Zatímco mnohé pražské čtvrti nemají žádnou výraznou tvář, Libeň k sobě váže řadu konotací, mnohdy nikterak lichotivých. Literární tradici má více než staletou a zdaleka nejde jen o život a dílo Bohumila Hrabala.
Pražská Libeň jistě není čtvrť, která by se v kulturní paměti mohla chlubit nejlepším jménem. Za první republiky se vžilo úsloví „Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni“. Václav Havel zase ve sborníku O divadle II (1987) zmiňuje, že když ve vězení přešel na novou celu a řekl, že je z Prahy, hned se každý ptal, zda z Libně, či z Holešovic. V téže době zpívá Jiří Dědeček, že „Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti,/ kdo sem večer zajde, ten je synem smrti“. O pověsti čtvrti svědčí i literatura, neboť se často Libeň využívá jako zkratka, když je potřeba vytvořit prostředí společenského okraje – výmluvným příkladem je próza Romany Veitové Pretty Woman z Libně (2000), v níž se vyjma názvu čtvrť nevyskytne ani jedinkrát. Sice stále platí Dědečkovo „sem nejezdí auta s turistama“, avšak když už někdo Libní projde, zpravidla ho nějak poznamená, a třebaže je mnohdy spjata jen s částí života, představuje silnou emoční kotvu. Zkušenost periferie a místa, které neustále mění svou tvář, pak formuje většinu jejích tematizací.
Libeň hlaváčkovská
Pomineme-li Ladislava Hejtmánka a Františka Jaromíra Rubeše, byl prvním významným spisovatelem spjatým s Libní Karel Hlaváček. Hlaváčkův krátký život spadá do doby, kdy se Libeň měnila z vesnice u Prahy v průmyslové město – podle autora jediné hlaváčkovské monografie Fedora Soldana právě šeď dělnické Libně dovedla Hlaváčka k dekadentnímu nihilismu, neboť v Libni „viděl lépe než kdekoli jinde škodlivost kapitalistické civilisace i falešnost a chatrnost pochybné idyličnosti venkova“. Za památné účasti sokolů i dekadentů byl Hlaváček roku 1898 pohřben na libeňském hřbitově.
Hlaváček se stal i čelnou postavou prozaických kronik staré Libně – trilogie Pád rodiny Bryknarů (1943–1948) Heleny Dvořákové a neprávem opomíjených lyrizovaných vzpomínek Václava Karla Krofty Život začíná dnes / Zrození města (1938/1946), zachycujících postupnou proměnu Libně v město (1898) a v městskou část (1901). Krofta byl synem hostinského z vyhlášené hospody U Kroftů, kde byla roku 1879 založena druhá pražská buňka sociální demokracie, a tedy měl informace z první ruky. Z dětství si ještě pamatuje třeba Vojtěcha Rakouse; později se k Libni i k Hlaváčkovi vrací ještě v románu Rudé granáty (1965), ve kterém už s větší literární licencí rekonstruuje svět pražských granátníků.
Libeň židovská
Rozvoj průmyslu byl dán i početnou židovskou komunitou, dlouho představující největší židovskou osadu u Prahy. S Libní spojil druhou půli života Vojtěch Rakous, který zde pod vlastním jménem Adalbert Österreicher vedl obchod s obuví. Do díla mu sice Libeň přímo nevstoupila, zato se do něj promítá politické přesvědčení, které prosazoval i jako činitel libeňské židovské obce – snaha o asimilaci Židů do české společnosti. Nekonfliktní etnické soužití lze sledovat i v tom, nakolik se zkraje dvacátého století překračovalo původní ghetto, dnes již téměř zaniklé – Arnošt Lustig, Helga Hošková-Weissová či Erik Polák už žili za jeho hranicemi.
Lustig se po válce do Libně vracel ve vzpomínkových textech – zejména v povídce Dům vrácené ozvěny (ze souboru Hořká vůně mandlí, 1968), později přepracované do stejnojmenného románu) či v bilančních rozhovorech. Ve Zpovědi (2006) říká, že by se v Terezíně těžko osvědčil, kdyby „nebylo proletářské Libně, bídy a dělníků kolem nás“, Libně zmítané chudobou i kriminalitou, která ho na koncentrační tábor připravila. První Lustigovy prózy Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958) ilustrovala jeho spolužačka z libeňské židovské školy Helga Hošková-Weissová, která vytvořila ilustrace mimo jiné i k terezínské novele svého otce.
Hošková-Weissová se literárně proslavila vlastním, šťastně zachráněným Deníkem 1938–1945 (2012) a v roce 2020 na něj navázala strohými, ale o to údernějšími vzpomínkami Nikdo nás nečekal. Zanikající ghetto literárně oživili Miroslav Bambušek v dramatu Do Židů (2009) a Richard Erml v próze Jidášovi bratři. Libeňský román (2012). Podobně jako Ermlův následný Libeňský román (2021) používá Bambušek v textu pohled z budoucnosti, kterým chce lépe nasvítit negativní symptomy přítomnosti.
Libeň hrabalovská
Bohumil Hrabal přichází do Libně na začátku padesátých let. Zatímco jeho krátkodobý podnájemník grafik a malíř Vladimír Boudník se našel v oprýskaných omítkách a rozkopaných ulicích, Hrabal se identifikuje zejména se společenskou periferií. Stará Libeň se v jeho životě „zjevila jako záchranný pás“, jak píše v povídce Moje Libeň, která má stejně jako větší libeňské texty – především trilogie Svatby v době, Vita nuova, Proluky (1991) – ráz až retrospektivní a v polovině osmdesátých let se vztahuje k době, která už minula stejně jako podoba čtvrti. Hrabal si ovšem zachovává „vzpomínkou klíč ke kráse“ a v literárním gestu se v ruinách zbořeného domu raduje z let, která v Libni strávil.
V ulici Na Hrázi však nežili pouze Hrabal s Boudníkem, ale i filosof Josef Zumr a redaktorka a překladatelka Jiřina Zumrová, oba rovněž komentátoři Hrabalova díla. A když Zumr zmiňuje jako dva klíčové filosofické zdroje Hrabalovy inspirace Ladislava Klímu a Arthura Schopenhauera, rozšíří se libeňská mapa ve směru k Vysočanům – na Kolčavce žil František Čupr, vykladač Schopenhauera a východních nauk, přímo ve Vysočanech pak několik let Ladislav Klíma. Hrabal si byl blízkosti obou dobře vědom, především Klímu často cituje – například Svatby v domě uvádí motto „Základy vzlétly do výše, vrcholy klesly nejníže. Ladislav Klíma, Libeň, v listopadu a prosinci 1916“.
Na hrabalovskou poetiku navazují pozdní texty Stanislava Vávry, ale zatímco Hrabal Libeň výrazně literarizuje, Vávra se ji pokouší věrněji dokumentovat. Jako první do literatury více vtahuje Horní Libeň a vedle obvyklého zpodobení, ve kterém je čtvrť spíše místem průchozím, vytváří vzorové maloměsto s jeho starousedlíky. Vávrovy vzpomínkové prózy zachycují poválečné poměry, všednost Libně padesátých let, skupinu kolem Bohumila Hrabala či Libeňské psychiky: skupinu poválečných surrealistů kolem bratří Vávrů, Hrabalem zvěčněnou ve Svatbách v domě. Libeň psala i osudy časopisu Divoké víno, platformy mladé poezie šedesátých let, založené roku 1964 na libeňském gymnáziu. Transparent s nápisem „Klub poezie“, který vyvěsil v redakci spoluzakladatel Ludvík Hess, později inspiroval Hrabala k názvu prozaické koláže.
Libeň romská a současnost
Hrabal vzpomíná, že žil v Libni šťastně „dvacet let s cikány, herci, opilci, hodnými ženskými“. Zřejmě však neznal Emila Cinu, jednoho z romských buditelů, jehož celý život byl s Libní spjatý, třebaže do jeho próz ani básní se čtvrť téměř nedostala. Cinovy texty mají podobně jako Hrabalovy výrazný hovorový rámec, dílo – psané česky i romsky – však zůstalo roztroušeno po časopisech a almanaších. Přesto nebyl Cina prvním libeňským básníkem, který psal romsky – tím byl Karel Pokorný, druh Karla Hlaváčka a zprvu sokolský cvičitel, pro romistiku i bohemistiku ovšem stále neobjevený. Pokorný se naučil romský dialekt a toulal se s romským cirkusem po Evropě, odkud dle svědectví V. K. Krofty posílal pod pseudonymem Karló Romský cykly básní, jako Cikánova láska.
Namísto mnohých autorů, kteří zůstali opomenuti, zmiňme závěrem alespoň současné básníky. Marie Iljašenko v rozhovorech přiznávala, že se do Libně nastěhovala náhodou a že to bylo i dílo Bohumila Hrabala, které jí umožnilo utvořit si k místu vztah – a i její poema Osip míří na jih (2015) s sebou hrabalovskou poetiku „perliček na dně“ částečně nese. V libeňských básních se objevují autodílny, „neoslavené svatby v domě, nejsoucí židovské město“, ale i třeba Karel Hlaváček. Reálie „mňoukající Libně“ lze najít i v některých textech Jonáše Hájka. Iljašenko ani Hájek už v Libni nebydlí, zato Kamil Bouška „v Libni straší furt a na jeho Inventurách je to docela znát“ (Hájek) – a minimálně v uměleckém zájmu o společenskou periferii či v existenciálních ponorech to platí.
Autor studuje komparatistiku.