Veškeré psaní je politické, řekl by Orwell. Veškeré psaní je svinstvo, řekl Artaud. Události poslední doby dávají za pravdu oběma.
Kremlem rozpoutané válečné peklo šokovalo celý civilizovaný svět, a tak není divu, že vyvedlo z konceptu i nakladatele. Postavilo před ně hlavolam, který dosud příliš řešit nemuseli (bohudík, chtělo by se říct), i když se dotýká samé podstaty jejich činnosti (škoda, mohli by být lépe připraveni, chtělo by se dodat). Jako by se až v době nekončícího proudu zpráv o ruských zločinech začala naplno ukazovat odpovědnost nakladatelské profese. Pravda, mluvíme tu o problému, se kterým se v mnoha jiných oborech moc trápit nemusejí. Designéři, grafici, architekti, sochaři či skladatelé mají svá vlastní kritická místa, v nichž by měli pečlivě zvažovat společenský dosah svého oboru i to, v čí prospěch se angažují. Ovšem na rozdíl od knižních profesionálů nejsou reproduktory konkrétních lidských hlasů.
Počínaje 24. únorem se facebookové profily českých nakladatelů zbarvily do modrožluté, a je to dobře. Vzápětí však vyplula na povrch nejistota: které knihy teď vydávat a s jakým poselstvím je nabízet čtenářům? A je vůbec etické v okamžiku, kdy na Ukrajině umírají děti a jsou bombardovány nemocnice, nabízet publiku čtení? Je správné dělat dál nakladatelský byznys?
Za vypjatých časů se obyčejné věci stávají neobyčejnými. V naší redakci dlouhodobě vydáváme knihy, které jsou dnes aktuální víc než kdy dřív. Zabývají se putinismem, ruskou hrozbou, Donbasem. Napsali je špičkoví badatelé a novináři: Timothy Snyder, Mark Galeotti, Ondřej Kundra, Tomáš Forró… Jsem si jistý, že nabízejí klíč k pochopení toho, co se na východ od nás děje. Ale ruku na srdce, dělat jim reklamu zrovna teď může vypadat docela nevkusně.
Válka přivedla nakladatele na rozcestí. Jako by si měli volit, zda budou pokračovat v „běžné“ práci a připomínat hrochy, které jejich tlustá kůže chrání před okolním světem, nebo zda zdůrazní svůj angažovaný program – a ocitnou se možná nebezpečně blízko pavilonu hyen, pro něž se utrpení, alespoň v některých očích, stává potravou.
Hrůza rozleptává tvořivost a nesnese estetizaci. Ze sestříhaných záběrů podkreslených dramatickou hudbou, které jako morbidní znělky uvozují válečnou žurnalistiku na zpravodajských webech, se mi dělá zle. Jsou jako trailery na film, který nechci vidět. Ovšem chápu, že každé poselství potřebuje svůj rámec.
Zní to cynicky, ale celý problém podstatně zpřehledňují ruští tvůrci, kteří proklamativně podporují Putina. Mým kolegům v Argu došlo, že vydávat Sergeje Lukjaněnka, který roky vybízí k obsazení Ukrajiny, už vážně nelze, a to bez ohledu na to, že se stal světovým bestselleristou díky fantasy románům, a nikoliv pro své zvrácené politické názory. Přiznám se, že v Pasece jsme měli situaci mnohem jednodušší.
„Šílenství jednoho muže a jeho věrných podřízených rozhoduje o osudu země,“ přinesl pár hodin po invazi web ruských opozičních novin Novaja gazeta prohlášení spisovatelky Ljudmily Ulické. „Bolest, strach a hanba, to jsou pocity dneška,“ pokračuje dál autorčin manifest občanské statečnosti, který musel být brzy po publikování stažen.
Mít v portfoliu disidentku, která je už dlouho trnem v oku putinovskému samoděržaví, představuje vlastně luxusní nakladatelskou hodnotu. Dřív jsme museli na vydávání jejích knih shánět mecenáše, neboť ruské instituce přestaly překlady Ulické podporovat. Dnes nemusíme zmizíkovat v edičním plánu ani vypovídat zahraniční smlouvy.
Před více než osmnácti lety jsem napsal text, který mi byl později odcizen. Protože mě v dobách studií zajímal vztah literatury a ilustrací, pokusil jsem se vysledovat, jak se na čtení Nosovova Neználka podílejí ikonické kresby Jaromíra Zápala. Porovnal jsem je s obrázky z ruských edic a své závěry uveřejnil v revue Labyrint. Po čase přišla z Euromedií nabídka, abych text v upravené podobě publikoval coby doslov k poslednímu dílu Nosovovy trilogie, což je – pamětníci potvrdí – ideologicky nejvíce zatížený Neználek na Měsíci. Učinil jsem tak v domnění, že jde o docela zajímavou interpretaci kdysi oblíbené dětské série, a celou věc pustil z hlavy. Že jsem dělal ďáblu advokáta, mi došlo, až když jsem narazil na zdánlivě kulturní, ve skutečnosti dezinformační web Čítárny. Redakcí „podepsaný“ anonym vytrhal před třemi lety z mého eseje keříčky vět a nalámal je do nechutného eintopfu nakladatelských anotací s mastnými oky protiliberálních výpadů na hladině, který se navenek tváří jako literární referát.
Veškeré psaní je politické. V tom lepším případě.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.