Láska k řádu, touha po divočině

Co vlastně očekává česká veřejnost od lesa? Vnímá ho spíš jako místo mentálního odpočinku a pohybu na čerstvém vzduchu, jako hráz před změnou klimatu, jako prostor metafyzického kontaktu s matkou přírodou, anebo jen jako plantáž na dřevo? Na skutečnost, že víme daleko víc o tom, jak naše lesy vypadají, než proč jsou právě takové, jaké jsou, upozorňoval v brožuře Jak se do lesa volá… (2018) etnolog Jiří Woitsch. Činil tak ještě před vrcholem několikaletého sucha, které nemá v tuzemských historických záznamech obdoby a s nímž se pojí současná kůrovcová kalamita.

Přímo před nosem

Klimatické změně už nezabráníme, její průběh a dopady můžeme nanejvýš zmírnit. Proto je nutné změnit způsob, jakým v lesních porostech hospodaříme. Woitsch správně podotýká, že i když se tradiční lesnictví brání argumentací, že nemůže být ztrátové, často jsou zvolené postupy vlastně iracionální – protože člověk není bytost ekonomická a realitu mnohdy vytváří spíš naše představa o ní než zřetel na to, co se vyplatí. Socioložka Jana Stachová, jež provedla kvalitativní výzkum různých aktérů v lesnictví, rozlišuje mezi tradicionalistickými „sociálními konstruktivisty“, kteří tvrdí, že hodnocení stavu lesů významně závisí na očekávání společnosti, a „ekologickými realisty“, kteří nepochybují o problémech českých lesů a tuší, jak je řešit. Do jisté míry mají pravdu obě skupiny, chybí ale vůle ke konstruktivní diskusi, jak z problémů, které máme všichni před nosem, konečně ven. Samotné lesnictví totiž není jediná oblast, která prochází změnou v přístupu k lesům. Mění se i vztah, který k nim zaujímá česká veřejnost.

Že mají sociální antropologové a sociologové co říct k podobě lesnického hospodaření (a k tomu, co brání změně aktuální praxe), potvrdily i reprezentativní výzkumy postojů české veřejnosti k hospodaření v lesích z roku 2017 od Sociologického ústavu AV ČR a týmu sociálního psychologa Jana Krajhanzla v rámci projektu Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí z roku 2018.. Jak změnily náš vztah ke krajině covidové lock­downy a zda tato změna bude mít trvalejší charakter, zatím můžeme jen odhadovat, data ale ukazují, že pozitivní vztah veřejnosti k přírodě a divočině se s postupujícími dopady klimatických změn prohlubuje. Jana Stachová shrnula paradoxní výsledky šetření Sociologického ústavu v jedné z kapitol zmíněné publikace Jak se do lesa volá: přestože se 85 procent respondentů vyjádřilo, že se jim líbí místa s divokou přírodou, suché a popadané stromy vyvolávaly v 73 procentech týchž respondentů přesně opačné emoce. A rozsáhlé paseky, které se s divokostí zřetelně vylučují, byly jen o málo méně oblíbené než tlející stromy.

Co brání změně?

Lesník družstva Velká Bíteš Jiří Nohel to potvrzuje z praxe: „Veřejnost často neví, co chce, nelíbí se jí ani holiny, ani mrtvé dřevo. Společnost se zatím drží představy pořádku – když něco v lese uhyne, hned to vykácíme a nové stromky zasázíme do řádků.“ Podobnou zkušenost potvrzuje i ředitel Školního lesního podniku Mendelovy univerzity v Brně Tomáš Vrška: „Lidé chodí do lesa relaxovat čím dál tím víc, a covid to jen akceleroval. Bohužel veřejnosti nejde vysvětlit, že my jako univerzita nemáme žádnou povinnost cestu projektovanou před padesáti lety na transport dříví udržovat v takovém stavu, který umožní pohodlnou jízdu na kole nebo s kočárkem. Podobně když bylo sucho v letech 2018 a 2019, každý týden jsme dostávali stížnosti, že jsou naše studánky vyschlé, co to s nimi děláme… Veřejnosti kupodivu nevadí, jakým způsobem se k půdě chovají zemědělci, kdežto na lesníky směřují všechny stížnosti a požadavky.“ Zajímavé je i zjištění citovaného výzkumu, že pokud dotazovaní volili mezi produkčními a mimoprodukčními funkcemi lesa z širšího výběru, produkce dřeva se propadla až na poslední místo, pokud ale měli vybrat tři nejdůležitější úkoly lesa, mezi nimi už se ocitla.

Výzkum Krajhanzlova týmu ukázal, že myšlenku ochrany divoké přírody odmítá pouze devět procent respondentů. Průměrný Čech si přeje, aby u nás bylo více chráněných území, více lesů i území divoké, bezzásahové přírody. Cenná jsou data dokládající, že Češi jsou si špatného stavu našich lesů vědomi. Za závažný problém ho považuje přes osmdesát procent respondentů výzkumu a téměř osmdesát procent dotazovaných očekává, že by situaci měl řešit především stát. Lesní hospodaření podle nich preferuje produkci dřeva bez adekvátního zohlednění životního prostředí. Vzhledem k tomu, že stát hospodaří na více jak polovině rozlohy lesů v České republice, nabízejí se otázky, zda není načase vyjít hodnocení občanů vstříc a co tomu vlastně brání. Lesní půdy sice stále přibývá (ročně asi o dva tisíce hektarů), s kůrovcovou kalamitou jsme však přišli o třetinu dospělých porostů. A výmluva na klimatickou změnu přestává fungovat. „Z pohledu zakládání a pěstování lesů existuje potřeba postupné tvorby druhově, věkově i prostorově pestrých porostů na současných velkoplošných holinách,“ vyjadřuje se v úvodu sborníku Škodliví činitelé v lesích Česka 2020/2021 ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Vít Šrámek. Otázkou je, kdy se tyto proklamace konečně otisknou do reality.

Botanik Petr Petřík, editor publikace Jiné klima – jiný les (2021), jejímž smyslem je představit alternativy k tradičnímu pasečnému a monokulturnímu hospodaření, k tomu dodává: „Kůrovcová kalamita vyslala silný signál, jenž vychýlil petrifikovaný názor vedení lesnického sektoru, které už nedokázalo obhájit svoje kroky. To se ukazuje i na volbě ředitele Lesů ČR, kdy ministerstvo zemědělství raději zruší výběrové řízení, než by vítězstvím staronového ředitele Szóráda zachovalo status quo. Určitě posílila občanská společnost a výzvy neziskového sektoru mají větší dopad, což je ale hlavně v důsledku změny ve vedení státu.“

Lesní montovna

Lesníci ve svých dlouhodobých strategiích deklarují cíl udržitelného rozvoje, který stojí na třech pilířích: ekologickém (zachovává se, nebo dokonce zlepšuje produkční potenciál stanoviště a jeho přírodní podmínky), ekonomickém (který počítá s trvalým a stabilním výnosem) a sociálním. O důležitosti sociálního pilíře se ale podle Tomáše Vršky zatím nemluví dostatečně: „Pro náš přírodě bližší způsob hospodaření potřebujeme kvalifikované fořty, kteří to ale budou dělat tehdy, když budou mít stabilní zaměstnání za odpovídající plat. Jen tito lesníci mi dají takovou kvalitu práce, kterou dobře prodám. Zaměstnanci jsou v rozpočtu to nejdražší. Levněji vyjde si na stejnou práci najmout akciovku, ještě levnější je vzít si agenturu se zahraničními dělníky. Jenže kvalita práce je pak úplně někde jinde, a my chceme, aby i příští generace ocenily kvalitu a stabilitu lesa, tak jako oceňujeme nyní smíšené lichtenštejnské porosty.“ V praxi se tak ukazuje, že jednou z příčin špatného stavu českých lesů může být snaha státu a soukromníků ušetřit na lidech. Přírodě blízké hospodaření, které klade vyšší nároky na kvalitu práce i v neprávem bagatelizovaných dělnických profesích a které se zdá být jedinou cestou, jak u nás v nových klimatických podmínkách pěstovat kvalitní dřevo, tak může brzy narazit na celorepublikový problém: montovnou jsme zkrátka i v lesnictví.

Snad zájem veřejnosti o to, jak české lesy vypadají, a především tlak na politiky, aby přišli s lepší legislativou i dotačním systémem, dále poroste. Očekává to i dokumentaristka a etnozooložka Hana Nováková, která se k tématu českých lesů ve svých filmech pravidelně vrací: „Veřejnost má ve vztahu k developerům, kteří zabírají městskou zeleň jasno: všichni se shodují, že to je špatně. Jenže tohle vnitřní nastavení bohužel nedokážeme přenést na něco jen trochu vzdálenějšího. Lidé se stále drží ideotypu smrkového lesa a tohle vidění zatím nezměnila ani kůrovcová kalamita. Ale určitě jsou teď přístupnější odbornému vysvětlování. Zkušenost, kdy za chalupou zmizí les, který tam byl po tři generace, samozřejmě lidi bolestně zasáhne.“

Zdá se, že v současnosti skutečně dochází ke změně přístupu k lesu a lesnictví. Nezbývá než doufat, že se tuto změnu podaří otisknout i do reality českého lesního hospodaření. Je nejvyšší čas – už dnes je pozdě.