V hájemství představ

Společenství, která si s sebou nesou příliš mnoho zlých vzpomínek, netouží po kontaktu se skutečností. Byl by přítěží. Při střetu se skutečností by mohly utrpět představy o nás samotných – stojíme přece na straně dobra odjakživa a na věky věků. Každodenní starosti? Zdravotní péče, svoz odpadu? Copak má společenství kdy se o to zajímat, když musí bránit základy své identity? Dokud může zůstat u svých starých problémů, kterými žije odnepaměti, aspoň ví, co má dělat. Ale mezitím se mu pořád sype na hlavu něco nového a dožaduje se to pozornosti. Množí se kolem něj nechtěné otázky, s nimiž se musí vypořádávat, ačkoli se nijak nevztahují ke sféře jeho sebeobrazu. A každá z nich se objeví v nevhodnou chvíli. Tak tomu bylo i s příchodem uprchlíků.

Ví se, že společenství nebude z příchozích nic mít. Ve své fyzické existenci jsou příliš konkrétní na to, aby jim mohlo pomáhat tam, kde to umí nejlépe – tedy ve sféře představ. A na to, aby si vítězstvím nad nimi vydobylo slávu, jsou zase příliš slabí: zkrátka na tomto světě nic neznamenají. Hrdost se takovým vítězstvím nenakrmí, a pokud snad, určitě ne dosyta. Každý ústupek ale společenství zabolí jako porážka. Prostředky, které by jejich přijetí zhltlo, raději investuje do zahánění. Dokonce to okázale zopakuje, jen aby mohlo tento příběh nakonec vsadit do svého mýtu, který z něj činí střed světa a vzor nezlomnosti pro všechny okolo. Pokud se snad má ospravedlnit, zmíní se o exotických bacilech, žijících na kolektivním těle cizinců, nebo třeba o nebezpečí duchovního vykolejení, jež hrozí nejslabším z nás a které vyplývá ze samotné znepokojivé podstaty cizinců, veskrze odlišné od té naší. Už jen ta neotesaná přítomnost pak stačí k tomu, aby byly naše svátosti zhanobeny.

Společenství se nebojí samotných migrantů, nanejvýš to trochu předstírá. V jeho očích totiž nemají status subjektu. Možná to ani nejsou cítící lidé, a pokud ano, necítí tak jako my a jsou nám nepodobní. Vidí v nich spíše beztvarý dav, kterému musí stačit jedna a tatáž nálepka – všem dohromady i každému zvlášť. A právě tato nálepka zpečeťuje jejich proměnu z postav dramatu v kolektivní rekvizitu.

Hodnoty? Opatrně s nimi

Společenství věří v přirozené právo. Řád milosrdenství má podle něj zrcadlit především pokrevní pouta. Na prvním místě rodina, potom další nám podobní, ti, kdo sdílejí naše přesvědčení, náklonnosti, názory. Nakonec i ti, kdo dovedou ocenit přízeň. Zvlášť pokud jde o cizince, říká se, že z řady různých důvodů nemůžeme zachraňovat každého, kdo jde kolem. Máme tu své vlastní potřebné. A dokonce i u nich se ukazuje, že jsou nehodní pomoci, nároční a nevděční.

Dá se to říct i takto: Milosrdenství, jistě. Hodnoty na prvním místě. Ale opatrně s nimi. Kdo je uchová, ptá se společenství, jestliže my, správci zvolení samotnou nejvyšší instancí, budeme dávat všanc náš společný prospěch a možná i naše přežití? Proto je první povinností vůči těmto nezpochybnitelným hodnotám ochrana sebe sama, svých lidí a těch, kdo je vyznávají tak jako my. A kdo ty hodnoty zachrání, ptá se společenství, pokud neubráníme sebe, a zvlášť pokud dovolíme cizím hodnotám vetřít se mezi ty naše? Když davům přivandrovalým kdovíodkud dovolíme roztahovat se v koutě světa, který nám byl svěřen do péče?

Aby naše svědomí mohla ve zmatku světa najít pokoj, musí společenství obratně nakládat s pojmy dobra a zla, a to vždy s odkazem na onen předepsaný řád dobrodiní. Musí žonglovat s úctyhodnými pravdami, musí připustit i možnost, že existují cennější hodnoty, než je milosrdenství. Těmito hodnotami jsou znaky, symboly a některá obzvlášť uctívaná slova. Znaky a symboly stojí nad fakty, aby je osvětlovaly svým jasem. A právě kvůli jejich ochraně je potřeba všechny ty utečence – kdoví odkud a před čím – bez zbytečných sentimentů odpudit. V tu chvíli ale vyjde najevo nemilé překvapení: právě tím, že jsme je sem nepustili, obraz celého společenství utrpěl.

Co kdyby ale padla jiná rozhodnutí? Kdybychom je nechali vejít? Kdyby se k nám cizí svět přiblížil až moc, představy o naší nadřazenosti by se snadno přetavily v pravdu každodenního chování. Když už někomu pomáháme, je potřeba ho i trochu pokořit, zmáčknout ho – musí být přece jasné, kdo prosí a natahuje ruku po pomoci a kdo prokazuje dobrodiní potřebnému. Musíme si dávat pozor, aby se nám za naši velkorysost pokradmu neposmívali a neměli nás za naivky. Proto by tu byli příchozí téměř jistě vystaveni ponižování. A to nejen od státních úřadů, ale také od řadových ochotníků v ulicích, v obchodech nebo na pracovišti, pokud si ovšem nějakou práci najdou. Někteří by pak mohli kvůli takovému zacházení tropit výtržnosti. Jiní zase udělají všechno pro to, aby po vyřízení formalit na ambasádách a konzulátech mohli co nejdřív pokračovat v cestě, dokud je s tímto místem nic nespojuje, ani vzpomínky, ani naděje, ani hroby, ani majetek. Proč by se s námi měli zahazovat?

Na konci fronty

Pohrdání dělí bytosti podle míry úcty, která jim náleží. Dokonce i cizí bolest může budit větší nebo menší soucit podle důstojnosti a zásluh zasaženého. Jsou lidé, před jejichž utrpením padáme na kolena, a lidé, z jejichž soužení si můžeme utahovat podle libosti. Cizinci, je nám líto! Vy budete stát vždycky až na konci fronty. A pak se kdovíodkud někdo vyloupne a prohlásí, že tu frontu ne­uznává. Že například ti, kdo prchají před bombami, mají být v pořadníku soucitu a pomoci na prvním místě. Představy dobra a zla, zvlášť při zapojení anarchického pudu jejich rozlišování na vlastní pěst, mohou některé dohnat k činům, jimiž ohrožují nejen svůj osobní prospěch, ale i prospěch společenství. Od takových pak slýcháme, že tam nahoře nejsou pokrevní svazky nijak důležité, že dokonce ani barva pleti tam nic neznamená: vždyť všechny barvy stvořila jedna a táž ruka.

Mají to v hlavě popletené, vždyť by těm krásným a spravedlivým slovům chtěli vnutit obyčejnou doslovnost! – tak odpoví mentoři společenství.

Komfort svědků cizího příkoří se ocitá v ohrožení, pokud jim svědomí káže stát na straně obětí, a dokonce je svádí i k tomu, aby dotčeným odevzdali něco svého. Ale proč? Copak jsme se podíleli na jejich utrpení? ptají se uraženě. Pokud přitom nikdo nemůže slíbit, že sebeoběť přinese rychlý užitek a vše se urovná, čeká svědomí ještě těžší zkouška. Soucit může pohasnout, jen co se obrazy křivd okoukají. Měřítka přípustných a nepřípustných věcí se snadno deformují pod vlivem toho, co nás obemyká ze všech stran. Nebuďme tak útlocitní, řekne ten či onen, když odloží noviny; vždyť nejsou jediní, kdo trpí. A příkoří, které není jediné na světě, za­­ujme své vzdálené místo v dlouhé frontě křivd, na něž můžeme hledět ze strany a taky poněkud svrchu.

Když jsme se tedy svého času dovídali o dalších lodích tonoucích na širém moři, staly se pro nás tyto lodě součástí pozadí, tečkou mezi tečkami jiných lodí, o kterých jsme předtím tolikrát slyšeli a které se potopily spolu s těmi, kdo se v nich plavili. Možná se celá rodina složila, aby se ten snědý chlapec v kšiltovce mohl vydat na cestu – aspoň on ať se vymaní z pekla, v nějž jim války proměnily život. Vzdálenější příbuzní sáhli do úspor v naději, že když se mu v dalekém světě poštěstí, jednou se postará i o ně. Matka při loučení srdceryvně plakala: v noci se jí zdálo, že už ho nikdy neuvidí. A teď už ho přikryly vlny, z vody se ještě vynořila dlaň, ale natažené prsty se nemají čeho chytit. Lodě se na rozbouřeném moři potápějí, protože jsou zchátralé a přeplněné, pomyslíme si; to je celé.

Telefony lepší než naše

Stačí si na ty lodě vzpomenout, aby se v nás ozvala nevraživost. Když totiž tihle lidé tonuli takřka před našima očima, vtahovali nás do svého neštěstí jako do mořských hlubin. A pak jiní, jim podobní, začali bloudit v pohraničních lesích. Lidem prchajícím před hladem a před bombami, těm, které u sebe společenství nechce, se bude zazlívat morální diskomfort, do kterého uvrhli nás i naše svědomí. Táhnou za sebou své neštěstí a komplikují tak celému společenství lopotu jeho každodenního trvání – už jen tím, že jsou. Proto je na ně pohlíženo jako na nezvané hosty. Vždyť také jsou nezvanými hosty. Společenství zkouší posoudit, co se posoudit dá: zda zapadají do jeho představ o týraných a bezbranných. A ukáže se, že nezapadají. Něco je s nimi špatně. Těm, kteří zakusili kolektivní neštěstí, sluší pokora. Pokud v nich máme rozeznat oběti, nouze na nich musí být vidět na první pohled. Nemají snad chodit v nejhorších hadrech, zašpiněných a rozedraných, možná i naboso, jako ti nešťastníci ze čtyřicátých let minulého století?

Místní pokukují po jejich věcech: na oběti se mají až moc dobře, zvlášť v porovnání s tím, co známe z archivních fotografií. A jelikož nevypadají tak, jak by měli, rozum dá jejich utrpení do závorky a omezí se na obhlížení jejich bot a bund. To mu stačí, aby věděl své. A oni si je kupovali, aniž by jim bylo líto peněz; aniž by tušili, co s nimi udělá cizokrajné klima a do jakých trablů se tam s nimi mohou dostat. Spojení s blízkými mělo být spolehlivé. A tak se společenství dívá na jejich značkové bundy i na jejich telefony – je to k nevíře, ale kolikrát jsou lepší než ty naše. A kde vůbec vzali peníze, ptají se místní s podezřením, jakým zázrakem se k nim tito zdánliví nešťastníci dostali? Že by někdo před úprkem ve spěchu rozprodal celý svůj majetek?

Už to, že vůbec někdo něco má, je podezřelé. Co jiného mohlo být příčinou zoufalství než chudoba? Nedostatek svobody? Ponižující vynucování poslušnosti? Kruté tresty za nezákonné myšlenky? Svobodu – myslí si společenství – nemá každý v krvi. Ale my ji v krvi máme. Jsme totiž jedinečný národ, který si nenechá nic zakazovat. To, co by u nás vyvolalo všeobecný odpor, po jiných steče jako voda.

Chtějí tím říct, že tím, čím jsou teď, nebyli odjakživa? Že se ty jejich životy daly žít až do okamžiku, kdy se jim sesypaly na hlavu? Není jim co věřit, údajná neštěstí už nikoho nepřesvědčí.

Někdo se uštěpačně zeptá: A vy jste si snad mysleli, že všichni ti uprchlíci jsou neviňátka?

Kolektivní svatost

V naší tradici přece platí, že oběti musejí být svaté: taková je jejich první povinnost. U některých neštěstí není třeba svatost obětí dokazovat – mysl sama je touží vidět na straně dobra. Kdyby je zahlédla na straně zla, nastoupilo by rozčarování a konsternace. Hranice mezi dobrem a zlem musí být vyznačena co nejvýrazněji. Pokud je obětí hodně a zároveň nejsou naše, jedině nezpochybnitelná svatost by jim mohla dát rozhřešení z toho, co je potkalo. Pokud by se ale na kterékoli z nich našlo něco podezřelého, nedůvěra místních by se přelila na celý dav. Ne, obětem není dovoleno více. Od ztrápeného davu je vyžadována kolektivní svatost. Jakmile by byl kdokoli z nich přistižen při činu, společná svatost přijde vniveč. A co potom? Inu, mučednictví bez svatosti se nepočítá. Před mučednictvím se tu mnozí sklánějí, ale zrovna v tomhle případě ho škrtnou rychlým tahem tužky.

Společenství si pamatuje, že samo také trpělo. Říká ale, že šlo o něco jiného. Oběti z jeho řad byly z jiného, lepšího těsta – vždyť přece bojovaly. Ale co kdyby se i tamtěm zachtělo bojovat, svrhávat bomby a vyhazovat mosty? To by jim nezajistilo přízeň statečného společenství? Kdepak. Žádné bomby, to je snad jasné. Jestli někdo svrhával bomby, v žádném případě ho sem nemůžeme pustit. Pokud chtějí umírat, prosím, ale ať nás do toho netahají.

Není možné, abychom se všichni vešli na stranu dobra, nevinní svědkové spolu s oběťmi a jejich utlačovateli. Zejména pro oběti, pokud jsou na ně kladeny určité nároky, tam nemusí být dostatek místa. A pokud jsou navíc špinavé, páchnoucí a plné vší, pokud ani nemají ty své značkové bundy a chytré telefony, nutně si zasluhují dvojnásobné opovržení. Především ale celá propracovaná mašinérie našich pojmů a představ slouží tomu, abychom mohli vidět sebe samotné vždy na straně dobra, neboť nám toto právo náleží víc než komukoli jinému.

A pak v telefonu některého z nich najdou pořádkové služby korespondenci, z níž vyplývá, že pracoval u armády. Ha, u armády! A to se vydávali za oběti! Když přijde ujištění, že jsou to falešné oběti, vytoužená prostota se na okamžik vrací: s úlevou vydechnete nad známým zápachem shnilotiny, která odnepaměti rozežírá náš svět. Mnohem víc by zabolela nejednoznačnost: to kdyby hniloba nečekaně vykvetla na straně dobra, tam, kde v naší paměti stojí skutečné oběti, kterým rozumíme stejně dobře jako sobě samotným. Ale pokud by se na straně dobra objevila nejednoznačnost, mohla by snad ujít naší pozornosti?

Obětem se neodpouští

Společenství je přesvědčeno, že v morálním smyslu je obětem dovoleno méně. Utrpení zavazuje, není to tak? Pravda o životech obětí je ale taková, že mohou klouzat po šikmé ploše, na které se zničehonic ocitly. Čím větší pohromy, tím hlubší pád. Společná paměť zná příběhy, ve kterých ti, kdo hlady sotva stáli na nohou, kradli chleba jiným hladovějícím. Zlomení přistoupili na to, že budou sloužit katům na úkor sobě podobných. Možná se jim podařilo přežít, ale s doživotním cejchem. Jak tedy hodnotit morálku obětí? Podle obvyklých měřítek? Ovšemže ne. Pro ně se vytvářejí speciální měřítka, ze všech nejnáročnější. Oběti jsou pak najednou horší než pachatelé. Horší než po zuby ozbrojení kati.

Třebaže společenství vždy jednalo v duchu tradice a s úctou k nejvyšším pozemským hodnotám, jako je čest a vlast, nemluvě ani o hodnotách nadpřirozených, musí se teď bránit nedorozumění. A to hned na dvou frontách: musí poučit ty, kdo doufali v misku polévky a střechu nad hlavou, ale i ty, kteří příchozím rozdávají přístřeší i polévku bez rozmyslu a něco podobného očekávali i od našeho společenství. Ne, ono nebude děkovat za to, že jeho prospěch začal být ohrožován hlasitým nepokojem svědomí některých jedinců, kteří jsou s to cizím lidem obětovat společné zdroje v návalu pochybného bratrství, nepodloženého společnou krví, a dávají přitom všanc nejen statky, ale možná i přežití celého společenství. Snad také chtějí dobro. Ale každé jejich slovo zpochybňující odvěkou a věčnou andělskou nevinnost společenství bude s hněvem odmrštěno jako urážka. Nejsme horší, jsme lepší! A jako cirkusový kouzelník začne tahat z klobouku své dávné zásluhy, jednu za druhou. Oproti kalibru těchto zásluh neznamená střecha a polévka vůbec nic, vždyť tohle společenství tě, lehkomyslná Evropo, nejednou zachránilo před záhubou. A teď to chce udělat znovu – tím, že ti, nevděčnici, dá příklad, jak si máš hlídat své hranice.

Udržování nadřazenosti

Mohlo by se zdát, že společenské svědomí, ukolébané obvyklostí cizích neštěstí, která je lehce promění v banalitu, poleví a usne. Ale povinnost neustálého udržování morální nadřazenosti nad světem nutí toto svědomí k akrobacii tím sofistikovanější, čím více ne­­očekávaných výzev realita přináší. Kdo mohl tušit, že život od nás může žádat i jiné oběti, než je oběť krve, už dávno a opakovaně učiněná, od které by stačilo až do konce věků odstřihávat kupony? Že budeme vystaveni tlaku, abychom k sobě přijali ty, kdo opustili vlast v hodině zkoušky? Společenství na ně shlíží s politováním, ale zároveň triumfálně: nechali se zlomit, nechali se úplně zlomit a jsou zlomení, zlomení! Co s nimi tedy můžeme mít společného? Kdo nás přinutí k lítosti nad zbabělci, kteří utekli před nepřítelem? Celek zná závažnější a světější povinnosti, než je soucit s nestálými bytostmi, které navíc postrádají vůli a jsou jako listí ve větru. U nás stojíme za neoblomností a spravedlivým donucením, a tedy proti těm, kteří ve snaze o vlastní záchranu prchají s ženami a dětmi, když je potřeba bojovat do poslední kapky krve.

Tak jako jsme bojovali my, dodali by radikálové, vždy připravení k naprostému odtržení od skutečnosti. V tom vašem dobru – říkají dobrodincům ochotným každého přijmout – se projevuje slepota, a to ještě v lepším případě. A s chutí si představují, že když stojí na straně dobra, které je pravdivější než to druhé, falešné, jednají ve jménu samotné nejvyšší instance. Je s nimi určitě spokojená tak jako s archandělem Michaelem, letícím po nebesích s ohnivým mečem v ruce, aby potrestal ty, kdo ji zklamali. A tehdy se dobrodinci zeptají, na čí straně měli bojovat všichni ti lidé, kteří tvoří stranu leda v tom smyslu, že jim zbořili domy, obchody a dílny. Na straně jedněch? Druhých? Anebo někoho dalšího? Na koho měli střílet, když měli co do činění jen s bombami, které padaly na jejich hlavy s nebe? Jsme civilisté, vysvětlují uprchlíci. A bědují, že ztratili všechno, dokonce i půdu pod nohama. Společenství jim trochu nevěří a trochu je lituje. Kdyby všichni byli v civilu, žádná z válek by nemohla dojít rozhodujícího konce. Válka je válka. A když přijde, žádá si vaši statečnost, není to tak?

Předurčeni k bídě

Kdo prokazuje symbolům náležitou úctu, může si myslet, že živým lidem nic nedluží. Společenství žije v jistotě, že cizincům není ničím povinováno, stejně jako žádné bytosti, která obývá tento svět. Spíš naopak: z toho, co jste nám všichni provedli, se nevyplatíte nikdy. A nikdo, opravdu nikdo ať tu nepočítá se soucitem. Soucit v kolektivech nekvete ve chvílích, kdy svět přetéká nepředstavitelným utrpením nebo když si společenství připadá zahnané do úzkých, ale jen ve výjimečných okamžicích největší sytosti a bezpečí, jaké svět neviděl. Tehdy, když se lidem začíná zdát, že se dokážou uživit a přetrvat bez urputných bojů o zdroje a životní prostor. Když vzpomínky na boj blednou a mizejí. Takový blahobyt a takové bezpečí tu ale nikdy nenastaly, a pokud to tak snad před lety vypadalo, teď už s jistotou víme, že to byl společný sen.

Kolektivní mysl, jež v sobě dokáže snadno udržovat protichůdné představy, by v příchozích ráda viděla jak nebezpečné nájezdníky, tak ty, jimž byl osud oběti dán do vínku už při stvoření světa. I když nad nimi možná uroní slzu, kdesi pod povrchem se vzdouvá přesvědčení, že se takové věci mohly přihodit jen těm, jimž se přihodily, anebo jim podobným. Nám ne. Jako by v ní sídlila jistota, dost možná podložená pýchou, že existují lidé, k nimž bídný osud sedí lépe než k ostatním. Pokud takový osud hrozí jen cizincům, zatímco místním se vyhýbá, svádí to k otázce, proč tomu tak je. A přijde odpověď, která vyhlásí, že jde o přirozený řád věcí: naše vyhlídky jsou jiné a lepší, a to ze zřejmých důvodů, mezi něž patří geny i přízeň Nebes. Protože pokud o domy přišli právě oni, a ne my, pokud jsou to oni, kdo bloudí světem v ponížení, nejspíš to nemůže být náhoda.

Jestliže neštěstí chodí po lidech předurčených k opovržení, můžeme si pomyslet, že se nestalo nic jiného, než co se na tomhle světě děje odnepaměti. A tehdy nás ozdobí jistota, která nám v minulosti možná chyběla – že my se do takových příběhů plných ponižující křivdy nehodíme a nikdy hodit nebudeme. Ano, utrpení je odvěké. Zušlechťuje. A bylo ho celé moře. Ale ponížení? Ne, to nikdy. A co máme koneckonců společného s rozbroji na druhém konci světa?

Když se u nás utečenci před těmito rozbroji objeví příliš nečekaně nebo v přílišném množství, bude jasné, že jejich příchod je omyl volající po nápravě, a náprava takového omylu vyžaduje bolestnou neústupnost. Každé zlo, způsobené jedněm či druhým ve stavu krajní nouze, může být okamžitě anulováno, byť jen na základě pochybné hodnoty poškozených – zvlášť pokud vše nasvědčuje tomu, že takový měl být z povahy věcí jejich osud. Osud, který se stal samozřejmým, a proto si už nezasluhuje pozornost.

Ti, kdo ještě mají domovy, povýšeně hledí na ty, kteří už je nemají.

Autorka je spisovatelka.

Z polského originálu W sferze wyobrażeń, publikovaného v Dwutygodniku č. 11/2021, přeložil Michal Špína.