Mezní stav

V Česku není kůrovcová kalamita. Tady je smrková kalamita. Kůrovec je jen symptom. Lidé říkají, že kůrovec sežere les. TEN KRÁSNEJ SMRKOVEJ LES, KDE SE TAK DOBŘE HOUBAŘÍ! Ale to není pravda, kůrovec sežere jenom smrk. ON TEDA ŽERE UŽ I BOROVICE… Les se skládá i z podhoubí, mrtvého dřeva, zvířat. Všichni tihle si oddechnou, když smrk zmizí. V Česku žije asi 130 druhů kůrovce a jsou to docela hezcí brouci! Sameček má většinou nějakou šílenost na zadku a samička má zase na hlavě tykadélka a vlasy. Sameček sedí v díře a vábí samičku vylučováním feromonů. Samička to ucítí a přijde a začne do něj ťukat tykadélky. Ťuká do něj, lechtá ho, a když to funguje, sameček ji pustí do té své díry, a je to. No, nejsou to krásné námluvy?

 

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM KŮROVCE JE DALŠÍ KŮROVEC.

My se jim nemusíme bránit, musíme jen pěstovat správné lesy.

POZNÁMKA: MY TU NEMÁME LESY. MÁME TU KRÁSNÉ PLANTÁŽE NA DŘEVO.

 

ČÁST PRVNÍ: FAUST JAKO STAV ZADLUŽENÍ

Proč jsem se o to začal zajímat? Šumava je totiž i mediální problém. Ačkoliv v reálu kůrovec v devadesátých letech takzvaně sežral – ale to je opravdu jen v uvozovkách – dejme tomu čtyři procenta celkový rozlohy národního parku, tak v médiích to bylo sto procent. Když se řeklo Šumava národní park – rovná se boj s kůrovcem. Todleto se vštípilo v devadesátých letech do hlav lidí. Dokonce se dělaly průzkumy veřejného mínění na téma kůrovec. A ta otázka zněla: Myslíte si, že kůrovcem napadené stromy na Šumavě je potřeba aktivně chránit, anebo si pomůže příroda sama? No samozřejmě, na takovoudle otázku každej lajk a dokonce i každý odborník a dokonce i já váhal, jak odpovědět. Ale kdyby otázka zněla: Myslíte si, že v nejpřísněji chráněných zónách parku se má chránit příroda motorovou pilou, anebo máme nechat přírodě hlavní slovo – v tom národním parku?

 

Neustále mi vrtalo hlavou, jak klikatá hranice tam je – hranice dvou způsobů myšlení. Napsal jsem jednomu ze zakladatelů Národního bavorského parku. A víte, co mi odpověděl? Ptáte se mě, pane Juste, abych vám i pro laiky srozumitelně odpověděl ohledně koncepce našeho národního parku. Ta je definována už v Eckermannově knize Rozhovory s Goethem: „Člověk neustále experimentuje. Dělá chyby. Příroda neexperimentuje. Příroda má vždycky pravdu. A vysílá nám zprávy, kterým nerozumíme.“ Inženýr, lesní odborník, kterej má na starosti kubíky dřeva.

 

Na Šumavě byly dvě blokády. Kolegyně, kterou jsem učil na FAMU, musela do Prahy, tak mi svěřila kameru. Tam jsem natáčel ty příšerně drastický záběry, kdy třeba profesorka, šedesát, sedmdesát let, byla vláčená téměř za vlasy vod těch stromů, aby mohli kácet. To mě utvrdilo v tom, že to skutečně je problém nejen odborný, ale politický a mediální. Na ty vědce, profesory, docenty nikdo nedal, tak vyzvali k občanský neposlušnosti. A média? Ekologičtí teroristé, aktivisté, baťůžkáři. Ukazovali alternativce, který ničemu nerozuměj, jsou naivní.

 

Já jsem vo tom psal, to byla moje jediná zbraň. A dokonce v letech 96 až, já nevím, 2008 jsem koukal v univerzitní knihovně, že mám víc článků o kůrovci než o divadle.

 

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM KŮROVCE JE DALŠÍ KŮROVEC. KDYŽ SAMEČEK KŮROVCE VÍ, ŽE STROM UMÍRÁ A ON MÁ DOST SAMIČEK, ZAČNE VYPOUŠTĚT JINÝ FEROMON JAKO STOPKU, ABY TAM UŽ DALŠÍ BROUCI NELÉTALI. KDYŽ JE TAKOVÝCH SPOKOJENÝCH SAMEČKŮ NA STROMĚ VÍC, TAK STROM VONÍ JINAK. NENÍ ATRAKTIVNÍ. PÁCHNE JIM.

 

V první zóně jsem objevil velký množství pařezů a nebyly tam žádný kmeny. Šlo o rezonanční stromy a ty mají čtyřicetinásobnou hodnotu než obyčejnej smrk. Tím se i japonský houslistky chluběj. Napočítal jsem všech těch sto pětačtyřicet pařezů, nafotil je a psal o tom články. Voni mě tam chytili, že jsem pronikl na území, kam je zakázanej vstup. Obrovský zablácený stopy od traktoru, to nevadilo, ale moje bosá noha, mých, já nevím, sedmdesát kilo tam vadilo. Dostal jsem pokutu, byl jsem popotahován policií. Všechno se soustřeďovalo kolem vedoucího lesního úseku. A on si mě zavolal a to byl výslech jako u estebáků: „No, pane Juste, ještě jednou napíšete Mentl s přehlasovaným e, ale to mně nevadí, to je – to je vaše chyba. Ale že jsem zloděj a že kryju nějaký zlodějny… Jediný článek a uvidíte, co se stane!“ Já jsem říkal: „Vy mi vyhrožujete.“ „Já vám nevyhrožuju, ale říkám dopředu, že špatně dopadnete.“

 

Už se schylovalo k Vánocům, tak jsem jel připravit chalupu. Byly tam vytlučený všechny čtyři okna, šutr v místnosti. A to se stalo dvakrát. Podruhé v lednu v největších mrazech. Viděl jsem, že jsem šáh na něco hodně citlivýho, zřejmě tam šlo o velký prachy.

 

Kůrovec je porodník lesa, ne likvidátor. On je likvidátor špatného zacházení s lesem. Porodí nový les tím, že zničí ten špatný monokulturní – ten zištný, vysázený. Tam se pořád odehrává drama. A jako v každým vopravdickým dramatu je tam přítomná smrt. Prostě smrt je neustále přítomna a život je taky přítomný a ten život nevidět znamená být tupej.

 

Lidi si pletou národní park s parkem ve Stromovce. Estetika divočiny je estetika ošklivého. To je, jako když Hrabal píše o vyděděncích – a mám na mysli toho ranýho Hrabala, že jo, pábitelé a tak dále. Prostě velká literatura píše často o těch skutečných outsiderech a lidech na okraji veřejného zájmu, často se potácejících na rozmezí života a smrti. Zároveň tam někde je ta katarze, to znovuzrození.

 

INTERMEZZO: PÁTRÁNÍ PO BOHDANOVI

 

30. 8. 2020

První výjezd za Bohdanem. Bohdan nenalezen, známky pobytu ano.

 

3. 9. 2020

Druhý výjezd. Napsala jsem mu vzkaz, který jsem viditelně umístila za branku „obydlí“:

Dobrý den, Bohdane,

ráda bych se s Vámi setkala. Připravujeme divadelní představení o hmyzu a stavu české krajiny. Ráda bych s Vámi nahrála rozhovor týkající se Vašeho života v přírodě a pohledu na současnou situaci. Bohužel jsem Vás dnes nezastihla, ale zkusila bych to zase zítra dopoledne.

Těším se na setkání, s pozdravem

Anna Smékalová

 

Luboš, 69 let, psychoterapeut: Bohdan byl vždycky hrozně chytrej. Dělal geologii. Chodili jsme po lese a on mi ukazoval šutry. Všichni mě učili, abych poslouchal, a Bohdan mě učil souhvězdí. Začal jezdit na geologický expedice do zahraničí. Ach jo… Bohdan… Vodjel do Mongolska. Tam začal být takovej – takovej vodtažitej. Když se vrátil, tak vyprávěl, jak tam bylo nebezpečno. A jak po něm šli. Že se musel skrývat a tak. Takový ty příhody, který vypadaly docela realisticky, ale najednou se tam objevilo něco, co hrozně zavánělo nějakým bludem. A vod tý doby se stal ve svý podstatě nepolapitelným. Nikomu nikdy nedal žádný kontakt, podle kterýho by bylo možný ho najít. Von má – nechci kecat – minimálně pět, šest dětí se třema ženskejma. Když jsem se s těma staršíma klukama viděl, tak jsem říkal, že by bylo dobrý, kdyby se s Bohdanem setkali, ale voni moc nechtěli. Říkali, že to nemá cenu, že před nima uteče. Je v něm kousek pábitele, no.

 

4. 9. 2020

Ani dnes jsem Vás bohužel nezastihla. Doufám, že Vám to není nepříjemné, nerada bych Vás rušila. Nevím, jaké máte možnosti, ale kdybyste mohl a měl chuť mě předem kontaktovat, tak zde je můj e­-mail a telefonní číslo.

 

Faustovské motivy u kůrovce: no samozřejmě! Protože co je každej kontrakt? Něco za něco. Vy mi to dáte takhle na podnose. Po čem zatoužím, to budu hned mít. Ale je to za nějakou cenu. Nebo se k tomu musím dopracovat – přemejšlením, prací, vytrvalostí. Pak to není faustovskej kontrakt. Ten faustovskej kontrakt je všecko, co nehledí na následek. Proto moje knížka o Faustovi zní Faust jako stav zadlužení, protože ten ďábel si jednou přijde pro ten účet a kůrovec je ďáblův účet za zacházením s lesem. Ale ten kontrakt je teď hned! Teď hned ty rezonanční smrky! Zasadíte, za dvacet let sklízíte. To je sklizeň. To je plantáž. To je úžasný. To je lukrativní. Neberte to, že jo. Za tu cenu, že teď budu mít hned všecko, a vlastně relativně bez práce, obětuju budoucnost a Boha, kterej tam uvnitř někde je.

 

Just se mění v ďábla a odchází pryč.

 

Jó, Bohdan… Měl domovský pracoviště v Praze na Akademii věd.

Podle mě to nebude až tak romantický. Jakože takový přilnutí k přírodě. Spíš schovávaná.

 

Zdeněk, 44 let, policista: On je takový mystik. Má klobouk, hůlku, batoh. Tam, co žije, je extrémní výskyt klíšťat – my jsme tam v létě s ženou chodili do lesa na procházky a vždycky jsme si jedno přinesli. To ještě, když stréc chodil – on rád houbařil –, tak ho Bohdan viděl, jak utrhl nějaký hříbek, a hrozně mu vynadal, že tu houbu zabil.

 

Občas docela rád jezdil na výstavy, na vernisáže. Ale vždycky – to je taky zajímavý – zmizel před koncem. Aby odcházel sám.

 

18. 9. 2020

Vzdávám to.

 

Narodil se kolem třicátýho roku. Bude mu k osmdesátce.

 

4. 10. 2020

Včera jsem viděla Bohdana na promítání filmu Češi jsou výborní houbaři. Hned po promítání zmizel.

 

FILOSOF Z CHATRČE

 

Naším úkolem je kultivovat zemi jako dobří hospodáři. Schopnost pochopit svůj úkol v přírodě z morálního pohledu znamená uvědomit si, že potřebujeme a hlavně že můžeme přestat být ničiteli a můžeme se stát hospodáři dobré země.

 

Jakub, 37 let, filosof: Jestli jsem ho někdy viděl, že měl tenhle postoj dobrýho hospodáře, tak to bylo na tý lesní samotě. U něj doma v panelákovym bytě si nepamatuju, že by tenhleten étos držel. Ale říkal, že člověk má právo žít spokojenej a hmotně zajištěnej život. Je to v pořádku, pokud zároveň dává tenhle život do služby něčemu vyššímu. Měl v sobě prvorepublikovej étos.

 

ACH SYNKU, SYNKU!

 

Ta metafora pastýře, to mělo smysl, dokud ještě byly všude ovečky a dokud lidé věděli, co to znamená pečovat o ovečku… Že je člověk odpovědný. To neznamená, že máme všechno ve své moci. Jsme odpovědni sami před sebou. Nemůžeme svět ničit a říct si: po mně potopa. To bych se ráno nemohl dívat do zrcadla, když se holím.

 

FILOSOF ERAZIM KOHÁK ODEŠEL ŽÍT PO ROZPADU MANŽELSTVÍ DO LESA. NA LESNÍ MÝTINĚ SI POSTAVIL DŮM.

 

Většinou lidi začínali rozhovor tím, že mluvili o tom srubu, kterej si postavil v lese. On bryskně odpovídal, že to nebyl žádnej srub, že není tak blbej, aby si stavěl srub z náletovýho dřeva, ale že to byl obyčejnej dřevěnej domeček. A do přírody ho nevedlo žádný romantický zanícení, ale protože byl švorc. Že se v rozvodovym řízení cejtil provinile, a tak veškerej majetek nechal přepsat na manželku a na děti a sám si nechal jen pozemek v lese. Začínal tak, že tam přijel jen s celtou. S tou odjel do lesa a začal tam mýtit prostor pro domeček. Bylo pro něj důležitý, aby nebyl chápán jako druhej, takovej ten…

 

Thoreau? (Tohle musí říct ten technik, co bude v kostýmu maskovaného hejkala celou dobu vařit houbový čaj, jediná jeho replika, a zase dál mlčí.)

Jo, Thoreau.

 

Proti tomu se Erazim hodně vymezoval. Návrat k přírodě, odmítnutí kultury a vyšší kultivovaný racionality, to pro něj nebylo vůbec myslitelný. Ale zároveň ta velká životní krize skutečně postupem času přešla a pobyt v přírodě na něj měl léčivej účinek. V přírodě má člověk šanci se zhojit a pokračovat dál.

 

Je stěžejně důležité nevlastnit víc, než stačíme milovat. Takové vlastnictví pak je opravdu krádež, odcizení lesa jeho lidem.

 

Environmentální žal. O ničem takovym nikdy nemluvil, ale byl přesvědčen, že se řítíme do pěkný kaše. A že to nedopadne dobře, pokud se rychle nestane něco zásadního. Ale nebyl pesimista. Spíš jsem to byl já, kdo to řešil a řešim pořád. Říkal jsem mu: Erazime, já ale nevim, jakej smysl má psát filosofický texty, když celej svět míří k zániku. Na to on, že to ale nebude znamenat úplnej konec. Že to jen bude konec světa, jak ho známe. To byla první pozitivní věc. A druhá, nevim, do jaký míry pozitivní: říkal, podívej se, hele, možná to svým způsobem je nesmyslný, ale holt někdy je třeba dělat věci, který jsou správný, i když jsou v danou chvíli nesmyslný. Nevím, jestli mě to nějak uklidnilo. To ani ne.

 

Účastnil se třeba demonstrace proti Temelínu, ale co se týká kůrovce, tak nevim, jestli na to měl nějakej názor.

 

Jakub filosof odchází.

Hlíva naprosto spokojeně roste i na dětských plenách. Během dvou měsíců je zredukovala o 85 procent. Teda až na plastový obal. Ten se vyhodil.

 

Začíná projekce, v níž se muž postupně mění v houbu.

 

František, 71 let, architekt: No tak určitě jsou houby hodně krásný. Tou barevností, tvarem už tak ani moc ne. I když jako kotrč je zajímavej i tvarem, že jo.

Existuje celá řada hub vyloženě cílících na hmyz. Například Beauveria bassiana. Mikroskopické spóry proniknou kutikulou hostitele a tam rostou a rostou. Hmyz zabijí během několika dnů. Poté jako bílá plíseň prorostou na povrch mrtvoly a produkují nové spóry. Beauveria bassiana může být použita jako biologický insekticid. Hubí termity, molice… a kůrovce.

 

Letos jsme třeba našli slizáka, což tady kupodivu není běžná houba. To jsme brali, co se dalo, špatně se čistí, ale je to krásná houba. Určitý houby mě štvou. Když nic jinýho neroste, určitá houba roste celej rok a všude pořád je. Třeba jedovatá třepenitka svazčitá. Roste mi i na zahradě. Roste úplně všude. Už jí mám plný zuby.

 

Spóry houby housenice čínské se dostanou do těla housenky, houba z housenky získává živiny a postupně nahrazuje její tkáň vlastním myceliem. V zimě se housenka zahrabe pod zem a zahyne, z jejího mumifikovaného těla pak vyroste na jaře plodnice houby.

Tak jednak – jak bych to řek? S chutí to jíme. To je základ, že prostě jíme houby a sušíme je. A každej den snídám polívku a z poloviny nebo ze tří čtvrtin je houbová. Nebo s houbama. Mám rád třeba kombinaci s hovězím, to je nejlepší kombinace, houby a hovězí. Milena umí s houbama vařit. Zásadně houby nekupuju. Houby z pěstíren prostě nemaj chuť. Hlíva ještě jakžtakž ujde, ale žampióny, to nemá vůbec žádnou chuť.

 

Houba Massospora napadá cikády. Cikádám se rozloží zadní třetina těla a z roztrženého zadečku se vylučují spóry. Nakažení samečci, tzv. létající solničky smrti, začnou být hyperaktivní a hypersexuální, a to i navzdory tomu, že jejich pohlavní ústrojí se už dávno rozpadlo. Houba nemá pohyblivé tělo, tudíž si jedno přivlastní.

Děti jsem to naučil, ale Emil je tím znechucenej. Všechno to už zapomněl. Milena taky. Když jsme v lese, tak běhá s každou houbičkou. Já jí tu houbu vysvětluju desetkrát a ona se potom přijde stejně zeptat, jestli je to opravdu vona. A chce to potvrdit.

 

Čištění hub je smutná kapitola, protože někdy je lepší si už v tom lese říct, proboha, vždyť to taky budeš čistit. Prostě je to utrpení. A já toho samozřejmě v tom lese nacházím nejvíc, tak si to vyčistím. Nikdo mi v tom moc nepomůže.

 

Ještě ti řeknu, největší houbaři jsou červi. Najít nečervavou houbu dneska je docela těžký. Co na nich člověk obdivuje, že mají úplně stejný chutě jako my. Vybíraj si ty jedlý a velmi úspěšně. Červivý houby teda nejím. Velký díry mi nevaděj, ale ty červíci bílý mi teda vaděj obrovsky. Jsou lidi, kterým to nevadí. Červavá houba je prostě zkažená houba. Jako ten červ nebrání tomu účelu, proč ta plodnice je. Houbu to nezničí, ten červ, ale nám to nechutná.

 

Hejkal vyndává misku červů, ukáže je divákům. Otevře dveře. Dovnitř se vkrádá antická kuchyně.