Průzračnost, skepse, hermeneutika

Vydávání sborníků z prostředí akademických pracovišť nebo univerzit je v mnoha ohledech ošemetná záležitost a leckdy nevděčný úkol. Problémem bývá různorodá úroveň příspěvků i jejich tematická nesoudržnost. V publikaci Jak číst politické myslitele?, kterou připravili Tomáš Halamka a Andrej Virdzek, najdeme mezioborové příspěvky z oblastí politologie, filosofie, religionistiky, sociologie i historie. Jedná se přitom o texty vysoce erudované, jimiž autoři a autorky chtějí oslovit studenty humanitních fakult i širší veřejnost. Vzhledem ke značně abstraktnímu jazyku a terminologii ovšem můžeme rovnou předeslat, že se to v případě některých kapitol sotva podaří. Přesto jde o zásadní publikaci. Jakkoli totiž kniha navenek působí poněkud odtažitě a akademicky, nastoluje mnohé kruciální otázky.

Althusser a škatulky

Každá z kapitol se zaměřuje na dílo některého z politických filosofů či filosofek, a nastíněna je i jejich biografie, dílo a kontext, v němž působili. Výběr těchto osobností přitom sahá od známých a do češtiny hojně překládaných jmen, jako jsou Hannah Arendtová, Michel Foucault, Hans Georg Gadamer, Ernesto Laclau nebo Leo Strauss, až po autory, jejichž díla dosud na tuzemský knižní trh uvedena nebyla – příkladem je třeba Michael Freeden nebo Jerome Schneewind. Příspěvky jsou často tematicky provázané a zpravidla se točí kolem různých náhledů na interpretaci „kanonických“ děl politické filosofie. Přístupy jednotlivých myslitelů spolu přitom nezřídka kolidují. Leo Strauss nebo Quentin Skinner předpokládali schopnost čtenářů porozumět autorské intenci v kontextu doby, případně odhalit podvratné odkazy, které mohou být v textech skryty pro zasvěcené, například v obavě před cenzurními zásahy. Gadamer a Arendtová naopak počítali s hermeneutickým „rozuměním“ prostřednictvím přemostění mezi autorovým a čtenářovým světem. Jiní autoři byli zase ovlivněni Wittgensteinovou filosofií a lingvistickým obratem k jazyku coby entitě strukturující prožívání světa.

Pozornost je věnována jak teologickým konceptům společnosti jakožto smysluplného řádu (který se rozpadl v novověku s ­koncem aristotelsko­-tomistické metafyziky), tak no­vým přístupům postmarxistické filosofie. Petr Kužel znovu vykládá texty marxistického filosofa Louise Althussera, jehož dílo je české kulturní veřejnosti stále známé převážně jen ze sekundárních zdrojů. Právě v názorech na Althusserovu práci se projevuje odlišnost „škatulek“, do nichž jej různí interpreti chtějí zasadit. Pro Jiřího Růžičku je Althusser spolu s Jacquesem Lacanem a Rolandem Barthesem představitelem strukturalismu, podle Kužela se naopak od tohoto proudu distancoval. Podstatnější než tyto nálepky je však Althusserův přínos novému chápání Marxova odkazu, které se vypořádává s esencialistickým rozměrem jeho díla a odmítá jeho stalinistické, hegeliánské, ale i humanistické interpretace. Kužel poukazuje na Althusse­rovu interpretaci Marxovy kritiky klasické ekonomie prostřednictvím rozlišení mezi zjevnou, manifestní funkcí Marxova textu na straně jedné a funkcí skrytou či zamlčovanou na straně druhé. Ideologie tak pro Althussera není „falešným vědomím“ zakrývajícím skutečnou povahu společenského řádu, nýbrž pozadím determinujícím limity vědeckého poznání.

Platón pohledem feminismu

Provokativní a zároveň čtenářsky přístupný je příspěvek slovenské filosofky Lubici Kobové věnovaný dílu feministické filosofky Susan Moller Okin a jejímu čtení klasiků politické filosofie, jako jsou Platón, Aristoteles, John Stuart Mill nebo Jean­-Jacques Rousseau. Feministická interpretace jejich díla leckdy dochází k překvapivým závěrům. Je tomu tak i v náhledu na Platónovu Ústavu, která bývá (často pod vlivem poněkud ahistorické kritiky Karla Raimunda Poppera) vykládána jako apologie totalitního zřízení, založeného na neměnném systému vlády vyvolených filosofů. Podle Okin je ale zrušení rodiny a odmítnutí soukromého vlastnictví v Platónově ideál­­ním státě radikálním krokem, který vede v obci ke zrušení genderové diferenciace.

Neméně překvapivá je pak její kritika osvícenské filosofie Johna Stuarta Milla, jenž bývá považován za jednoho z průkopníků ženské emancipace. Okin si anglického myslitele váží pro jeho konstruktivistické pojetí konceptu rodiny, zdůrazňující zásadní vliv výchovy a prostředí, celkově však jeho kritiku rodiny považuje za nedostatečnou. Problematické je podle Okin především Millovo uznání rozvržení tradičních rolí podle pohlaví. Podle Kobové se Okin pohybovala na hranici liberálního a radikálního feminismu a stavěla se za rovnostářskou koncepci rodiny, v níž zmizí dělení funkcí na základě genderu.

Formy historického vědomí

Přínosem sborníku je jak možnost seznámit se blíže s autory (z velké části anglosaské provenience), kteří u nás dosud nejsou pří­­liš známí, tak kritická reflexe jejich myšlení, která může prohloubit současné debaty o pojetí mediální výchovy nebo o informačních válkách. Jednotlivé přístupy lze samozřejmě aplikovat i na kritické čtení historických nebo náboženských textů, zpochybňující fundamentalistické chápání nejrůznějších mytologií. Někteří z autorů (především Foucault, Arendtová nebo Gadamer) také zásadně ovlivnili současné pojetí historiografie, přístupy nového historismu nebo postmoderní chápání dějin, jak je nacházíme u Haydena Whitea. Dějiny už nejsou pojímány jako jednolitý, kontinuální proces, nýbrž se otevírají vnímání reflektujícímu specifické plynutí různých časů a diskursů. Pád velkých metanarací a přijetí perspektivistické pozice v postmodernismu by měly vést také k přehodnocení stávajících forem historického vědomí.

Škoda jen, že ve sborníku scházejí informace o metodologickém a ideologickém zakotvení autorů jednotlivých příspěvků. Publikaci, která se zabývá mnohoznačností výkladů čtení klasických autorit politického myšlení, by slušela i sebereflexe zúčastněných autorů a autorek a jejich vymezení vlastních pozic.

Autor je historik.