Za hranice muminího údolí

České překlady próz určených primárně dospělému publiku, které švédsky píšící finskou autorku Tove Jansson proslavily o poznání méně než příběhy o skřítcích muminech, doplnily v lednu tohoto roku dva další tituly: sbírka povídek Dcera sochaře (Bildhuggarens dotter, 1968) vyšla již v druhém vydání, tentokrát ve společném svazku s poprvé přeloženým románem Fair play (Rent spel, 1989). Ve stejný měsíc pak letošní ročník festivalu severské kinematografie Scandi uvedl do českých kin biografický snímek Tove z roku 2019. Do sféry populární kultury tak i u nás konečně proniká i „nemuminí“ svět helsinské malířky a spisovatelky.

Povídky Tove Jansson pro dospělé publikum představují takřka samostatný žánr. Jsou skrz naskrz autobiografické, magické i surové. Autorka se nezdráhá předkládat čtenářstvu znaky každodennosti i vzpomínky toho nejosobnějšího charakteru. Jako vypravěčka Jansson nepodléhá stárnutí, podmaňuje si čas a ohýbá jej, jak se jí zachce. Při skládání autobiografických střípků z dětství se stává malou holčičkou tak organicky a nenápadně, jako by její aktuální já od já z doby, k níž vyprávění odkazuje, neoddělovala ani minuta, natož čtyřicet let. Do maličké Tove, nazírající na svět tím nejmytičtějším způsobem, ale současně vnáší bohaté životní zkušenosti, čímž vytváří typ vypravěčky, jaký bychom nejspíš nenašli v tvorbě žádné jiné spisovatelky nebo spisovatele.

Legenda k mapě světa

Autorčiny postavy svět okolo sebe neustále objevují a utvářejí. Kniha léta (1972, česky 2011) odhaluje mikrokosmos, který patří jen Tove a její babičce. Na ostrově, kde se divoké příběhy každodennosti odehrávají, si stanovují speciální pravidla – každá svá vlastní a navíc ještě obě společně. Konstruují ostrovní komunitu o dvou lidech, vše se děje pro ně a nevadí, že se toho vlastně neděje zas tak moc. Občas vyjedou na moře, jindy si jen povídají na verandě o smrti. Jakákoli další postava, která se v příbězích objeví, je sekundární a funguje spíš jako kulisa na ostrovním jevišti, jehož divami jsou malá Tove a její babička, se kterou autorka trávila léta v ostrovním sídle na samotě u finského pobřeží.

Tajný svět Tove a její babičky se otevírá dalším osobám v Dceři sochaře. Babička scénu opouští, Tove a její pravidla stále hrají prim, už je ale dotváří spousta neznámých postav – otcovi známí, sousedé, lodivodi. Stejně jako v Knize léta se člověk při čtení Toviných řádků chtě nechtě ocitá v muminím údolí – jen jeho obyvatelé se mění. Někdy je zde jen ona s babičkou, jindy celá rodina a další známí i neznámí, a občas se všichni promění v muminy. Definitivní opuštění dětského světa přichází se sbírkou povídek Cestovat nalehko (1987, česky 2017) a nejčerstvěji vydaným románem Fair play. Dětská protagonistka tu přenechává místo dospělé Jansson promlouvající skrze své postavy. Ty namísto vytváření vlastních světů objevují svět již stvořený (v případě Fair play se jedná o dva středobody světa, helsinské sídliště a klovharské letní sídlo, v případě prózy Cestovat nalehko dokonce o vzdálenější země), přesto jej ale dotvářejí svou atypicky barevnou perspektivou. Popisované kraje a krajiny, byť explicitně situované do konkrétních geografických oblastí, člověk navštívit nemůže. Existují jen v autorčině mysli. I když ne tak docela – nenechává si je totiž pro sebe, překračuje onu tísnivou nepřenositelnost individuálních prožitků a skrze své knihy je představuje svým čtenářkám a čtenářům.

Boj s konformitou

Veškerou prózou Tove Jansson se line lehká pachuť patriarchální konformity, kterou je nutno brát v kontextu doby, v níž autorka narozená v roce 1914 vyrůstala a vůči níž se snažila v rámci svých možností a prostředků vymezovat. Zatímco světem muminů i většinou knih určených dospělým čtenářům prostupuje úcta k otci jakožto skutečné hlavě rodiny, Dcera sochaře už tuto roli problematizuje. Otec spisovatelky, podobně jako Muminkův tatínek, stavěl práci umělce nade vše, i nad zájmy svých blízkých. Kolem díla tehdejšího významného sochaře Viktora Janssona se točí řada Toviných příběhů, zatímco o Signe Hammarsten­-Jansson nečteme jako o grafičce a ilustrátorce, ale primárně jako o matce. Dcera sochaře tak už svým názvem odkazuje k problematickému postavení, s nímž se autorka zpočátku potýkala. Status umělkyně, a nikoli jen dcery umělce, ostatně Jansson získala až s popularitou muminích komiksů, a nikoli díky svým malbám. A právě v této povídkové sbírce se objevuje jemná, ale úderná kritika rodinných poměrů, kterou bychom v autorčině ostatní tvorbě hledali jen stěží. V povídce Domácí zvířata a paničky vypravěčka tlumočí dětskými ústy – a tedy zdánlivě bez hodnocení – otcova slova na adresu jeho modelek i obecnější soudy o společenské roli žen.

Je škoda, že česká předmluva k novému vydání Dcery sochaře spojuje spisovatelčino rozhodnutí nevdat se a nemít děti pouze s komplikovaným vztahem k otci. Ačkoli dnes švédská i finská legislativa uznává stejnopohlavní manželství (Švédsko od roku 2009, Finsko od roku 2017), možnost alespoň registrovat neheterosexuální partnerství dorazila do obou zemí teprve na přelomu 20. a 21. století a konkrétně do Finska až rok po smrti Jansson v roce 2001. Autorky předmluvy tak – snad nechtěně – redukují její neheterosexuál­ní orien­taci na následek traumatu z dětství.

Obdobné rozčarování vyvolává i nedobrovolná změna pohlaví, kterou český dabérský tým při převodu japonsko­-finsko­-nizozemského seriálu Mumínci (1990–1992) vykonal na jedné z vedlejších postav. Tiki, osobu ženského rodu obývající v zimě koupací pavilonek muminí rodiny, překládá české znění seriálu jako Tutíka a vztahuje se k ní jako k bytosti mužského pohlaví. Dobrosrdečnou a pragmatickou Tiki přitom Jansson vytvořila na motivy své dlouholeté partnerky, vysokoškolské pedagožky a jedné z nejvýznamnějších finských grafiček Tuulikki Pietilä. Záměrem autorů dabingu zřejmě nebylo autorčinu partnerku a orientaci potlačit, nicméně automatismus, s nímž k postavě přistoupili, proto není o nic méně trpký.

Cizinci, vítejte

Celou tvorbu Tove Jansson spojuje ještě jedno téma, které je v současném kontextu namístě vyzdvihnout. Jak muminí údolí, tak činžovní byt na helsinském předměstí, v němž Tove s rodiči a dvěma bratry vyrůstala, nebo i ostrov Klovharu, kde rodina trávila téměř každé léto, otevírá autorka skrze své příběhy v maximální možné míře těm druhým. Zatímco v realitě kategorie cizinců téměř zákonitě podléhá diskursivním strategiím založeným na účelové dichotomii „my versus oni“, Jans­son ve svých světech tuto dělicí čáru stírá. Největší množství povídek vyrůstá z bujarých bytových večírků autorčina otce, jejichž účastníci se organicky změnili v dočasné spolubydlící, nebo z přítomnosti zvaných i nezvaných hostů v okolí i uvnitř ostrovního letního domku – od náhodných lodivodů po staré známé. Snad nejlépe vztah Tove Jansson k cizincům vystihuje poslední muminí román Pozdě v listopadu (1970, česky 1997): přestože v něm rodina oblíbených skřítků nemá žádnou roli, figuruje zde jako implicitní chybějící referent. Zatímco jsou pryč, do jejich velkého domu se bez ohlášení vydá několik cizích bytostí, které v domě společně hospodaří, jako by patřil jim, a je to v pořádku. „Ještě štěstí, že nezamkli dveře!“ „Nezamykají nikdy.“

Autorka je socioložka a teoretička kultury.