Prazvláštní habity stromů

Pod slovem prales si možná každý představí něco jiného. Co znamená pro vědkyni, pro kterou je právě prales hlavní oblastí zájmu?

Prales dýchá tajemnem, je to les, ve kterém je náročné se pohybovat, s výrazným množstvím mrtvého dřeva, má velkou diverzitu stanovišť a hojnost vody, je heterogenní ve všech směrech. V pralese je cítit neustálá dynamika vývoje – je v něm přítomná smrt, ale zároveň má i obrovskou schopnost regenerace. Někdy jsou v pralesích habity stromů tak prazvláštní, až z toho mrazí. Tahle moje představa pralesa ale nemusí vždycky odpovídat skutečnosti, třeba některé pralesní relikty z prvních zón Národního parku Šumava na první pohled působí jako smrková monokultura. Byli jsme tou homogenitou porostu, která vypadala jako výsledek zásahu člověka, zprvu překvapeni, ale při podrobnějším výzkumu jsme zjistili, že tam rostou stromy staré i přes tři sta let. Nejtajuplnější je podle mne Žofínský prales v Novohradských horách, už jen proto, jak je rozsáhlý a geomorfologicky složitý. V něm se i já někdy ztrácím a mám problém najít cestu zpátky. Navíc tam není signál. Kdyby se člověku něco stalo, tak o něm nikdo neví několik dní nebo i týdnů… Pak je tu samozřejmě Boubínský prales. To, co tam, asi jinde nejde zažít. Skáčete po čerstvých vývratech a nevidíte, jak vysoko jste, protože nedohlédnete na zem – zvlášť po orkánu Herwart z roku 2017. A Beskydské pralesy – Mionší, Razula, Salajka. Tam je sice vidět pastevní minulost, ale jedná se o nejzachovalejší fragmenty jedlo­-bukových pralesů u nás, navíc s nebývale vysokým zastoupením jedle.

Kolik je u nás přirozených lesů?

Databáze našich přirozených lesů je dostupná na webu pralesy.cz. Přirozené lesy, tedy lesy dlouhodobě spontánně se vyvíjející, u nás představují kolem jednoho procenta všech lesů, což je žalostně málo. Přitom když pochopíme přirozené procesy lesů ponechaných samovolnému vývoji, zjistíme i to, jak udržitelně hospodařit v hospodářských lesích. V pralesích je značná biodiverzita, zejména druhů vázaných na mrtvé dřevo. A na základě toho, zda nějaká rezervace odpovídá strukturou a diverzitou přirozenému lesu, se můžeme rozhodnout, zda má smysl prosazovat bezzásahový režim či ne.

Souhlasíte s tím, aby se zvyšoval podíl bezzásahových lesů?

Bezzásahové lesy samozřejmě nemohou být všude. Na území národních parků by však postupné navyšování bezzásahovosti mělo být dlouhodobým cílem. A o bezzásahovost bychom měli usilovat i jinde: v prvních zónách chráněných krajinných oblastí, v národních přírodních rezervacích. Jedná se stále o malé plochy, kde je přirozený vývoj vytržen z kontextu okolí, ale určitě by se této tendenci mělo přizpůsobovat i ochranné pásmo kolem nich – zde je třeba hospodařit tak, aby nedocházelo k narušení spontánního vývoje lesa.

Existuje společenská poptávka po bezzásahovosti, tlak na to, aby se tato území zachovala?

Z výzkumů v národních parcích z posledních let vyplývá, že návštěvnost těchto území roste, z čehož lze odvodit, že roste i společenská poptávka po divočině. Pokud ale vezmeme v potaz obecně postoj naší společnosti k bezzásahovosti, není úplně jednoznačný a je zde patrný kontrast v zájmech určitých skupin, například turisté versus místní, ochranáři versus lesníci.

Specializujete se především na větrné disturbance. Co znamená disturbance v lese?

Do češtiny bychom to asi přeložili jako narušení, ale to už má pejorativní nádech, který se pro výzkum nehodí, proto termín nepřekládáme. Disturbance je chápána jako smrt minimálně jednoho úrovňového stromu. Může být maloplošná, když odumře jeden strom či skupinka stromů, ale také velkoplošná v řádech hektarů, způsobená například větrem a následně kůrovcem. I činnost člověka lze chápat jako disturbanční činitel.

Je rozdíl v tom, jak se chová větrná disturbance v přirozeném lese a v lese hospodářském?

Nejprve je třeba říct, že extrémně silné větrné disturbance u nás byly odnepaměti, v průměru každých sto let se českými zeměmi prohnala silná vichřice. Větrné disturbance v menším rozsahu se vyskytují každý rok a je to v podstatě přirozená složka lesních ekosystémů. Nežádoucí je to v hospodářských lesích, kde bychom měli naopak dělat vše pro to, abychom příčiny těchto disturbancí potlačili. Rozdíly mezi chováním disturbancí v přirozeném lese a v lese hospodářském jsme se v týmu přímo nezabývali, ale v Boubínském pralese jsme porovnávali různé vlastnosti stromů, které byly narušeny orkánem Herwart, a těch, které zůstaly živé. Přišli jsme na to, že hlavním faktorem v mortalitě stromů byl předchozí růst. Stromy, které žily dlouho v zastínění, měly lepší mechanickou stabilitu proti větrným disturbancím. Tyto stromy byly také starší, ale s minimálními přírůsty. V pralese dokonce můžeme najít stromy, které mají na centimetr přírůstu stáří padesát i sto let. Hospodářský les by měl podle našich poznatků mít co nejpestřejší složení, a to nemluvím jen o heterogenitě tlouštěk a věku, ale i o diverzitě druhové. Jasně patrný je selektivní dopad větrných disturbancí na jehličnany – na smrk a také na větší stromy.

Dalším z témat, jimž se věnujete, je dendrochronologie. Proč je dobré zabývat se počítáním letokruhů?

Letokruh je vlastně přírodní archiv, který s určitými mezerami sahá až do konce doby ledové. A můžeme z něho získat velice cenné informace o historickém vývoji krajiny, neboť letokruhy reflektují širokou škálu přírodních procesů a změn. Je tak možné sledovat vývoj klimatu na základě střídání tlustých a tenkých letokruhů, rekonstruovat disturbance, datovat povodně, požáry, sopečnou aktivitu a tak dále.

Jak tento archiv budujete, když například v šumavských pralesech jsou smrky maximálně šest set let staré?

Používáme princip křížového datování: křivky z naměřených letokruhů je možné napojovat na sebe, byť data nejsou úplně souvislá. Archiv různých dřevin je ale obrovský, existují data ze stromů pocházejících například ze začátku letopočtu či dokonce z konce doby ledové. Stromy poskytující taková data se dochovaly v rašeliništích, nacházejí se při archeologických vykopávkách, v oceánech, jedná se o dřevo z lesů pohřbených sopečným popelem nebo sesuvy půdy. A jelikož známe letokruhy současných čtyřistaletých stromů, můžeme i u stromu neznámého stáří zjistit, kdy zhruba odumřel. Letokruhy v sobě nesou také informaci o klimatu – extrémně tenký letokruh může značit například sucho. Z letokruhů se dá zjistit také mnoho socio­ekonomických údajů, můžete sledovat například vývoj lidské populace v návaznosti na měnící se klima. Když se podíváte na letokruhy z dob, kdy byl v Evropě hladomor nebo kdy byla třicetiletá válka, zjistíte, že tehdy se stromům nedařilo. Měly nízký přírůst, a buď tedy byla trvale zima, nebo bylo sucho. V Americe lze na základě tloušťky letokruhů vypozorovat souvislost mezi klimatickými změnami v minulosti a vymíráním indiánských populací či jejich migraci. V letokruzích lze číst jako v kronice, není to jen nudná věda, často je za nimi vidět nějaký příběh.

Dá se podle těchto dat modelovat, jak se bude vyvíjet klima?

Modelů je několik – a nevypadá to dobře. Je evidentní, že frekvence i intenzita disturbancí se bude zvyšovat, jak větrných, tak i kůrovcových. U některých dřevin lze sledovat nárůst tloušťky letokruhů od 18. a 19. století, kdy začala průmyslová revoluce. V osmdesátých letech 20. století stromy přestaly na chvíli růst kvůli imisnímu zatížení, pak ale trend pokračoval. Nárůst tloušťky je způsoben jednak tím, že je ve vzduchu více oxidu uhličitého, ale i tím, jak se s oteplováním klimatu prodlužuje vegetační doba.

Takže lesníci mohou jásat, že jim rychleji narůstá dřevo?

Ano, dřevo narůstá rychleji, jenže se zároveň zhoršují jeho mechanické vlastnosti, a tím klesá i odolnost stromů proti disturbancím.