Vydala jsem se na svůj první pobyt do českých horských lázní jako samoplátce a byla zvědavá, co bude následovat. Ukázalo se, že pobyt samoplátců a „křížkařů“, tedy těch, jimž lázně alespoň částečně hradí pojišťovna, se v mnohém odlišuje. Samoplátci mají jistou volnost: mohou si dovolit nepřijít na proceduru a mohou si vybrat, co budou jíst. Pro mnohé křížkaře se totiž lázeňský pobyt stává nad drožďovou či budapešťskou pomazánkou, nedozrálým pomerančem k svačině a krupičnou kaší k obědu obdobím vzpomínek na mateřskou školku. Své oběti a specifické nastavení mysli si ovšem žádaly také návštěvy procedur, kde se dalo poznat, v čem kromě ceny spočívá rozdíl mezi wellnessem a lázněmi: ve wellnessu většinou při proceduře není cítit dezinfekční odér, místo tikání budíku se prostorem line relaxační hudba a zrak netěká po plastovém paravanu, ale alespoň po tapetě s dekorem bambusu… Změna v těchto drobnostech by mohla rapidně zvýšit relaxační potenciál pobytu všem, především většinově zastoupeným křížkařům. Hodila by se i možnost přijít na bazén jindy než jen pět minut po celé a leckdo by jistě ocenil, kdyby si mohl na recepci namísto standardní balené vody koupit místní minerálku, která ostatně dala lázním vzniknout. Ale možná jsem jenom zpovykaná Pražačka, která si neuvědomuje, že ani pojišťovny nemohou takříkajíc dávat slevu zadarmo.