Právo na osobní mytologii

Není snadné hodnotit verše, které stojí a padají s privátní zkušeností jejich autora. Takový autor dělá ze čtenářů de facto rukojmí své poezie. On sám jde s kůží na trh, vydává se všanc, a ať si to připouští, nebo ne, signály jeho „otevřenosti“ a „pravdivosti“ působí na čtenáře – v tradici konfesijního módu – jako záruka umělecké věrohodnosti. Takový autor může doufat, pochybnostem navzdory, že osobním ručením vykoupí nedostatky svých veršů. Leckterá slabší povaha se pietně odmlčí, když sezná, že kniha, kterou se chystá číst, nese varovný, ve své podstatě vyděračný punc osobní výpovědi. Jako si film předznamenaný větou „Based on a true story“ kupuje už předem divákovu pozornost, sugerují nám verše privátního charakteru, abychom okolo jejich smyslu našlapovali s vážností a respektem, když už nás básník laskavě pozval do hájemství svých soukromých představ.

Bájná významuplnost

Deklarovaná autobiografičnost limituje čtenářovu, a tím spíše kritikovu perspektivu. Čtenář i kritik se cítí být různou měrou povinováni dostát nabídnutému interpretačnímu klíči. Autor se v komplikovaných šifrách vlastního údělu zpovídá, chce sdílet a chce být chápán, ale za tuto svou „upřímnost“ si nárokuje čtenářovu vůli rozumět. V krajních případech kupčí se svými privatissimy výměnou za naši pozornost a svůj podnik má dobře pojištěný. Bude­-li se cítit nepochopen, může na svou obranu prohlásit: „Ale já to skutečně prožil, ono se to opravdu stalo…“ Každý, kdo píše, samozřejmě nějak nakládá s vlastní zkušeností. Ale jsou díla, v nichž privátní zůstává neproniknutelně privátním i přes veškerou snahu učinit z něj společné.

Druhá básnická sbírka Matěje Lipavského Genciána je právě takovým pokusem vyjádřit osobní výpovědí nadosobní sdělení. Za téměř obsesivního ohlížení se do minulosti pracuje Lipavský s tu více, tu méně srozumitelnými obrazy, jimiž, jak se zdá, jeho vzpomínky obrůstají (srozumitelnými co do smyslu, nikoli významu). Soustředí se na utkvělé detaily, jejichž původní, bájná významuplnost se zapsáním a zveřejněním nevyhnutelně vytrácí. Nepřenosné okolnosti jeho dětských iniciací můžu chápat, ale nikdy jim neporozumím. Barvy a nálady skutečných míst, která se propadla v čase, jsou pro mě kulisami prostředkovaných situací a odkouzlených okamžiků, vehementně konzervovaných cizí pamětí a poezií. Odkázaný na autorovy danajské nápovědi, směle se dohaduji o postavení toho kterého motivu jeho osobní mytologie, ne­-li přímo „ikonografie“.

Fetišismus babiččina bytu

Chci poukázat na několik zdánlivých maličkostí, protože o ty v Genciáně běží především. Jako autorovo krédo lze číst dvojverší „zabývat se jen tím/ co se vypálí do sítnice“. Obvyklé klišé o výtvarném vidění básníka, který je také malířem, je třeba u Lipavského brát jako bezpříznakový fakt. A totéž platí o barvách, jakkoli to někdy působí, že se autor specifickými názvy odstínů chce blýsknout. Co je na tom neobvyklého, že malíř vidí skutečně barevně?

Podstatnější je sama vizuální povaha vzpomínání a perspektiva toho, kdo ve vzpomínkách vidí: „ať můžu vstoupit/ bočním vchodem k prvotnímu strachu/ na schody na kůr/ kde pravá ruka hladí kámen/ osu závitnice/ kde se jamka v sametu nad kružbou zábradlí/ měkce rýsuje ve výšce dětské brady/ jak mělká lžíce“. Pohled je to krátkozraký, ale pozorný. Ve snaze revokovat ztracený okamžik je básník tím urputnější, čím víc se jeho vzpomínka mění ve stále křečovitěji dramatizovaný ornament. Chvíli, do níž se kdysi soustředilo sotva vyslovitelné prozření, nezbývá než znovu inscenovat, prostorově ji ztvárnit a fixovat jako ritualizovanou sestavu detailů vyskytujících se na určitém místě. Emoci nebo náladu vtělenou už napořád do těchto detailů umocňují smyslové senzace.

Obdobně si autor počíná, když zvýznamňuje vybavení domácnosti. Kuchyňské náčiní, konkrétní předměty denní potřeby, které básník, nikoli čtenář, důvěrně zná a k nimž básníka, nikoli čtenáře, váže citové pouto. Rozvíjí se tak obvyklý fetišismus babiččina bytu, kde je každý hrnek stejně důležitý jako místo, odkud je na něj vidět. Jako by snad kýženého celku bylo možné dosáhnout, vyvoláme­-li všechny významné detaily jménem. Jenomže významný je každý detail. Důsledkem jsou fragmenty stejně záměrné jako nevyhnutelné.

Poslední poznámka. Šťastné manželské nebo partnerské soužití, jehož smysl je různorodý a opravdový podle každé jedné dvojice, je krásná, úctyhodná skutečnost. Manželská nebo partnerská lyrika, která je tohoto žitého štěstí výrazem i pomníkem, je pak jen více či méně nepatřičný obraz. Ostatně, nemožnosti vyjádřit některé obsahy privátní povahy si je autor dobře vědom: „o tom jak mi bylo dobře/ nedokážu říct nic“. A nic z toho, co jsem napsal, nemůže zpochybnit opravdovost autorových prožitků, které byly na počátku.

Autor je literární kritik.