Dostalo se mi krajně pochybné výsady napsat úvodní komentář ve chvíli, kdy jediné, co víme, je to, že než vyjde a vy si ho budete moci přečíst, budou věci nejspíš už docela jinak, než jsou jedenáctý den po začátku války na Ukrajině. Nejenže věřím, ale jsem přesvědčena, že nedojde na jadernou konfrontaci ani na vojenské napadení zemí východní části EU, a že si jej tedy přečíst budete moci. Emoce jsem shrnula nadpisem, vzpomínkou z mládí na heslo mírového hnutí šedesátých let. Přesto je komentář patetičtější, než bývá zvykem.
Dobře, ještě jedna věc je tu celkem jistá. Představy o tom, že bychom se někdy mohli po pandemii vrátit do starých pořádků, jsou definitivně v troskách. Nejen proto, že koronavirus tu s námi zůstává a téměř jistě přijde s novými nebezpečnými mutacemi. Narušení globálního fungování ekonomiky, které se vynořovalo ve dvou covidových rocích, nabralo překotnou rychlost a nikdo si nemůže namlouvat, že by nad ním měl kontrolu. Zvlášť hrozivě vypadá nadcházející nejistota pro země, jako je ta naše, které jsou hluboko zabředlé ve společensko-politickém napětí roztříštěné společnosti. Patříme k té bohatší části světa, ale za posledních třicet let jsme vytvořili politický systém založený na velké sociální nerovnosti. U vlády máme politickou elitu, které nelze důvěřovat, že by obrovskou celosvětovou krizí, jež se vynořuje na obzoru, dokázala navigovat spravedlivě, rozumně a bez zhoubné ideologické zaslepenosti (i když samozřejmě nelze než s jistou úlevou pomyslet, o kolik horší by byl premiér Babiš, nemluvě o prezidentu Trumpovi). Konkrétně lze velmi brzy, nejspíš už v době, kdy toto čtete, očekávat těžkosti se zvládáním statisíců válečných uprchlíků, kteří u nás hledají a budou hledat ochranu: opovrhování sociálními službami a státní sociální politikou bude v momentě krize stejně zhoubné, jako když se vloni a předloni sečetlo systémové podceňování sektoru hygieny neboli veřejného zdraví. Zatím jedeme na výjimečné sdílené energii nenávisti k „Rusákům“, což je samo o sobě dost nešťastné nastavení.
Kdyby šlo jen o ekonomiku, mohla by si předpokládaná cílová čtenářská skupina tohoto listu říkat, že to nějak překonáme, jsme přece na uskromnění zvyklí. Snad jen budeme muset svou kulturní práci přestat brát jako zábavu a seberealizaci a uvědomit si, že je službou společnosti. Právě my bychom ale měli být schopni připomenout, že v původním řeckém významu označovala krize rozsudek, obrat, v němž se rozhodne, zda nemoc bude směřovat ke smrti, nebo k životu, a také ten moment v dramatu, kdy problémy – včetně těch, které jsme si předtím nepřipouštěli – dozrají k bolestivému rozuzlení a následně přivodí katarzi. Pokud v takové chvíli už jsme, nevíme o tom a uvědomíme si to teprve zpětně. Možná nás ale to nejhorší vyhrocení teprve čeká. Momentálně netušíme, kde jsme se ocitli, tápeme v nejasném prostoru. Postrádáme kritéria k rozlišení pravdivosti informací. Chybí nám srovnání a ta historická, která kolují mediálním prostorem, mají příliš mnoho odlišných parametrů, než aby dávala smysl. Jak napsal na facebook filmový kritik Radomír Kokeš, „náhlost a nesouměřitelnost, s níž se v posledních letech mění žánrové dominanty chodu světa, začíná připomínat nějaký korejský film. Dramaturgická zkratka od celosvětové pandemie s přestávkami na přírodní katastrofy až k bezprostřední hrozbě jaderné války by ale byla moc i na korejskou postmodernu“. Je tu ovšem jeden dost starý kulturní obraz (hledejte mezi Biblí, Albrechtem Dürerem a Dobrými znameními Terryho Pratchetta a Neila Gaimana), jehož výstižnosti se stále bráníme: válka je po moru druhým jezdcem apokalypsy; následují hlad a smrt.
Shodou okolností pár dní poté, co média i naše mysli zaplnila válka jen pár set kilometrů od nás, vydal mezinárodní panel IPCC další díl podrobných a věrohodných informací pro veřejnost a politiky. Nelze pochybovat o tom, že oteplení Země, následný rozvrat klimatického optima, v němž naše civilizace vznikla a jemuž je přizpůsobena, stejně jako vykořisťování tzv. přírodního světa nejsou pouhou „hrozbou“, jako třeba bouřkový mrak, který se nakonec rozplyne. Je to skutečnost, v níž nyní již jsme. Musíme se jí okamžitě začít přizpůsobovat a zároveň dělat vše pro zastavení dalšího rychlého postupu. Jenže zatím jsme ve fázi pouhého přihlížení a chlácholení, že tak zle nebude.
Válečná hrozba přišla nečekaně, málokdo si myslel, že Putinem vytvářené napětí se do ní opravdu překlopí a že Ukrajinci budou útoku tak úspěšně vzdorovat. Náš hlavní pocit je téměř úplná bezmoc jednotlivců. Můžeme pomáhat bližním, ale jinak nám nezbývá než zoufale číst zprávy, které nakonec musíme odstřihnout, abychom se nezbláznili. Tváří v tvář této nejasnosti a bezmoci je zcela absurdní uvědomit si, že v případě stejně akutní hrozby proměny klimatu, globálního oteplení a ničení biosféry nejen celkem přesně víme, co se děje, ale také docela dobře známe kroky, které je nutné dělat. Přesto nekonáme, anebo děláme jen malé, rozpačité krůčky, o nichž předem víme, že jsou příliš slabé. Nynější válečnou situaci proto také můžeme číst jako silnější výstrahu, nežli byla ta covidová, že děláme věci prostě špatně a že se celý svět už nemůže vyhnout razantní, hluboké a důkladné změně systému. Ten nynější, neoliberálně kapitalistický, je založený na růstu a finančním zisku a prostě dospěl ke konci. Jeho zhoubné působení už nelze ničím obhájit vzhledem k destrukci, již působí.
Válka je ztělesněním skutečné kultury smrti. Jak se v posledních desetiletích prokázalo na mnoha místech světa, už zcela ztratila zbytky archaické testosteronové kultury „rytířského boje“. Brutálně a záměrně cílí na civilní obyvatelstvo; přinejmenším v Srbsku jsme byli i my Češi spolupachateli. Válečnými oběťmi jsou dnes hlavně děti, staří, nemocní, na lidech závislá domácí zvířata a také většina žen, i když ty se dnes mohou už účastnit i aktivního boje. Až tento komentář vyjde, bude snad už horká fáze nejkrutější války ukončena. V mnohem větším a náročnějším úkolu, začít konečně jednat a zachránit ještě to, co se z našeho světa zachránit dá, budeme ale i za dva týdny stále stát na místě a tupě hledět do prázdna. Vyzkoušeli jsme si, že bychom se dokázali změnit, i když to dnes vypadá neuvěřitelně. Jakmile máme dostatečně velký strach, jsme schopni rychlých a razantních změn v dosavadním přesvědčení a chování. Nynější krize může silně napomoci odvratu od fosilních a jaderných zdrojů energie. V tom je naděje! Jen to nikdo neudělá za nás.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.