True crime dokumenty si dlouhodobě udržují vysokou popularitu a v posledních letech jejich záběr rozšiřuje hraná televizní produkce. Příkladem jsou seriály Nečekaný vrah a Případ: Ponorka, jejichž autoři na pomezí fikce a faktuální tvorby nacházejí prostor pro kritiku nefunkčnosti bezpečnostních aparátů, ale také pro inovaci zdánlivě strnulého žánru.
Zatímco Česko na počátku letošního roku prožívalo retrománii s televizní minisérií Devadesátky (2022), ve Švédsku se jen nedlouho předtím odehrála vážná debata o otázkách tvůrčí etiky při převodu citlivých skutečných událostí do podoby uměleckého díla. V centru pozornosti přitom nebyly legrační účesy, dobová móda ani fascinace deviantními osobnostmi zločinců, ale televizní převyprávění nejslavnějšího kriminálního případu v dějinách severského národa.
Porouchaný Columbo
V seriálu Nečekaný vrah (Den osannolika mörderen, 2021) sledujeme hned v úvodu sugestivně podané ztvárnění vraždy švédského premiéra Olofa Palmeho, ke které došlo 28. února 1986 ve Stockholmu. Nejedná se zdaleka o první pokus vyplnit fikcí prázdná místa v pátrání po neznámém vrahovi. Zásadní rozdíl oproti předchozím tvůrčím počinům spočívá v tom, že nyní je divákům předkládána verze událostí posvěcená oficiálními výsledky vyšetřování. Po další revizi důkazů a výpovědí i ve světle nově zjištěných skutečností byl roku 2020 za Palmeho vraha označen grafický designér Stig Engström. Zároveň byl celý případ uzavřen, protože hlavní podezřelý spáchal již před dvaceti lety sebevraždu, čímž zanikla možnost jej trestně stíhat.
Pomineme-li, že Engströmovo obvinění stojí výhradně na nepřímých důkazech (nenašla se vražedná zbraň ani neexistuje očitý svědek násilného činu), určení hlavního viníka jako by tvůrcům rozvázalo ruce. Místo stupňovaného detektivního pátrání, ústícího ve vágní pojmenování potenciálního pachatele, se tak setkáváme s nezvykle konstruovaným policejním procedurálem v nejlepší tradici columbovského „howcatchem“. Palmeho vrah je divákům od prvních momentů známý. Podle pravidel žánru bychom tedy následně měli sledovat duel mezi pachatelem, odvracejícím od sebe podezření, a policejním sborem, jenž směřuje k usvědčení viníka. Obě strany ale selhávají. Engströmovy svědecké výpovědi jsou tak zmatené a nekonzistentní, že je dokonce úplně vyloučen z vyšetřování jako nespolehlivý zdroj informací. Takřka nikdo přitom neuvažuje o možnosti, že za tím vším je nějaký záměr.
Policejní pátrání je navíc rozvraceno osobními ambicemi hlavního vyšetřovatele a přílišnou politizací případu, když se motiv činu hledá v konfliktech vzešlých z Palmeho veřejného působení. Po kolapsu největší kriminální operace ve švédské historii a uplynutí několika dekád přichází se zlomovými odhaleními až investigativní novinář. A jak se v průběhu děje dozvídáme, právě on je skutečným vypravěčem příběhu, který se odvíjí před našima očima. Jeho motivací je snaha poukázat na naprosté selhání policejních složek, které ve snaze o co nejrychlejší nalezení vyhovujícího rozřešení záměrně opomíjely závažné důkazy a sledovaly linie vyšetřování odporující známým faktům. Ještě pozoruhodnější je pak portrét předpokládaného Palmeho vraha. Ke spáchání trestného činu jej sice vedla osobní nenávist k švédskému premiérovi, v ostatních charakteristikách se ale očekávanému profilu pachatele vymyká. V originále se minisérie jmenuje doslova „Nepravděpodobný vrah“. A právě slepá skvrna ve vidění vyšetřovatelů, ale i Engströmových blízkých a přátel bránila odhalení pachatele vraždy, jakkoli se ve snaze zamést stopy dopouštěl chyb. Stále jde ovšem jen o pravděpodobného pachatele, protože absolutní jistotu nebudeme mít nejspíš nikdy.
Inspirativní Ponorka
Policejním procedurálem je i minisérie Případ: Ponorka (Efterforskningen, 2020), která vznikla v dánsko-švédské koprodukci. Důraz na žánrové zařazení je zde zcela zásadní, protože způsob, jakým Tobias Lindholm, tvůrce seriálu, scenárista a režisér v jedné osobě, nakládá se žánrovými konvencemi, je opravdu osvěžující a inspirativní. Jedná se o relativně nedávný případ, který má většina diváků ještě v živé paměti. Když se od půlky srpna 2017 začaly objevovat první kusé informace o pohřešované švédské novinářce Kim Wall, kterou možná zavraždil amatérský vynálezce při projížďce jím zkonstruovanou ponorkou, odér morbidní senzačnosti rychle přitáhl celosvětovou pozornost. Zkratkovité zprávy z následného vyšetřování a soudního přelíčení jsme mohli sledovat i v českých médiích.
Na rozdíl od tvůrců Devadesátek, ale třeba i Nečekaného vraha, se Lindholm rozhodl dnes už soudně usvědčeného pachatele divákům ani jednou neukázat. V centru pozornosti stojí převážně úsilí bezpečnostních (a záchranných) složek, tedy esence zvoleného žánru. Zcela v intencích moderní severské krimi je vyprávění rozšířeno o scény choulostivé komunikace mezi hlavním vyšetřovatelem případu a rodiči zavražděné ženy a o vhledy do soukromí tohoto vytíženého elitního policisty, který své práci obětuje rodinný život.
Antibulvární přístup
Vypuštěním jedné z podstatných složek žánrové soustavy, totiž přímé interakce mezi kriminalisty a podezřelým, se tvůrci záměrně připravili o sugestivní výrazový prostředek. Mohl je k tomu vést jednak minimální vliv takto získaných informací na výsledek vyšetřování, jednak kreativní potenciál záměrného tvůrčího omezení. Výsledkem je zachycení policejní a justiční práce v nejvěrohodnějším nasvícení, jaké hraná faktuální tvorba umožňuje, aniž by vyprávění ztrácelo na poutavosti a napínavosti. Většinu děje sledujeme mravenčí práci vyšetřovatelů, kteří (zejména s pomocí potápěčů pátrajících v moři po ostatcích oběti) skládají dohromady usvědčující materiál pro státního zástupce. Že pachatel zločinu bude odsouzen, je zřejmé takřka od začátku. Otázkou – a hlavní dramatickou zápletkou – však je, jestli za neúmyslné zabití, nebo za chladnokrevně plánovanou vraždu.
Styl, který Lindholm a jeho spolupracovníci zvolili, můžeme označit jako „antibulvární“. Nejen tvůrci, ale často i kamera si udržují od hlavních představitelů znatelný odstup. V delších záběrech nechávají doznívat emocionální náboj zachycených výjevů a záměrně minimalistická inscenace především exteriérových scén evokuje dokumentární formu. Estetická distance – umožňující divákům z pohodlí obýváku nezaujatě sledovat násilné činy a utrpení osob vtahovaných do černé díry vyšetřování – se před našima očima pomalu rozpadá. A zůstává nepříjemný pocit, že vražda je hlavně obří tragédie, narušení přirozeného i společenského řádu, který se ochránci zákona s vypětím všech sil, a často i díky náhodě, snaží stále znovu aspoň načas obnovovat. Pokud tedy vykonávají svou sisyfovskou práci dobře.
Autor je filmový publicista.