Radim Bártů
Poslední pomazlení
Větrné mlýny 2021, 334 s.
„Nad město přidřeply mraky, jako by je chtěly opile pochcat. Město pod jejich dymačným příkrovem páchlo jako dobitý degenerát s otevřenými střevy, jimiž vypouští kouř. Autokolika.“ První odstavec debutu Radima Bártů může svou rozmáchlou obrazností snadno vzbudit pochyby o dalším obsahu. Když se ale čtenář nenechá odradit ani anotací zdůrazňující téma iniciace na začátku divokých devadesátých let, bude příjemně překvapen. Příběh je prostý. Tři gymnazisti Karkula, Skunk a Lobo dají před školou přednost hospodě, v níž domlouvají, jak se zmocnit rakve, kterou nutně potřebují pro školní představení nazvané Poslední pomazlení. Z příběhu, jehož hrdinové „uvízli v zajetí hospodských židlí úplně stejně jako smrťák ze starých pohádek, jehož přilepil ke štokrleti mazaný sedlák“, se stává karnevalový průvod maloměstskými pajzly, kde je vše podstatné: cigára, peach vodka, marihuana, hodně piva, neumělé básně, gymnaziální lásky, stárnoucí máničky, Jim Morrison a Metallica, skinheadi, dračí doupě, podnikající komunisti přebarvení namodro atd. Omámením návykovými látkami se prolínají bizarní potyčky, prapodivné lidské typy vedou vtipné hospodské dialogy, které nenásilně střídá mudrování o historii, národní povaze, lidské malosti nebo rasismu a nesnášenlivosti. Bártů napsal živou, zábavnou knihu s kořeny v Jerofejevově novele Moskva–Petušky nebo Andruchovyčově Moskoviádě. Zároveň si ale musím klást otázku, nakolik mé nadšení pramení z toho, že jsem v té době vyrůstal a podobné historky zažíval na vlastní kůži.
Karel Kouba
Adam Nevill
Rudá zem
Přeložila Alena Byrne
Fobos 2021, 424 s.
Nemám rád gore horory, v nichž tečou potoky krve, protože bývají podbízivé a mívají chabé zápletky. To se ale netýká knihy Rudá zem od britského spisovatele Adama Nevilla, v níž má násilí hlubší smysl. Epický folk horor klade otázku, kam se lidstvo za miliony let své existence posunulo a zda má v sobě stále krutost v té nejsyrovější podobě. Příběh se odehrává v anglickém Devonu, kde byl učiněn přelomový archeologický nález jeskynního komplexu, v němž předkové dnešního člověka uctívali krvelačná božstva. Základní osu příběhu tvoří osudy dvou hrdinek, žijících nepříliš šťastné životy. První je novinářka Kate, která do malebné venkovské krajiny utekla z metropole a snaží se tu zapomenout na vyhoření a rozpad vztahu, avšak nález pravěkých artefaktů, který doprovázejí podivné události, zasáhne do její práce i osobního života. Místní jí stále zřetelněji dávají najevo, že zde není vítána – stejně jako turisté a zvědavci, kteří se v okolí čas od času beze stopy ztratí. Druhá hrdinka, svobodná matka Helene, pátrá po bratrovi, jenž krátce před svým zmizením v okolí vykopávek nahrál znepokojující zvuky vycházející z podzemí. Pátrání ji přivede na místa, kde se naši předci zabíjeli obzvláště krutým způsobem – a podle všeho zde krvavé rituály pokračují. Děj je plný zvratů a překvapivých odhalení, nechybí plíživý strach z neznámého, paranoia spojená s prastarými kulty, drogové opojení, psychedelický folk ani sektářská manipulace. Možná by kniha mohla být o něco kratší a nemusela by mít tak děravý konec, přesto se jedná o povedenou žánrovku, při jejíž četbě mrazí v zádech.
Eduard Štěpař
David Zábranský
O jednom zachraňování života
Větrné mlýny 2022, 200 s.
David Zábranský není jen neúnavný autor, literární „konzervativec“ a voyeur obyčejného života z nadhledu „vyšších principů“, ale také vystudovaný právník. Tuto část své osobnosti se rozhodl zužitkovat v poslední próze O jednom zachraňování života s podtitulem Monolog ústavního právníka a ex-sociálního demokrata. Text sestává z podrážděného myšlenkového proudu stárnoucího muže, kterého nedokázalo zušlechtit ani vzdělání, a kromě právních výkladů se tak soustředí na to, aby přestal milovat vlastní dceru: „Stačilo si vzpomenout na mámu, a s láskou k dceři byl konec.“ Tato lidská karikatura během covidové izolace konečně sebere odvahu a vyšle do světa své apely, trápení a komplexy. Od předchozího románu Republika se poslední Zábranského dílko svou intonací a patosem liší opravdu jen nepatrně. Posouvá se sice v čase a prostoru, obsahuje výrazně méně postav, avšak autorova tvůrčí metoda zůstává neměnná. Zábranský urputně hromadí naštvané komentáře z hospod a sociálních sítí, opravuje v nich pravopis a snaží se této směsici dát podobu příběhu. Výsledek pak vyplivuje na papír. Pokud se snad letos vydaným monologem pokoušel o politickou satiru, pak jako autor selhal na celé čáře. Opakování všem známých trapných výroků a ňoumání se v bezvýznamnosti evidentně není správná cesta – mnohem spíš jde o ukázku Zábranského neschopnosti vytvořit něco smysluplnějšího než další parodii na literární text.
Olga Pavlova
Andrej Zubov
Rusko 1917. Katastrofa
Přeložila Jitka Komendová
Argo 2021, 232 s.
Historik Andrej Zubov, hlavní editor objemných a svým podáním poněkud problematických dvoudílných Dějin Ruska ve 20. století, které před několika lety vydalo rovněž nakladatelství Argo, ve svých přednáškách o ruské revoluci roku 1917 nepřichází téměř s ničím, co by se nedalo nalézt již ve zmíněném díle. Opět je tu konspirační teorie o ústřední roli německých agentů v revoluci, idealizace carského Ruska a „teologické“ horování o satanských cílech Lenina a bolševiků. Samotná revoluce je pro Zubova důsledkem morálního selhání Ruska a vítězní bolševici jsou v jeho očích jen gangem, jemuž šlo výhradně o vlastní prospěch. Hledět na revoluci touto optikou pochopitelně vede ke stejnému závěru jako bělogvardějská perspektiva Dějin Ruska: příčinám a dynamice revoluce neporozumíme ani za mák. A nepomáhá ani autorův liberálně konzervativní postoj, pro nějž je zlem už únorová revoluce, neboť nebyla „legitimní“. Asi největší novinkou, se kterou přednášky Andreje Zubova přicházejí, jsou tak při každé vhodné i nevhodné příležitosti nastiňované paralely k současnosti a vytváření obrazu Vladimira Putina coby dědice a následovníka bolševiků. Což – jak dnes víme lépe než kdy dřív od samotného Putina – není tak úplně pravda: bolševismus je pro Putina přijatelný pouze tam, kde byl pokračováním carského imperialismu.
Matěj Metelec
France
Režie Bruno Dumont, Francie 2021, 134 min.
Premiéra v ČR 24. 3. 2021
Francouzský auteur Bruno Dumont už si ve své kariéře vyzkoušel řadu poměrně extrémních poloh – od zádumčivých dramat z francouzského venkova přes navázání na spirituální kinematografii v duchu Roberta Bressona až po vyšinutou hru se slapstickem. V novince France opět zkoumá mimořádně vratkou pozici – natočil film, který je satirickou kritikou současných médií a zároveň melodramaticky laděnou expresí civilizačního žalu. Cynická televizní reportérka France v podání Léy Seydouxové prožívá krizi, která se projevuje spontánními záchvaty pláče. K nim se později přidá série osobních tragédií, které nakonec vedou k obtížně postižitelnému smíření. Dumont zůstává enigmatickým vypravěčem, jehož postavy se neřídí kauzálními, racionálně konstruovanými motivacemi; naopak, zajímá ho instinktivní vrstva jednání a prožívání, přesahující pevně stanovené myšlenkové koncepty a kategorie. Tentokrát se mu ale nedaří vytvořit dostatečně naléhavou a podnětnou kinematografickou mlhu, ve které by stálo za to zabloudit. Situace, do nichž se France dostává, jsou příliš povrchní a neurčité, vyhrocené scény, jako natáčení reportáže během ostřelování nebo trierovsky mučivá pasáž automobilové havárie, zase vyznívají jako hra na efekt. Tvůrce, který tvrdí, že film je filosofické médium, jako by nám tu předkládal jen jakýsi polotovar rozpracovaných tezí, u kterých není jasné, odkud kam nás mají zavést.
Antonín Tesař
Kinetismus: 100 let elektřiny v umění
Kunsthalle Praha, 22. 2. – 20. 6. 2022
Druhý víkend po otevření instituce: davy lidí, výsledek rozsáhlého marketingu. Musím čekat hodinu na vpuštění do expozice. Vstupné 260 korun. Prohlížím si obchod u pokladen: dárkové exponáty bezpochyby převažují nad knižní nabídkou o přibližně patnácti titulech mainstreamového charakteru. Všude spousta zaměstnanců, kteří návštěvníkům vysvětlují, jak to všechno funguje. Hloučky se dohadují: vyplatí se členství? Za litr ročně? Všechny expozice odkazují na bývalou funkci budovy trafostanice. Tematizují elektřinu, světlo, pohyb. Hlavní výstava, připravená jedním z nejznámějších současných rakouských umělců a kurátorů Peterem Weibelem, připomíná veletrh – díla jsou vystavena v mnoha úrovních a nakupená jedno vedle druhého, nechybějí zápůjčky z Tate Modern nebo Centre Pompidou, všechno bliká, svítí a hýbe se. Výklad téměř absentuje. Občas se někde objeví tabule se slovníkovým heslem typu „computer art“. Společně s ostatními návštěvníky bloudím výstavou a hledám smysl, občas do někoho vrazím, místa je málo. Starší pán, inspirován jedním z děl, svým vnoučatům vypráví o broucích na chatě. V druhém patře se expozice mění v zážitkovou cestu interaktivními instalacemi. „Pro koho to je?“ běží mi hlavou. Odpověď nalézám až o poschodí výše v kavárně s výhledem na Pražský hrad. Upravený pán diskutuje s číšníkem o designové značce kavárenských židlí a dvojice u vedlejšího stolku se zájmem osahává místní závěsy: „Hm, takový těžký, třeba do ložnice.“
Marianna Placáková
Katja Brunner
Ruka je osamělý lovec
A studio Rubín, Praha, psáno z představení 10. 3. 2022
Pro téměř fyzické prožití hry Katji Brunner Ruka je osamělý lovec je komorní prostor A studia Rubín ideální. Diváků není v hledišti o mnoho víc než hereček na nízkém pódiu, takže otázka „Chceš šukat?“, opakovaná na začátku jednou z nich, vyznívá skutečně úderně. Herečky Tereza Hofová, Anita Krausová a Magdalena Kuntová v průběhu hry plynně přecházejí z role do role. Vyzývavé dívky z úvodu se mění v chór komentující situaci dívenky, kterou její sjetá matka zapomene vyzvednout ze školy v den jejích osmých narozenin, a poté ve feministické revolucionářky, konferenciérky televizního pořadu o ekonomické bezmoci žen a nakonec i v bílé heterosexuální muže, kteří zapíjejí žal z konce své nadvlády nad světem. Režisér Ondřej Štefaňák si vystačí s jednoduchou scénou, na níž se i opona jen promítá, zároveň ale tuto střízlivost nabourává výraznými kostýmy od Andrijany Trpković a především hyperbolizovanými předměty na scéně. Ústřední roli tu má obří plyšová „ruka šmátralka“, která se v muzikálové scéně stylizované do náboženské modlitby, v níž se na leccos „blije“, stává pomyslným Kristovým křížem. Hra Katji Brunner kombinuje závažné téma zneužívání žen a dívek s odlehčenou, vtipnou formou. Závěrečný tanec smrti přeruší radostné tóny písně Everything I Do, I Do It For You od Bryana Adamse z filmu Robin Hood, jehož upocenému hrdinovi se na počátku devadesátých let nedalo vyhnout. Doufejme, že s ním v propadlišti dějin brzy zmizí i upoceně sebejistý patriarchát.
Jiří G. Růžička
Magnesium
Activia
MC, Polí5 2021
Pražský label Polí5 vzal na milost médium kazety ve chvíli, kdy přestalo být cool a stalo se opět utilitárním nosičem. Tím zůstal věrný své okrajovosti a nenápadnosti. Kazeta kapely Magnesium (dříve fungující pod názvem Introspekce) dokonce ani nepředstírá, že by ho pověstná krabička zajímala alespoň jako umělecký artefakt. Jestli něco konzerva na obalu evokuje, tak hlavně stísněnost zvuku, již se podařilo na nahrávce zachytit. Mix a mastering, který má na svědomí Tomáš Vtípil, rezignoval na jakoukoli aktualizaci a zní to jako záměr: jako bychom si měli pustit rockovou nebo metalovou desku z osmdesátých let. Skvěle to doplňuje deklamace básnířky a textařky Veroniky Dvorské. Osobní rozvoj postpunkové figuríny postupuje od veršů „buď na sebe hodná/ nezapomeň dejchat“ (Alfakarate) po „doufám, že oceníš práci, co jsem tomu…/ jak jsem se nakomponovala“ (Mimo kameru). V mechanické rytmizaci textů podle repetitivního rockového minimalismu spočívá jediná dynamika nahrávky. Jsme ve skleníku hudby, kde se chladně referuje o cizím křiku: „usmívat usmívat disociovat/ nevidim necejtim v hlavě mám balvan/ neslyšim křičíš cizí jména/ nic mi neublíží jsem robot socha“. Vzhledem k personálním vazbám na country-folkovou kapelu Severní nástupiště nebo poetický projekt Zimní pneu (jehož členové o své desce Kaštan v kapsách řekli: „Chtěli jsme, aby album znělo jako dřevo… Mezi nahráváním jsme poslouchali metal a Petra Skoumala“) překvapí Magnesium skutečným kouzlem potlačovaného.
Ondřej Parus