Součástí ruské propagandy posledních více než dvaceti let je i romantizace války. Tradice, která vychází ze sovětských filmů překypujících vlasteneckým patosem, je v masově produkované ruské filmografii stále živá. Schéma vyprávění u snímků jako Děvjatajev (2021) o zajatém stíhacím pilotovi a jeho „nejtroufalejším útěku ve vojenské historii“ z konce druhé světové války či Poslední hranice (2020) o podolských kadetech, tedy dětských vojácích, kteří položili své životy v bojích o Moskvu v roce 1941, je vždy stejné: jedinec neváhá obětovat život za vlast – a často úplně zbytečně. Tato romantizace válečného vraždění se zhmotnila ve velkolepých oslavách Dne vítězství, který se z pietní akce připomínající konec druhé světové války proměnil v monumentální matějskou s tanky, letadly, děly a hordami vojáků. Rodiče ani nenapadne, že obléknout svou ratolest do sovětské uniformy je přinejmenším podivné. V regálech hračkářství mezi panenkami a legem lákají obrněná auta a samopaly s logem armády. Do hlav se vtloukává agresivní pseudovlastenectví. Voják není vrahem ve službách státu, ale hrdinou. Generace dědečků a babiček, kteří se celý život snažili na hrůzy války především zapomenout, už odešla. Právě v takové atmosféře se zrodili dnešní „zetkaři“, pro něž válka nepředstavuje děs a smrt, ale normu.