poezie s argumentační jistotou a schopností pojmenovat důvody? Jakub Chrobák má právě tímhle komplikovanou pozici, protože vlivem svého zaměstnání vysokoškolského pedagoga i recenzní činnosti vstupuje do poezie tak trochu „profesně“ zatížen. Není v tom sám, ale zároveň tím ničemu a nikomu nepomáhá. Jeho „básnický buřič“ je s blížící se padesátkou už na hraně parodie, avšak zároveň v něm pořád dřímá romantická důvěra v trvale mladé myšlení. Každopádně je to figura, podobně jako „mladý mudrc se zkušenostmi“ (z české literatury by se daly vybrat případy velmi trefné), „básnící matka“ nebo „skromný laureát, čekající na telefonu“ – naše commedia dell’arte má v poezii řadu stálých a vybroušených postav.

Etapou stárnoucího buřiče si procházel Jirous, aniž by tuto roli dokázal překročit, stejně jako si jí už pár let prochází Petr Hruška, který se stává undergroundovým diblíkem. Chrobák vykřikuje věty jako: „Mně se chce strašně mrdat!“ (v básni Mně se chce domů), ale není to ani tak prvoplánový protest či provokace, jako spíš ohledávání vlastního zoufalství a beznaděje. Procházíme­-li Chrobákovu sbírku pozorně, vidíme jasně, jak z ní brzy vítr četby odvane zbytečnosti a ukáže podstatu. Už dávno to není ten Skácelem pokousaný jedinec (i když se mu čtyřverší vpilo do krve) a minimálně od sbírky Jak prázdné kolo, po ráfku z roku 2014 se dokázal zbavit i ostravského nánosu epigonství okruhu kolem Jana Balabána, Petra Hrušky a dalších. Od předešlé sbírky Imrvére.… dostává u Chrobáka stále větší význam přírodní lyrika, aniž by to bylo stavěno na odiv. Básník dovede zamumlat v několika řádcích kouzlo i banalitu, sprosťárnu stejně jako úžas nad věcí. Odzbrojí právě tou kombinací kořeněnou svérázem (a že ho tu je plno). Výsledek, pokud ho neodbude jistou lehkovážnou lhostejností – což je jeden z bodů, který se Chrobákovi děje a na který si ne vždy dává pozor –, je pak malým triumfem. Básníkovi nejde o plátna a velké vyprávěné děje plné epických zvratů. Ne všichni proroci v Písmu se rozpovídají v poetismech jako Izajáš, a přece je jejich místo určeno a doplňují celkový obraz.

Bůh i pičurák

Chrobák není ale ani minimalista nebo nedej bože přírodní lyrik: na to je příliš hříšný, příliš nespokojený, postbeatnicky rozchlastaný a příliš hledající. Jeho básně jsou leckdy odrazem až deníkovým, ale deník vždy překročí soukromou okoralost dne a dokáže žít nadále s novými a novými významy pro nás ostatní. V tom je Chrobákův vklad do současné poezie asi nejpodstatnější, protože se mu daří integrovat podstatu a předat ji dál. To vše v těkání mezi něhou a hulvátstvím, ceruškou a kundou, Bohem a pičurákem. „Měsíc tu září,/ světlo mobilu je veliké./ Jenom to kvákání/ je všeliké“ – lakonické shrnutí básníkova vidění v tom, že se ve své bezhlavosti a pro mnohé protivné upřímnosti umí soustředit a vplynout do sdělení, které si někdy jen myslíme nebo nedovedeme říci nahlas. Chrobák nežongluje s obrázky, ale spíš za nás za všechny, aniž by si to uvědomoval, říká něco, co má být řečeno. Může se mýlit, ale za mluvčího jsme si ho nezvolili, spíš se jenom ozval v pravou chvíli, kdy bylo potřeba mluvit bez ozdůbek. Takových spravedlivých nebo statečných byl vždycky nedostatek. Posloucháme, co říká, a víme, že právě takové básníky je nutné mít, abychom dokázali trvale pojmenovat a vidět svět, jeho hranice i jeho košatost.

Autor je literární kritik a editor.