Narcos vs. historie – 1:0

Filmy a seriály z dílny streamovací služby Netflix se předhánějí v tom, který během své hvězdné chvilky trhne nejastronomičtější číslo co do počtu a hodin zhlédnutí, doby strávené na trending seznamech nejrůznějších sociálních sítí a množství nominací a ocenění. Jako „original gangster“ mezi nimi dodnes ční seriál Narcos. V roce 2014 Netflix ve spolupráci s Gaumont International Television oznámil jeho produkci, mezi lety 2015 a 2017 vyšly tři série původní kolumbijské řady a následně bylo ohlášeno, že místo čtvrté série, která měla být zaměřená na Mexiko, vznikne spin­-off řada Narcos: Mexico. Její třetí a poslední série vyšla loni v listopadu.

Dvě série první řady sledují na jedné straně aktivity Pabla Escobara, a to od chvíle, kdy mu chilský chemik Mateo Moreno představuje kokain jako nový perspektivní artikl, až po okamžik, kdy ho na střeše domu v medellínské čtvrti Los Olivos zastřelí vojáci „pátracího bloku“ Bloque de búsqueda; na druhé straně pak agenty Úřadu pro potírání drog DEA (Drug Enforcement Administration) Stephena Murphyho a Javiera Peñu, kteří se snaží dopadnout Escobara i zbytek Medellínského kartelu. Ve třetí sérii se pak agenti Chris Feistl a Daniel Van Ness pod Peñovým vedením spojí s Jorgem Salcedem, aby dopadli vůdce organizace, která po Escobarově smrti v Kolumbii ovládla obchod s drogami, o jehož zabezpečení se Salcedo staral. Mexická spin­-off řada funguje na podobném principu: v prvních dvou sériích pozorujeme na straně „bad guys“ vzestup a pád Miguela Ángela Félixe Gallarda a jeho Guadalajarského kartelu a na straně „good guys“ agenta Enriqueho Camarenu, jeho mučení, zavraždění a americkou odplatu. V popředí třetí série stojí dozvuky rozpadu Guadalajarského kartelu, snahy DEA zorientovat se v novém mocenském uspořádání a příběh mladé novinářky Andrey Núñez, která pro nezávislý deník La Voz odhaluje vazby drogových kartelů na nejvyšší patra mexické politiky.

Narcos znamenali pro Netflix obrovský úspěch. Společně se Stranger Things ­stála jejich druhá série za skokovým nárůstem od­­běratelů služby a tím pádem i celkového výdělku z roku 2016, kdy u nás Netflix teprve vstupoval do obecného povědomí (já třeba slyšela nejdřív o Narcos, a až potom o Netflixu), a seriál tak pravděpodobně přispěl i k expanzi streamovací platformy na celosvětový trh následující rok. Ne že by ne­­existovali lidé, kteří mají k seriálu výhrady; k jejich hlasům se ještě dostaneme. Celkově vzato je ale drtivá většina kritiky pozitivní. Příkladem úspěchu z českého diváckého prostředí jsou čísla na webu Česko­-slovenské filmové databáze, kde mají Narcos hodnocení 94 procent a Narcos: Mexico 85 procent.

Inspirováno skutečností

Hlavní lákadla jsou evidentní: koho by nezajímaly podrobnosti o obchodu s drogami, koho by nepřitahoval svět krutopřísných gangsterů, navíc v tajuplném, nám zpravidla neznámém a exotickém prostředí Latinské Ameriky? A co víc – všechno je to „pravda“! Na začátku každého dílu se na obrazovce objeví prohlášení, že některé scény, postavy, názvy, společnosti, incidenty, lokace a události jsou fiktivní a byly přidány pro dramatické účely. Hledíme­-li však na Wagnera Mouru s přilepeným knírkem a víme­-li, že jeho postava má jméno Pablo Escobar, změní to na celkovém dojmu, že se dívám na „zfilmovanou historii“, pramálo. A Narcos se rozhodně nesnaží tento dojem vyvrátit – od traileru s nápisem „Inspired by true events“ přes rozhovory s tvůrci seriálu až po dobové záběry skutečných událostí a fotografie reálných lidí, jimiž jsou proloženy „fiktivní“ scény. Povědomí o tom, že třeba dialogy mezi Escobarem a jeho ženou budou spíš plodem scenáristovy fantazie, máme při jejich sledování nejspíš všichni, ale skutečná míra svobody, kterou si tvůrčí tým dopřál, vyjde najevo, teprve když si člověk dá tu námahu a začne se zajímat o historickou věrnost seriálu.

Hlavní roli přitom nehraje ani tak míra fikce v Narcos, jako spíš její povaha. Od první scény prvního dílu první série je nám jasné, že Kolumbijská republika (a totéž pak bude platit pro Spojené státy mexické) nebude jen dějištěm, ale takřka samostatnou postavou: vrtulníkové záběry na potemnělé Andy obklopující Medellín ukrytý v mlze protínají slova: „Magický realismus je umělecký směr, ve kterém jsou zcela skutečné reálie narušeny něčím, čemu se dá jen stěží uvěřit. Není náhoda, že magický realismus vznikl právě v Kolumbii.“ Zatímco na vymezení pojmu magický realismus (ne­-li přímo na jeho existenci) se literárněvědná obec dodnes těžko shodne, tuto netflixovskou definici by jako naprosto nedostatečnou a příliš zjednodušující nejspíš zavrhla zcela jednohlasně. Je tu ale ještě jeden problém: Narcos ničím nezpochybňují zažitý obraz Kolumbie a potažmo celé Latinské Ameriky jako exotického, tajemného a pro nás neuchopitelného světa, a co hůř, seriál umocňuje svou reprezentací naši představu, že Latinská Amerika rovná se naprostý chaos, ve kterém je možné úplně všechno. Příkladem je scéna, v níž agent Murphy pozoruje sirotu po bílém koni, který na Escobarův pokyn (ale bez vědomí, že se stane sebevražedným atentátníkem) odpálil bombu na palubě letu Avianca 203, a prostě si batole vezme k sobě domů, dá ho manželce do náruče a teprve potom začne řešit papíry k adopci. Za vše mluví odpověď skutečného Stephena Murphyho, když se ho na jedné z jeho přednášek někdo zeptal, jestli se to tak vážně stalo: „Tomu se i v Kolumbii říká únos.“

Jak představit monstrum

Historie je mnohotvářná a formuje ji obrovské množství vzájemně na sebe působících proměnných a osob. A hlavně, lidský život se nedrží Freytagovy pyramidy a nemívá smysluplnou zápletku. Scénář oproti tomu nemůže zabíhat do všech souvislostí ani mást přehršlí postav, které v příběhu postrádají opodstatnění. Obě řady Narcos tedy sledují stejnou křivku: narkobaronův vzestup v první sérii, jeho pád v druhé, dohru v ruinách jeho někdejšího impéria ve třetí. Skvěle se na to dívá – pociťujeme úžas před zdánlivou neporazitelností, katarzi ze spravedlivého trestu a vystřízlivění při zjištění, že sani byla sice useknuta hlava, jenže jí narostly tři další v podobě nových bossů, doposud skrytých ve stínu toho předchozího, kteří se teď perou o pozici v nastalém mocenském vakuu. V Escobarově případě to i sedí, zato u Félixe Gallarda, šéfa Guadalajarského kartelu, takové schéma znamená značný odklon od reality: v seriálu je jefe de jefes zatčen a někdejší partneři si přerozdělí jeho území, kdežto ve skutečnosti měl Gallardo ve vězení vlastní křídlo hlídané podplacenými vojáky a kartel vedl dál přes telefon nebo fax.

A potom jsou tu postavy samotné. Jedna z hlasitějších výtek kritizuje kolumbijskou řadu Narcos za příliš empatické vyobrazení Pabla Escobara, a ne bez opodstatnění – seriál ve snaze nesklouznout do černobílosti akcentuje Pablův láskyplný vztah k rodině a hledá lidskou tvář monstra tak usilovně, že i Escobarův syn se před šesti lety nechal pro španělský deník El País slyšet, že jeho otec byl mnohem krutější než Pablo Escobar, kterého vidíme na Netflixu. O to zajímavější je pak změna kursu v řadě Narcos: Mexico. Seriálový Miguel Ángel Félix Gallardo je totiž nejen šéf šéfů, ale hlavně záporák záporáků: neustále podráží všechny přátele a spojence, konkurenty prostě vraždí a mstí se na rodinných příslušnících nepřátel. V průběhu první série se z někdejšího policisty pěstujícího marihuanu ve skleníku za domem stává amorální psychopat, kterému pomáhá snad jen skutečnost, že ho hraje Diego Luna. Jakkoli nepochybuji o tom, že skutečný Félix Gallardo amorální psychopat opravdu je, v Narcos mu z nějakého důvodu připisují i zločiny, které nespáchal. Několik příkladů: v seriálu Gallardo zastřelí svého patróna Pedra Avilése, aby mohl převzít jeho místo šéfa obchodu s marihuanou ve státě Sinaloa. Avilés ale ve skutečnosti zemřel při přestřelce, do níž ho údajně vlákaly mexické bezpečnostní složky. Gallardo měl také podle Netflixu pověřit mexickou rozvědku zavražděním Alberta Sicilia Falcóna, aby se zbavil rivala v importu kolumbijského kokainu. Sicilia Falcón byl ale ve skutečnosti zatčen a organizaci vedl z vězení dál. Dále je tu Gallardův kmotřenec Rodolfo Sánchez Duarte, syn gubernátora státu Sinaloa Leopolda Sáncheze Celise, jemuž dal seriálový Félix Gallardo v roce 1985 uříznout hlavu a poslal ji jeho otci. Ve skutečnosti byl Sánchez Duarte zastřelen v roce 1990, pravděpodobně na rozkaz Gallardova konkurenta Héctora Palmy – Sánchez se totiž v Gallardově organizaci angažoval i po jeho uvěznění v roce 1989.

Divácké sympatie

Ještě zajímavější je, že proti exaltovanému záporáctví Miguela Ángela stojí ostatní mexičtí narcos, kterým se v seriálu naopak některé zločiny vysloveně promíjejí: Pabla Acostu například zpráva DEA popisuje jako člověka bez jakéhokoli soucitu, který okamžitě zavraždil kohokoli, kdo byl podezřelý z vynášení informací nebo se prostě jen nezachoval podle jeho očekávání. Taková charakteristika však ostře kontrastuje se seriálovým Acostou, jediným čestným narkotrafikantem, který se raději vydá hledat nabouraný kamion s kokainem, „než aby zabil dva nevinné lidi“, a dále si získává divácké sympatie scénami láskyplného vztahu s Američankou Mimi. Podobně Rafael Caro Quintero je v seriálu shovívavě vyobrazen jako geniální vynálezce Cannabis sinsemilla (ačkoli tuto bezsemennou podobu konopí dost možná nevymyslel, jen ji za pomoci levné mexické pracovní síly začal ve velkém pěstovat), kromě toho je beznadějně zamilovaný do dcery ministra školství a dokonale naplňuje stereotyp šíleného umělce. Právě na něm Félix Gallardo spáchá největší zradu, když ho po vraždě Camareny předhodí mexické spravedlnosti. Zabití dvou amerických turistů z roku 1985 je pak v seriálu zasazeno do situace, kdy je Quintero v obrovském stresu, cítí se zrazen Gallardem a v drogami navozené paranoii Johna Walkera a Alberta Radelata utluče k smrti – v afektu a se všemi „polehčujícími“ okolnostmi v zádech. Zprávy o skutečném činu však hovoří o tom, že Quintero a jeho kumpáni turisty několik hodin vyslýchali, bili a mučili sekáčkem na led, dokud zraněním nepodlehli.

Na druhé straně zákona jsme na tom podobně. Zde Netflixu budiž nejdřív udělena pochvala za snahu o vyváženost: Severoameričané se v Narcos nesnaží spasit svět, skoro sedm procent replik agentů DEA tvoří rýpání do politiky Spojených států v Latinské Americe a v řadách bojovníků s drogami se najdou jak postavy kladné, tak rozporuplné i vysloveně záporné (například agent CIA, který se vždycky odkudsi zjeví, zatahá za nitky, povýšeně se usměje, nasedne do helikoptéry a odletí prodávat zbraně do Střední Ameriky). Obě řady Narcos kladou velký důraz na nedokonalosti kladných postav z řad policistů, a to jak těch kolumbijských a mexických, tak severoamerických. Z faktického hlediska u těchto postav vidíme jednak stejný typ nepřesností jako u „záporáků“, tedy přičítání činů několika historických postav jediné postavě (a tím pádem i manipulaci nečitelnou a komplikovanou realitou, abychom získali srozumitelný děj), jednak téměř chorobnou relativizaci morální převahy policistů nad obchodníky s drogami.

V srdci temnoty

Obě řady Narcos znovu a znovu akcentují, že odjet do Mexika nebo Kolumbie bojovat ve „war on drugs“ nevyhnutelně znamená zabřednout do mocenské sítě kartelů, ztratit přinejmenším některé morální zásady a přijít o kus sebe sama. Od Stephena Murphyho, kterého neustálá frustrace z dalších a dalších překážek na cestě k dopadení Escobara postupně mění v násilného a cholerického člověka, přes Javiera Peñu, jenž kvůli neefektivnosti legálních postupů spojí síly s paramilitární skupinou Los Pepes a skrze ni i s narkotrafikanty usilujícími o Escobarovu smrt (přičemž skuteční Murphy s Peñou připouštějí, že během svého pobytu v Medellínu občas řešili věci „operativně“, ale jistou hranici prý nikdy nepřekročili), až po Walta Breslina, který v rámci operace Leyenda, severoamerické odvety za vraždu agenta Camareny, unáší, mučí a vydírá jednoho člověka za druhým. Jiným případem je samotný Camarena, jehož fiktivní obraz má zřetelný hrdinský nádech – vzhledem k jeho osudu se ovšem není čemu divit.

Na snaze vyhnout se dělení na „good guys“ z USA a „bad guys“ z Kolumbie a Mexika by nebylo nic špatného, kdyby ovšem tato snaha nevedla k utvrzení narativu rozpracovávaného od samého počátku. Jeho tři fáze jsou zhruba následující: Severoameričan přijede do latinskoamerické země XY; vidí zde chaos, korupci a beznaděj; latinskoamerická země XY ho tím či oním způsobem pohltí. Zároveň se jedná o pohled značně povrchní: seriál sice vytváří morální dilema nad otázkou, kdo je vlastně větší záporák, ale omezuje se přitom na osobnostní vady agentů DEA, několik lumpů z CIA a vtipy na adresu Ronalda Reagana. Občas se sice objeví náznaky, že zahraniční politika Spojených států je nějakým způsobem problematická, ale nedozvíme se víc o tom, že USA v rámci boje s levicovými režimy zavíraly obě oči nad tím, že ti, co pro ně zásobovali pravicové guerilly zbraněmi, měli jako další zdroj příjmů pašování drog. Narcos politiku Spojených států v Latinské Americe neignorují, zároveň ji však nezkoumají do hloubky ani se na ni nedívají jako na systematickou záležitost, která spoluvytvářela podmínky výhodné pro drogové kartely, protože většinu času na obrazovce věnují utváření zajímavých postav a poutavému ději.

Španělština a kolumbijština

Kritika Narcos ze strany Latinoameričanů samotných se v některých ohledech liší podle konkrétní země, v jiných je univerzální. Kolumbijci kritizují již zmiňované příliš shovívavé ztvárnění Pabla Escobara, vyobrazení kolumbijských dějin, jež budí dojem, jako by v osmdesátých letech neexistoval jiný problém než Escobar, nebo přízvuky velké části herců a hereček. Ty jsou z hlediska reprezentace neobyčejně zajímavé: kromě zřetelně brazilského přízvuku Wagnera Moury (kterého musí být člověku líto, když si poslechne skutečného Escobara a zjistí, že Moura téměř dokonale vyšperkoval jeho dikci a intonaci, a přece jeho španělština prostě není a nebude kolumbijská, kdyby se stavěl na hlavu) je v Narcos slyšet mexický akcent Pauliny Gaitán v roli Taty a mexické nadávky z úst Jorgeho Jiméneze v roli Poisona; někteří se o kolumbijštinu snaží, jiní používají co nejvíc neutrální španělštinu. Speciálním případem je Luis Guzmán v roli Gachi, který prostě mluví portoricky a to, že se ocitl v seriálu zasazeném do Kolumbie a plném kolumbijských postav, je mu zřejmě úplně jedno.

Proč na tom záleží? Protože rozhodnutím obsadit do „kolumbijského“ seriálu herce z celé hispánské Ameriky dávají tvůrci Narcos opět najevo, že upřednostňují severoamerický (nebo obecně vnější) pohled na latinos před tím, jak latinos vnímají sebe samotné. Je jedno, že divačka v Bogotě okamžitě pozná, že tenhle „Kolumbijec“ není z Kolumbie; stačí, když to nepozná divák v New Yorku nebo v Českých Budějovicích.

Řada Narcos: Mexico se, nutno podotknout, z těchto chyb do jisté míry poučila. Španělština drtivé většiny postav odpovídá jejich původu, Félix Gallardo je záporák jaksepatří a zvlášť ve třetí sérii vidíme opravdovou snahu o diverzifikaci témat – příkladem je paralelní dějová linie policisty Víctora Tapii, která upozorňuje na fenomén femicidios, misogynií a machismem motivovaných vražd, které dodnes v Mexiku a dalších latinskoamerických zemích představují velmi akutní problém. Komplexnější je i pohled na realitu dané země. Vypravěčem konečně není občan Spojených států, ale mexická novinářka Andrea Núñez, která otevírá témata cenzury, vlády jedné strany a často smrtelného nebezpečí, v němž žijí mexičtí nezávislí novináři. To ovšem nepřináší divácké body, jak je možno vidět v internetových diskusích, kde si mnozí stěžují na to, že se třetí série odklonila od drogových kartelů a řeší věci, které diváka dychtivého bouchaček, rychlých aut a balíků kokainu nezajímají. Všem se prostě zavděčit nejde. Kritika glorifikace násilí spojeného s obchodem s drogami a zjednodušeného vyobrazení Mexika nicméně přetrvává a ti nejradikálnější z kritiků tvrdí, že seriál nahrává rasismu proti Mexičanům a obecně Latinoameričanům ve Spojených státech.

Zoufale neinovativní

Největším problémem Narcos je podle mého názoru perspektiva. Škodolibou radostí z toho, že můžu na něco ukázat prstem a říct „Máte to špatně, blbci“, byla moje možná trochu hnidopišská analýza historické a jazykové věrnosti seriálu motivovaná jen zčásti – vážně si myslím, že Latinská Amerika by měla dostat možnost mluvit sama za sebe. Kromě třetí série mexické řady celý příběh odvyprávějí tři gringo policajti, a i když se v poslední sérii může chvíli zdát, že Netflix nabízí něco jako „pohled druhého“ v podobě hlasu Andrey Núñez, stále sledujeme drogovou válku a Latinskou Ameriku očima DEA, potažmo Spojených států. Dokazuje to už jen samozřejmost, s jakou tvůrci přistupují k dějinným postavám a událostem a manipulují jimi v zájmu dobrého scénáře, anebo ještě hůř, v zájmu vytvoření narativu, který se shoduje se zaběhlou představou o Latinské Americe. Přes veškeré pokusy o vyváženost seriál sděluje, že bez ohledu na to, jak moc se budou všichni ti nedokonalí a chybující, ale v zásadě charakterní muži ve službách DEA snažit, Kolumbie a Mexiko zůstanou zeměmi zkorumpovanými, násilnými a nenapravitelnými. Mnohem menší pozornosti se dostává skutečnosti, že situaci, kterou teď Spojené státy srdnatě řeší, samy pomohly vytvořit. Co se týče reprezentace, jsou Narcos prostě zoufale neinovativní. Ukázat latinskoamerický stát jako tajemný, exotický a prakticky neobyvatelný zároveň? Redukovat celou dějinnou epochu jedné země na pašování koksu? Začít seriál o Kolumbii úvahou o magickém realismu? To tu ještě nebylo!

Sečteno a podtrženo: Narcos je dobře napsaný, krásně natočený a skvěle zahraný se­­riál. Ano, je to „great TV“. Neupadejme však v omyl, že značka „podle skutečných událostí“ zaručuje jejich pravdivé, nebo aspoň úplné vylíčení. Těm, jejichž povědomí o Latinské Americe se omezuje na sombrero, salsu a drogové kartely, bohužel Narcos nenabídnou o moc víc. Děj seriálu zůstává fiktivní, stejně jako Kolumbie a Mexiko v něm zobrazené. Jedná se navíc o fikci vytvořenou pohledem zvenčí a ovlivněnou severoamerickými očekáváními ohledně toho, co by měl seriál zaměřený na Latinskou Ameriku obsahovat. V případě Narcos se scenáristika střetla s historií – a vyhrála.

Autorka studuje iberoamerikanistiku.