Rumunský vizuální umělec Dan Perjovschi ve svých kresbách kriticky reflektuje současné politicko-společenské události. V posledním desetiletí se skrze své dílo často zapojuje do občanských protestů na různých místech světa. Povídali jsme si o vzdělávání, humoru, angažovanosti i jeho zapojení do projektu Futuropolis – školy emancipace.
Setkali jsme se díky projektu Futuropolis, který se pokouší do českého vzdělávacího systému vnést kritickou pedagogiku. Vaše kresby nyní využívají vyučující při tematizaci mocenských vztahů a možností emancipace. Podporujete podobné projekty často?
V poslední době mě různé kolektivy a organizace oslovují docela často. Někdy se mě ráno zeptají, jestli bych něco neudělal do odpoledne… Po roce 2000 začaly moje kresby migrovat ze stěn muzeí a stránek novin na aktivistická trička a transparenty. O deset let později to ještě akcelerovala sociální média. Protesty v istanbulském parku Gezi a velké demonstrace proti těžbě v rumunské horské oblasti Save Roşia v roce 2013 a potom Majdan v Kyjevě v roce 2014 mě přesvědčily o tom, že je mou povinností pomoci. Nezávislé kolektivy a sdružení bez rozpočtu často potřebují vytvořit vizualitu, která by jim pomohla šířit jejich vize. A samozřejmě hodně spěchají. A tak kreslím a kresby jim daruji k volnému použití. Nemůžu ale pokrýt všechno – i když dělám, co můžu.
Zmiňoval jste, že jste svůj kreslířský instinkt uplatňoval už od dětství, když jste karikoval učitele. Používal jste kresbu jako komentář, nástroj, nebo jako zbraň?
Spíš to byla legrace. Kreslil jsem, abych zesměšnil učitele, potěšil spolužáky a zapůsobil na spolužačky. Vždycky jsem rád kreslil. Rodiče mě dali do klubu mladých kreslířů, když mi bylo šest, pak jsem se zapsal na střední uměleckou školu. Zbraní se kresby staly až později, po roce 1989, když jsem je začal publikovat v novinách, které představovaly médium s největším dosahem. Do galerií a muzeí nikdo nechodil – muzea ostatně zůstávají skoro prázdná i dnes. Ale tištěné slovo bez cenzury byla výhra. Moje kresby vycházely z euforie z možnosti komunikace a také byly způsobem, jak porozumět tomu, co se dělo.
Jak by podle vás měla vypadat ideální škola a jak by fungovala?
Jako dítě dospívající v totálně kontrolované společnosti si neumíte představit moc věcí mimo daná pravidla. Sám jsem začal mít určitější představu až později, když jsem absolvoval akademii umění. To bylo v posledních, dramatických letech diktatury. Umělecké vzdělávání je buďto konzervativní, o století pozadu, orientované mainstreamově a zaměřené na úspěch, anebo kritické na poli teorie, ale také silně odtržené od reálného života. Mám obrovský respekt k učitelům a jejich schopnosti komunikovat s mladými lidmi a pečovat o ně. Moje ideální škola by se podobala tomu, jak to dělal můj bratr: výlety do přírody se stany, táboření, rozdělávání ohně, společné zážitky. Byla by praktická, kolektivní i individuální, vždy ale napojená na život.
Jak jste se dostal k současnému stylu kresby? A proč jste si zvolil kresbu jako hlavní médium?
Především jsem musel rychle zapomenout, co jsem se naučil ve škole. I teď, když kresby instaluji, dělám to záměrně opačně, než jak mě to učili. Studoval jsem dvanáct let malbu – na základní a střední škole a pak na akademii. Za tu dobu jsem namaloval deset tisíc zátiší. Pak přišla revoluce a já šel pracovat do novin. V raných devadesátých letech byly noviny tištěné nekvalitně, byl špatný papír, špatný inkoust. Použít se dala jenom lineární kresba. Posledních dvaatřicet let kreslím o naší společnosti a o světě každý den. Způsob, jakým kreslím, ovlivnily politické a společensky angažované texty. Byl to pomalý a přirozený proces. Okolo roku 1998 se to, co jsem kreslil pro noviny a pro galerie, začalo prolínat.
Lidé si kresbu s kritickým myšlením často nespojují. Jak se dá trénovat kritický pohled a schopnost extrahovat a zachytit kresbou nejdůležitější myšlenky?
Nesnáším, když lidé říkají, že jsou moje kresby čmáranice. Čmáranice je, když vaše ruka něco vytváří mimoděk během telefonování. Moje kresby jsou promyšlené, založené na zkoušení a výzkumu. Kreslení je pro mě součást myšlení. Kreslím, abych našel svůj postoj ke konkrétnímu tématu a definoval problém.
Jak se změnil váš vizuální archiv po roce 1989? Které motivy jsou v něm dominantní mimo zviditelňování různých typů mocenských vztahů?
Během socialismu jsem tento typ kreseb i kvůli cenzuře nedělal. Socialistický ráj byl pro kreativní lidi peklem. Abychom se vyhnuli cenzuře, dělali jsme s mou ženou Liou soukromé performance, bez publika, jen pro foťák. V roce 1988 jsem zabalil celý náš byt do papíru – stěny, podlahu, nábytek i televizi – a kreslil o nás, o lásce a společném životě. Bylo to poprvé, kdy jsem použil architekturu, a také jsem vytvořil své první volné kresby. V posledním roce diktatury jsem udělal sérii obrovských kreseb nazvanou Alone and Grey. Byla to přímá kritika komunistického kolapsu, života pod nátlakem, nedostatku všeho. Oficiálně byl každý šťastný, všechno bylo perfektní, ale nikdy jsem se v komunismu necítil svobodně. Moje umělecká kariéra naplno začala v letech 1991 až 1995. V roce 1995 jsem tužkou pokreslil od podlahy až ke stropu Franklin Furnace Archive, alternativní prostor v New Yorku. Zabralo mi to měsíc, celou moji rezidenci. Rozdělil jsem stěny na čtverce a do každého umístil lidskou postavu. Při zahájení výstavy jsem lidem rozdal gumy a mohli ty postavy mazat. Ten den byl věnovaný obětem AIDS. Bylo to nesmírně osvobozující.
Vaše kresby pokrývají stěny různých světových uměleckých institucí a cirkulují na sociálních sítích. Fungují jako bezprostřední a přesné komentáře dění ve světě. Řadu kreseb nabízíte volně na principu copyleft…
Rád komentuji, co se okolo mě děje. Líbí se mi ten tok, pohyb, jsem rád součástí diskuse. Když je situace dramatická, tak jako teď, vyhlásím, že moje kresby jsou volně k šíření a mohou být použity online, na tričkách i transparentech. Zapojuji se tak do Fridays for Future, Stand with Ukraine i války na Ukrajině. V posledních deseti až patnácti letech jsem až na výjimky nebyl na ulici, abych přímo protestoval, ale byly tam moje kresby. Ovšem ne všechno, co dělám, je kopírovatelné. A pořád jsem rád, když se mě nejdřív zeptají. Chci mít možnost vidět, kdo co používá a k jakému účelu. Zároveň kreslím takovým způsobem, aby mé práce mohly být co nejméně zneužity.
Jedním z důležitých efektů vašich kreseb je, že aktivizují, podněcují k debatě a akci. V projektu Futuropolis vaše kresby používáme jako „kódy“. To je termín brazilského teoretika a pedagoga Paula Freireho, který lidem ve favelách ukazoval obrazy z jejich každodenního života, aby vyvolal dialog a posílil jejich politické vědomí. Zajímá vás, jakou diskusi vaše dílo vyvolá?
Někdy jsem šokovaný tím, jak lidé moje kresby čtou, nebo i nedostatkem citlivosti a humoru. Hodně lidí není schopno číst druhou nebo třetí vrstvu kresby – zaseknou se hned na povrchu. Ale já pracuji s vrstvami porozumění, jemnými referencemi a narážkami. Na první pohled jsou mé kresby adresovány všem, ale vycházejí z předpokladu, že máte nějaké vzdělání a znáte kontext. Časem jsem se ale naučil přijímat i jiné interpretace… „Tohle moje neteř zvládne taky,“ tak často znějí reakce, které dostávám. Je to pravda. Vaše neteř to zvládne taky. Ale vy ne.
Účastníte se letošní Documenty, umělecké přehlídky, která se koná každých pět let v německém Kasselu. Letos ji kurátoruje indonéský kolektiv Ruangrupa a bude se výrazně lišit od předchozích ročníků, protože klade důraz na proces, kolektivitu, nehierarchické rozhodování, spolupráci a sdílení. Jaká je podle vás role umění v době války, nejistoty, viditelného i neviditelného násilí, klimatické krize a rostoucích nerovností?
V době krize se musí umění adaptovat a reagovat jiným způsobem. Líbí se mi, že se nás, vystavujících umělců, nyní stále někdo dotazuje, jestli se nám nehodí stůl, vitrína nebo jiné věci z předchozích Document. Je to jediná velká výstava, kde se skutečně recykluje. Oceňuji i kolektivní projekty, které jsou vytvářeny společně s účastníky a účastnicemi a mají přetrvat i po uplynutí sta dní výstavy. Z muzea Fridericiana se stane škola s kuchyní a noclehárnou. To je skvělé. Smyslem umění je vytvářet nové možnosti, agregovat, zpochybňovat a poskytovat modely lepších společností. Jsem už starší generace, prožil jsem nucený kolektivismus, takže své umění vytvářím, instaluji a spravuji sám. Ale v posledních desetiletích se učím přispívat, pomáhat a sdílet. Pokud mě potřebujete, jsem tady.
Dan Perjovschi (nar. 1961) je rumunský vizuální umělec a spisovatel. Jeho hlavním výrazovým prostředkem je kresba, jejímž prostřednictvím komentuje současné politické a společenské události. Autor často vytváří série a rozměrné kresebné stěny. Mimo to sdílí archiv svých kreseb na sociálních sítích. Mnoho prací zpřístupňuje k volnému šíření a spolupracuje s řadou aktivistických, charitativních a vzdělávacích organizací. Vystavoval v předních světových uměleckých institucích, letos je jedním z účastníků přehlídky současného umění Documenta v Kasselu. Svými kresbami se zapojil do projektu Futuropolis: škola emancipace, který zkoumá možnosti transformativního vzdělávání.