Odmítání agrese ruské armády na Ukrajině by nemělo zakrýt fakt, že jednání, kterého se dnes dopouští režim Vladimira Putina a které je oprávněně kritizováno, bylo v minulosti v případě jiných států leckdy zlehčováno či přehlíženo. Dvojí standard ale s lidskými právy nejde příliš dohromady.
Rusové už na Ukrajině podle dostupných zpráv použili munici s bílým fosforem i kazetové bomby. V obou případech mohou nesmírně trpět civilisté. Bílý fosfor se sice primárně používá k osvětlení bojiště, rozprášení a vznícení prudce hořlavé látky nad obydlenými oblastmi ale může děsivě popálit zasažené lidí, takže se tyto granáty nesmějí používat v místě s výskytem civilistů. Kazetové bomby často zabíjejí a mrzačí se zpožděním: po otevření hlavní bomby se do okolí vymrští menší bombičky, které – pokud neexplodují hned – mohou ubližovat civilistům dlouho po skončení války. Proto použití této munice od roku 2010 podléhá významnému omezení tzv. Dublinskou konvencí. Problém je, že Rusko patří k několika zemím, které se k úmluvě nepřipojily. A nelze vyloučit, že kdyby došlo na soudní projednávání použití fosforových granátů, i tam by Moskva mohla uspět s argumentem, že nasazení munice odpovídalo významu probíhající operace, mohla by zpochybňovat předložené důkazy o újmě civilistů a tak dále.
V obecné rovině totiž platí, že ve válce lze zabíjet i civilisty – jejich usmrcení není zdaleka vždy zločinem. V případě právního posuzování se zkoumají konkrétní souvislosti, úmysly útočníka, ale také proporcionalita. Zcela hypoteticky: pokud by při bombardování, jehož cílem byl jeden tank, zahynulo s vědomím útočníka i několik desítek civilistů, velmi pravděpodobně by šlo o závažné porušení mezinárodních konvencí. Pokud by však byl cílem generální štáb nepřítele či velká vojenská jednotka, i smrt stovek civilistů v okolí by mohla být z hlediska válečného práva – jakkoli to zní cynicky – ospravedlnitelná.
Spravedlnost vítězů
České veřejné mínění je až na ojedinělé výjimky zcela na straně Ukrajiny proti ruskému agresorovi a do toho zapadá i posuzování ruského počínání českými politiky a mnoha novináři – mluví se automaticky o vraždění civilistů, masakrech či válečných zločinech. Pro střízlivost není místo, být dnes v české veřejné debatě v pozici advocatus diaboli může dokonce vést ke stíhání za schvalování „genocidy“. Tato neochvějnost a rozhodnost mediálního a politického mainstreamu přitom ostře kontrastuje s mlčením v době válek, které v uplynulých dekádách vedli spojenci České republiky v konfliktech na Blízkém východě. I v těchto válkách umírali nevinní civilisté, a to v řádu stovek tisíc. Používala se zakázaná či kontroverzní munice, velmi pravděpodobně docházelo ke zločinům páchaným i příslušníky ozbrojených sil západních států.
Tisíce civilistů například zahynuly v roce 2017 při bombardování syrské Rakky a iráckého Mosulu při mezinárodní kampani proti extremistům z organizace Islámský stát. Když bylo vyhlášeno „osvobození“ těchto měst, na němž se zásadní měrou podílely i vzdušné síly USA a jejich spojenců, otázka přiměřenosti počtu zabitých a strádajících civilistů byla v rámci „spravedlnosti vítězů“ odsunuta stranou. Kauza americké munice s ochuzeným uranem a její souvislosti s náhlým nárůstem zhoubných onemocnění u Iráčanů po invazi v roce 2003 dopadla podobně.
Prorocká otázka
Lze se zamyslet i nad dvojím metrem, jímž posuzují utrpení civilistů ve vzdálených válkách čeští politici. V létě 2014 probíhal jeden z mnoha konfliktů mezi Izraelem a palestinskými ozbrojenými frakcemi v Gaze. Zabití Palestinci, většinou civilisté, už se počítali na stovky, izraelská armáda ostřelovala hustě obydlenou palestinskou enklávu i granáty s bílým fosforem. Za této situace jsem napsal do Lidových novin komentář s titulkem Co kdyby to dělali Rusové? a dovolil jsem si kritizovat mlčení českých elit nad strádáním palestinských civilistů, když Izrael jako vždy tvrdil, že civilisty zabíjet nechce a míří pouze na teroristy. Titulní hypotetická otázka se bohužel v uplynulých týdnech stala velmi aktuální. A reakce českých politiků i mnoha komentátorů jen potvrdila, že o civilisty jim jde patrně pouze tehdy, pokud jim ubližuje náš protivník, který si nezaslouží ani onoho pověstného ďáblova advokáta. Když civilisté naopak strádají kvůli našim spojencům, diskrétně to přejdeme, případně přijmeme argumentací o lidských štítech v rukou nepřítele a podobně.
Podobná situace byla v létě 2006, kdy zuřila válka mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem. Izrael tehdy záměrně bombardoval i civilní infrastrukturu včetně obytných čtvrtí Bejrútu (později tento postup při zastrašování civilistů dokonce dostal pracovní název Doktrína Dahíje – podle jihobejrútských předměstí). Na libanonské straně bylo asi desetkrát více mrtvých než v Izraeli. OSN volala po zastavení bojů a Evropská unie měla na stole výzvu k „okamžitému příměří“. Británie, Německo a Česko ale nakonec prosadily jinou formulaci: „okamžité zastavení nepřátelství následované trvalým příměřím“. Důvod? Izrael tváří v tvář mezinárodním apelům na zastavení války naopak zintenzivnil útoky, plánované akce ještě neměl dokončené a jeho spojenci ve světě mu to takto umožnili. Mimochodem, při této válce Izrael použil takové množství kazetových bomb, že to na globální scéně vedlo k zásadním debatám, jež nakonec vyústily ve zmíněnou Dublinskou konvenci. A já mohl ještě dva roky po konfliktu natáčet reportáž o pyrotechnicích OSN, jak nebezpečné izraelské nástrahy hledají a zneškodňují na tabákových polích a v sadech jižního Libanonu.
Ani v případě nynějšího děsivého počínání Rusů, ani v případě amerického či izraelského bombardování blízkovýchodních měst nelze automaticky tvrdit, že jde o zločiny. Ale nynější volání po mezinárodním tribunálu, jenž by vyšetřil a případně potrestal počínání ruských elit a ozbrojených sil, by mohlo konečně otevřít cestu pro sebekritické posuzování toho, nakolik eticky a zákonně si ve válkách počíná Západ. Mezi holčičkou popálenou v Mariupolu a děvčetem zmrzačeným v Gaze nebo v Mosulu není rozdíl.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha.