Probouzejí se teď všelijací démoni. Démoni války, hladu, strachů a nenávistí, kolektivních vin. Mysleli jsme, že jsou dávno uspaní, outsourcovaní někam do Sahelu, na Střední východ, anebo do internetových diskusí. A teď jsou s námi a podrážejí nám nohy. Kdyby to aspoň byli známí čerti z pekla…
Slovo démon vzešlo z řeckého daimón, a to patří ke slovesu daiomai, tedy „sdílet“ či „rozdělovat podíl“, ale i „trhat na kusy“. Neleze z něj čert, ale osudovost. Podíl na světě, který si člověk nevybírá, ale je mu přidělen jako kousek dortu, vytržená stránka z knihy nebo střep, ostraka. Když se teď zprava zleva říká, že se zase probouzejí dějiny, asi k nám dorazila nová přepravka těch střepů. Démoni, prostředníci mezi bohy a lidmi, nám ji nesou.
Nejprve to padlo na stromy. Kamiony sviští do sadů, pod koly drtí vymlácenou silničku, tak co s tím? Našinec by třeba uvažoval o železniční vlečce přes pole, když už je v místě dráha, ale je jiná doba, nedá se nic dělat. Silnička se z gruntu vyspraví a rozšíří, okolní zeleň bude „upravena“. Po obou stranách padají k zemi vzrostlé duby a stoleté jabloně. Démon se probudil a už se od eráru valí na soukromníka, který vedle té cesty bydlí. A dobrý člověk se podvoluje sudbě a podtíná zdravé topoly, co pamatovaly španělskou chřipku. Kácejí zahrádkáři, kácí železniční správa, kácí obec sokolská. Důstojné dámy posílají mládence s motorovými pilami na svah, kam samy těžko dojdou. Nelze zůstat stranou, ani když začnou padat lidé.
Chvíli to vypadalo docela dobře, nebo aspoň míň zle, po vlhkém roce, po volbách. Ale endorfin opadl, jsme tam, kde jsme, a sami klesáme tak, jak padá svět. „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ Tak mluví na konci dvanácté kapitoly Matoušova evangelia Ježíš. Poslední věci jsou horší než první. Začalo to špatně, pak se to trochu zvedlo, ale skončilo to dokonalým fiaskem. Matoušův Ježíš tak mluví v odpovědi farizeům, svým nejbližším židovským konkurentům. Vedena obvyklým antijudaismem, četla církevní tradice ta slova obvykle jako odsudek starozákonního lidu. Podle Jeronýma byl nečistý duch z Židů vyhnán, když přijali Tóru, a pak se do nich vrátil, když se pohané začali obracet ke křesťanství. Jenomže farizeové po Ježíšovi nechtějí, aby jim řekl, co jsou zač, ale žádají jej o znamení, aby udělal nějaký velkolepý skutek, aby se vznesl k nebi, aby zbořil a zase postavil chrám. Něco, čím by ukázal svou moc a oprávnění. A protagonista v odpovědi namísto sebe ukazuje ke světu.
Znamení je to, když si myslíte, že jdete správným směrem, ale hle: ono se to špatné vrátí a bude to sedmkrát horší. Matouš tu nepoužívá slovo daimón, ale pneuma. Mluví o „zlém duchu“ nebo „vanutí“. Přichází to do člověka a pak jím to hýbe. Ten pohyb – pohyb k horšímu – tedy sám o sobě něco znamená. U Matouše v první řadě to, že se blíží spása. Když noční tma houstne a teplota klesá k nule, asi bude brzy ráno. Možná, snad. Ale zatím trvá tma. A bůhví, co uvidíme, až se rozední. Objednal jsem nějaké semenáčky. Jsem zvědavý, co na ně padne.