Válka uražené ješitnosti

Je po 24. únoru v Rusku ještě vůbec možná satira?

Satira je možná kdykoliv. Podobnou otázku si pokládal Theodor W. Adorno, když se ptal, jestli je po Osvětimi ještě možné psát básně. Lidé píší poezii i po Osvětimi, ale nikoli jako by se nic nestalo. Fráze o šepotu, pelu, slavíčkovi a růžích pak vyznívají vulgárně. Dnes se podobná proměna odehrává na sociálních sítích. Mnozí dříve zveřejňovali fotografie kočiček a dortů. Pokud v tom někdo pokračuje i dnes, je zřejmé, že s ním není něco v pořádku… V satiře je důležité položit si dvě otázky: jak psát a co psát. Narazil jsem na to, když jsem v devadesátých letech vytvářel televizní pořad Loutky, v němž se objevoval opilý Jelcin a dirigoval celý politický orchestr. Potom přišly výbuchy domů v Beslanu, útok na moskevské divadlo na Dubrovce. Ani tehdy satira nezmizela. Ostatně Lion Feuchtwanger napsal svůj slavný dopis německým divadelníkům v roce 1941. Arkadij Averčenko po bolševickém převratu sepsal Tucet nožů do zad revoluce. Možné je tedy leccos. Hlavní otázkou ale zůstává, kde je pravda. Autoritářská, totalitní země, která vede agresivní válku, je naprosto neslučitelná s jakoukoli svobodou slova. Proto také zakázali rádio Echo Moskvy. Satira je formou pravdy, a proto se samozřejmě zakazuje jako první, což Vladimir Putin také učinil.

Takové změny se však neodehrají ze dne na den…

Víte, satirik, stejně jako lyrický básník, by se neměl ptát, o čem psát. Každý básník, satirik nebo romanopisec má psát o tom, co ho znepokojuje. V opačném případě vzniká „dopis na objednávku“ a socialistický realismus.

Nepopisujete takto náhodou i současný komerční kulturní provoz? Debaty o tom, jak napsat dobrou hru nebo román, přece slyšíme často.

Jak napsat dobrý román? Jak si zvolit to správné téma? To je jednoduché! Dnes frčí feminismus, brzy půjde na dračku téma Ukra­­jiny. A já na to říkám: ne, ne a ne! Člověk, který touží po velkých nákladech a chce být in, je hňup.

Co se vlastně stalo s vašimi Loutkami?

V roce 2003 byl okupován tehdy nezávislý televizní kanál NTV a Loutky přešly do rukou prvního kanálu. Některé mé postavy se znovu objevily na obrazovkách a „odvážně“ kritizovaly Borise Němcova, Valerii Novodvorskou a George W. Bushe. Popularita Loutek klesla tak desetkrát. A není se čemu divit, satira je věc etická, a když někdo kope ležícího, není to sranda. Satira by měla být vždy namířena proti silným a domýšlivým. Někdy za Dmitrije Medveděva se objevil pořad Mult ličnosti [Pohan osobnosti nebo také Pohádka osobnosti – pozn. red.], opět s panenkami, ale jinými. Objevil se v něm i Putin. V jedné písničce se pouštěli do paní, která řekla něco proti Rusku, zpívali něco proti Saakašvilimu, proti zaprodaným liberálům a prohnilému Západu. A poslední sloka byla o tom, jak je Putin skvělý a jak se ho všichni bojí…

Potom se na kanálu TNT objevil Comedy Club. Má tento pořad něco společného se satirou?

Stand­-up může být extrémně drsný, ale to, co jsem zde viděl, nemělo se satirou nic společného. Je to takový přisprostlý toaletní humor. Jednou tam herec a televizní moderátor Maxim Galkin zavtipkoval o Putinovi. To byla panečku odvaha! Prezident prý mívá zpoždění, dokonce si kvůli tomu jednou nakřivo nasadil motýlka. Zároveň však Galkin zdůraznil, že nejde o nic zásadního, protože na Putina stejně všichni vždycky počkají.

Nepřipomíná vám současná situace návrat do sovětské doby, kdy se sice dalo vtipkovat, ale jen se souhlasem nejvyššího vedení?

Ano, žertovat se dá, ale jen opatrně a na povolená témata. Každý chápe, kde se nachází hranice. Nikdo se nebojí dělat si legraci z veřejných vystoupení ministrů, později se ukázalo, že je možné jemně zesměšnit i Medveděva. Jednou v nultých letech mě vedení novin Kommersant požádalo, abych jim zvýšil popularitu svými texty – ale měli příliš stažené ocasy. Nabídli mi prostor pro nemilosrdný humor, ale bez zmínek o Putinovi, Medveděvovi, Sobjaninovi. Odpověděl jsem jim podobnými slovy, jaká slyšeli ruští vojáci z Hadího ostrova: „Ruská válečná lodi, jdi do prdele!“

Mimochodem, neděsíte se toho, že se vaše satira postupně mění v proroctví?

Bohužel se to děje a černý humor přestává být humorem. Mění se intonace a objevuje se prorocký podtón. Čtyři roky po napsání hry Vidět Salisbury přišla válka. Tehdy jsem psal o Matce vlasti, která je připravena obětovat všechny své syny, aby potrestala nepřátele. A teď ta ubohá, militarizovaná, nešťastná, nemytá Matička vlast rozpoutala válku.

Ve hře se tato postava bojí, že se z ní vymyje ruský duch, zmizí její identita a ztratí se mezi Nerusy.

Ano, a Demence Petrovna Bezmezná ke konci hry dodává: „Jsem bezmezná! Tady mi ještě něco narostlo. Tam dole. Okolo Ukrajiny…“ Už před dvěma desítkami let bylo jasné, že tato nemoc postupuje: Ukrajina, Osetie, baltské dopravní koridory. Ve skutečnosti Matička vlast neumí nic jiného než válčit, a vlastně ani válčit pořádně neumí. Dnes si světoví generálové dělají legraci z toho, jak Rusko bojuje.

Putinova propaganda běží už přes dvacet let. Proč se jeden z hlavních akcentů klade na „degenerovanost“ Evropy, kterou vyjadřuje třeba neologismus „Gayropa“?

To je jednoduché. Hlavní myšlenkou je, že zatímco „oni“ degenerují, my jsme strážci duchovna. Postoj ke gayům, stejně jako vztah k Židům a menšinám obecně, je lakmusovým papírkem každého fašismu. Putin je přitom politicky extrémně konzervativní. Když se ukázalo, že jeho oblíbenou knihou je Štít a meč od spisovatele Vadima Koževnikova, opěvovaného za socialismu, vše začalo dávat smysl. Putin našel polohu, která ho sbližuje s lidmi. Není už představitelem Lubjanky, není důstojníkem KGB ani zlodějem, je oporou spirituality, toho tajemného ruského ducha. Odpovědí může být báseň Sergeje Plotova, jehož také cituji ve hře: „Zeptáte­-li se, odkud se země rodná vzala,/ řeknu vám, odpovím vám:/ nejedli jsme, nikam jsme nechodili,/ žili jsme duchovní cestou.“ Vypěstovali jsme si pocit vnitřní nadřazenosti. A vyléčit se bude náročný proces. Je velmi těžké se tohoto klamu vzdát. Průměrný Rus na něm lpí.

Český publicista a překladatel z ruštiny Libor Dvořák vyprávěl, že když přišel v roce 1968 na filosofickou fakultu, rusistka Eva Boučková řekla, že jazyk a literatura za okupaci nemůžou. Jak se proměnil vztah mezi ruskou politikou, jazykem a kulturou?

Jsou to moudrá slova. Zároveň už několik let opakuji, že bych nechtěl být na konci čtyřicátých let Němcem v Evropě. Mohl bych dostat přes držku i za obyčejné „Guten Morgen“ a ani bych se nedivil. Zkuste dnes obyvateli Melitopolu říct, že ruský jazyk a kultura jsou Anton Pavlovič Čechov, Lev Nikolajevič Tolstoj, Sergej Rachmaninov. Vyrazil by s vámi dveře, a udělal by dobře. Už nejsme dědici Tolstého a Čechova, ale těmi, kteří zničili civilizaci, k níž oni patřili. Před našima očima umírá jedna kultura, také se ale objevili úžasní lidé a lidská solidarita, nová generace bez imperiální nákazy. I proto Putin rozpoutal válku uražené ješitnosti.

Počátkem nultých let jste vytvořil dokumentární cyklus Tady byl SSSR. Jak ho vnímáte dnes?

Cyklus Tady byl SSSR vznikl k desátému výročí rozpadu Sovětského svazu. Tehdy se zdálo, že Svaz zůstane navždy minulostí, že je po všem. Pořad jsme natáčeli v bývalých sovětských republikách – ale nechtěl bych, aby dnes film vyzněl jako variace na téma „země, kterou jsme ztratili“. Tehdy to byla jen moje osobní nostalgie. Dnes lidé umírají kvůli starým válkám, za ideje ne minulého, ale předminulého století. Putin by mohl být úspěšným vládcem z 19. století, který se zmocňuje cizích území. Naprosto však zapomněl, že dnes je 21. století, a donutil na to zapomenout i celou zemi. Jistě, každý intelektuál by měl rozlišovat mezi politikou, jazykem a kulturou. Ale zopakuji: jen zkuste dnes někomu z Melitopolu říct, že má respektovat ruskou kulturu! Čeká nás desetiletí pomalé, usilovné práce a především práce na sobě samých. Průměrnému Rusovi musí zmizet ze rtů arogantní úšklebek vlastní domnělé nadřazenosti nad světem.