Na začátku března ve svých třiadevadesáti letech zemřel významný urbanista Peter Marcuse. Akademický i aktivistický svět přišel o inspirativní osobnost, jež ve svém uvažování a praxi nezapomínala na ty nejslabší a připomínala, že bydlení je základní lidské právo.
Peter Marcuse byl jedním z těch akademiků, pro které je spojení vědecké práce s občanskou angažovaností životním údělem. Syn filosofa Herberta Marcuseho se narodil v Berlíně, po emigraci rodiny do Spojených států ve třicátých letech vystudoval práva na Yaleově univerzitě a urbanismus na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V jeho aktivistických postojích ho silně ovlivnila účast v kampani Freedom Summer na podporu afroamerických voličů a jejich práv ve státě Mississippi. Působil také v komisích pro územní rozvoj v různých severoamerických městech a byl profesorem městského plánování. Tyto zkušenosti ho utvrdily v tom, že při rozvoji měst se nepohlíží na všechny obyvatele stejně, ale že se upřednostňují ekonomické zájmy a naopak sociální nerovnosti jsou udržovány či prohlubovány. S tím se však nehodlal smířit.
Mezi katedrou a ulicí
Peter Marcuse byl představitelem levicové, radikální větve urbanismu, která se vyvíjela od druhé poloviny 20. století a mezi jejíž zástupce se řadí také teoretici Henri Lefebvre, David Harvey, Manuel Castells a další, kteří na ně navazují. Jejich kritický přístup zdůrazňuje sociálně konstruovaný charakter městského prostoru, jenž je nahlížen jako neustále se proměňující organismus formovaný mocenskými vztahy. Součástí tohoto myšlení je ovšem představa, že je možný i jiný způsob městského rozvoje, který by byl méně závislý na ekonomizované moci, přičemž jádrem transformace má být demokratičtější, sociálně spravedlivější a udržitelnější veřejný prostor. Marcuse se proto po celý život věnoval otázkám gentrifikace, ghettoizace a práva na město. Jeho záběr přitom sahal od politik sociálního a dostupného bydlení přes problematiku rasové segregace a prostorové nerovnosti až po privatizaci bydlení a transformaci východní Evropy.
Marcuse navazuje na západní marxistickou tradici, včetně teorií frankfurtské školy (přestože mimo Waltera Benjamina se nikdo z této školy specificky městským problémům nevěnoval). S trochou nadsázky se dá říct, že Marcuse promítl do prostoru města to, co jako jeden z otců nové levice prosazoval jeho otec: důraz na nerepresivní, rovnostářskou společnost, jež by byla schopna eliminovat utlačovatelské aspekty kapitalismu a jejich destruktivní vliv na lidskou individualitu. Přihlížel přitom jak k dimenzi práce v duchu klasického marxismu, tak k dimenzi životních voleb a hodnot, jež se v kapitalismu zrcadlí v konzumerismu a zplošťování zorného pole i kritického uvažování. Využíval řadu konceptuálních nástrojů, které sice existovaly již předtím, sám je nicméně dotvářel na základě konkrétních zkušeností a situací, takže jsou pro čtenáře snáze představitelné a uvěřitelnější.
Jeho analýza politik, aktérů i samotných obyvatel vždy elegantně oscilovala mezi budováním funkčních teoretických rámců a praktickou reflexí kapitalismu imanentní krize, nazírané z pozice běžného člověka, který se popisovaných konfliktů osobně účastní. Marcuse dokáže být mimořádně citlivý k lidským příběhům, skrze něž reflektuje politické reakce. Dost možná mu k této schopnosti pomohla praxe v oblasti městského plánování a práva a jistě i výzkumná práce v terénu. Uměl vzbudit pocit vzájemnosti a porozumění, byl akademikem, ale také jednou z ústředních tváří hnutí za bydlení. Dokázal překlenout bariéry mezi katedrou a posluchači, mezi stránkami knih a děním v ulicích.
Na obranu bydlení
Jedna z Marcuseho zásadních knih Na obranu bydlení. Politika krize (2016, česky 2020; viz A2 č. 5/2021) vyšla před časem i v českém překladu. Napsal ji se sociologem Davidem Maddenem. Autoři se vyrovnávají s problémem komodifikace bydlení a analyzují způsoby, jimiž se bydlení financializuje. Právě tyto procesy vytvářejí a prohlubují již existující nerovnosti, v jejichž důsledku musí lidé platit za bydlení stále více, jsou nuceni se stěhovat, a městské komunity se tak rozpadají. Publikace vznikala v době, kdy krize bydlení nabobtnala v celosvětový problém – komodifikace a nedostupnost bydlení jsou totiž přirozenou součástí globálního kapitalismu. Autoři ovšem jen neanalyzují, ale také načrtávají způsoby, jak se z tohoto stavu vymanit. Základním předpokladem je přijetí teze, že bydlení je lidské právo, potřeba a podmínka důstojného života, ne zboží a investice. Podle Marcuseho a Maddena je proto třeba poukazovat na systémové příčiny a zpochybňovat převládající ekonomický systém. Nechybí ani výzva ke spojenectví se squattery a dalšími sociálními hnutími, která bojují proti nadvládě tržních mechanismů v našich životech.
Marcuseho teze o rozvoji měst a bydlení jsou v řadě ohledů cenné i pro české prostředí – už proto, jak plasticky popisují význam vztahu k místu v kontextu bydlení, roli soukromého sektoru, developerů a vlastníků i politického vyjednávání a rozhodování, procesy a působení gentrifikace v různých lokalitách nebo vznik sociálního vyloučení. Pomáhá nám to pochopit, jak vzniká současné dominantní přemýšlení o bydlení, proč v Česku chybí mobilizační potenciál pro silnou reakci na bytovou krizi zdola i to, že se představa o jistotě individuálního vlastnického bydlení odráží v nedostatku alternativních forem bydlení a spoluvytváří mantinely politického rozhodování a právního řádu. Možná právě dlouhodobě nedostatečná reflexe myšlenek kritických autorů, jakým byl Marcuse, patří mezi příčiny toho, proč se u nás nedaří zvrátit současný negativní trend a bydlení je stále hůře dostupné pro čím dál větší část obyvatel.
Česká cesta
Mainstreamové představy o bydlení a rozvoji měst v Česku, a to na institucionální i akademické rovině, doposud selhávaly především v základní premise, že postsocialistická města jsou se situací na Západě těžko srovnatelná kvůli odlišnému vývoji, urbánní struktuře, sociodemografickému rozložení obyvatel i urbanizačním trendům, respektive že pozitivní praxe aplikované v některých zahraničních městech je v postsocialistickém prostředí politickými nástroji těžké dosáhnout. Jakkoli jsou tato tvrzení pravdivá, obvykle nereflektují základní východisko, které prezentovali právě Marcuse s Maddenem: právo na bydlení, které patří mezi základní nezpochybnitelná lidská práva, je narušováno zájmy trhu, obvykle úzce propojeného s ústředními rozhodovacími pozicemi. Prioritním politickým zájmem tedy musí být prolomit diskursivní nadvládu individualizovaného a striktně ekonomizovaného bydlení. Bohužel, jak dnes vidíme v souvislosti s otázkou ubytovávání ukrajinských uprchlíků, možná až válka dokáže zpochybnit desetiletí budovaný status quo, kdy zploštělý antikomunismus stál proti reálným potřebám v oblasti bydlení. A právě vědomí toho, že o bydlení musíme uvažovat jinak než jako o pilíři věčně rostoucí ekonomiky, je jedním z odkazů, které nám Peter Marcuse zanechal.
Autoři jsou urbánní sociologové.