Česká literatura má jen málo spisovatelů, kteří jsou bytostnými milovníky tajemného šera a strašidelné atmosféry. Tato absence je zarážející, vždyť daná atmosféra je psychologicky bazální, k zobrazení a zvláště recepci lákavá, a zejména je to, zdálo by se, jakási základní situace, východisko široké palety napínavých, ponurých, strašidelných žánrů (což lze snadno ověřit například v lidové próze). Takové autory nám nedala romantika a výrazněji ani dekadence. Samozřejmě máme řadu textů s touto atmosférou, ale to jsou texty autorů, kteří tímto směrem vykročili jednorázově (Karel Sabina, Josef Jiří Kolár, Julius Zeyer, Ignát Herrmann a další, srov. Slavíkovu antologii Příběhy z temnot), nebyl jim bytostně vlastní a leckdy jej v jiné části díla ironizovali – nebo prostě ignorovali.
Jedním ze spisovatelů, pro něž strašidelný kolorit nebyl nahodilý a jen chvilkově využívaný rys, ale naopak zásadní, definiční jev, byl Jaroslav Foglar. Netýká se sice celého jeho díla, ale jeho velké části, a nikoli jen časového výseku tvorby, ale celého jejího časového oblouku, minimálně od Chaty v jezerní kotlině, 1939, po Tajemství Velkého Vonta, 1986, respektive po autorovy vzpomínky, vydané po roce 1989.
Ani velmi povrchním znalcům Foglarova díla není třeba vysvětlovat, jakými motivy jeho dílem ona šerosvitná, strašidelná atmosféra vplouvá: nokturnální motivy a textem prostupující nelokalizovaná, bezdůvodná tíseň („celý kraj – za slunečního svitu vždy tak líbezný – dostával soumrakem tísnivý, strašidelný vzhled“, píše se v úvodu Tajemství Velkého Vonta); záhady (vzpomeňme na historku s chlapcem uneseným do vzduchu); tajemná místa (opuštěná, zapomenutá; staré budovy, půdy, chodby; samostatným oddílem jsou stínadelské místní názvy – ostatně díky Stínadlům máme v české literatuře alespoň nějaký gotický román). A samozřejmě motivy a témata funerální, umírání, smrti, mrtvých. Foglarův svět je plný připomínek smrti včetně těch dějově nemotivovaných: pohřební dvoukolák v komiksu o Rychlých šípech, pohřební vůz u domu, kde bydlel Jan Tleskač; zvonící umíráček… V každém příběhu – počínaje legendou o Royovi z Hochů od Bobří řeky – někdo umře, mrtvola je objevována za dramatických okolností (M. Dráp; kostra v Zemi nikoho; Dymour ve Stínadlech).
To vše jsou známé věci. Zarážející je ovšem míra, s níž všechny tyto prvky nesouzní s explicitně deklarovaným poselstvím Foglarova myšlenkového světa – s jeho důrazem na sílu a zdraví, jež stojí v opozici k nokturnálnímu šeru, na rozum, jenž je opakem tajemna. V závěru druhého dílu stínadelské trilogie čteme: „Jednou budou všechny ty úzké, křivé a věčně vlhké uličky zbourány a na jejich místech vyrostou široké světlé ulice, ve kterých bude slunce až pozdě do večera. Nebezpečná, nezdravá Stínadla zmizí, tak jako dorostou a odejdou Vontové, kteří je dnes obývají. Bude zde sídlit mládež zdravá a krásná, silná, čestná a dobrá.“ Vymažeme-li odkaz na reálie, mohli bychom taková slova číst leckde: u funkcionalistů, italských futuristů, protektorátních aktivistů i poválečných komunistů (snad jen ten důraz na „dobro“ by jim vadil). I toto je základna Foglarova ideového světa, racionálního, ve vztahu k pověrám výsměšného; když Stopař z hochů od Bobří řeky říká „Na strašidla přece nevěříme“, zní to nejen jako deklarace jeho klubu, ale i modelového čtenáře.
Řeklo by se: nejednoznačný svět jednoho spisovatele. Nebudeme pátrat, kde se zrovna u Foglara tento rozpor vzal – snad je to svár doznívající avantgardy a letory ovlivněné zážitky z dětství, jak napovídá sám autor ve vzpomínkách. Zajímavé je, že tato nejednoznačnost není ojedinělá. Dodejme alespoň jeden příklad. Václav Říha (vlastním jménem Václav Tille) je autor pochmurné, často noční atmosféry, antikvitního času; na rozdíl od Foglara staví svět pohádkově hororový a pandémonický, přičemž obě podoby jsou svéráznými dotahy lidových příběhů. Takto dokonale celistvý démonický svět česká literatura stěží jinde má; a vrchol této linie, kniha Letní noci, končí radikálním gestem: futuristickým obrazem budované železnice, jež svou rovnou drahou, technickým průryvem, fantastický, melancholický a tajemný svět rázně a definitivně zničí. A vypravěč, starého světa milovník, ctitel a encyklopedista, toho nelituje – naopak, je nositelem onoho nového: zeměměřič, který železnici vyměřuje.
A tak máme dva – nepřesně řečeno – romantiky, emisary nokturnálního či nočního světa, snovatele tajemných dějů – kteří, když je čas promluvit explicitně, přivítají prudkou záři světa futuristického a bez rozpaků hlásí zánik světa starého. Našli bychom možná další takové (snad Josef Lada). Leží v základech tohoto švu, navzájem se rušící afinity, ona výše zmíněná neslučitelnost české literatury a tajemna, které, objeví-li se, musí být proklamativně odsouzeno, aby mohlo nerušeně působit i nadále? Vždyť, vrátíme-li se k Foglarovi, po vizi nových Stínadel ze závěru druhého dílu přicházejí nejtemnější Stínadla dílu třetího…
Autor je literární vědec.