Kdyby ty letouny nebyly - básnická redukce

Vítězslav Nezval v Literárních novinách 28. června 1952: „Když myslím na Ladislava Štolla,/ vidím vás, české prahory,/ jejichž čela dosud nerozkvetlá, holá,/ brázdí letem orlové a motory. (…) Dole v nížinách, tam dole pod obzory/ vidím lidským štěstím prosluněné tvory…/ Ty je zdravíš, tys jim mával zdaleka.“ Veršovaná zdravice ke Štollovým padesátinám s velkorysým titulem „Vidoucímu člověku“ činí narážku na známou, v literárních časopisech už několikrát probíranou okolnost, že Štoll, konající v letech 1922–1924 vojenskou službu u le­­tectva, vstoupil roku 1923 na pole literatury jako básník a později esejista uhranutý létáním. Dvě desítky poetisticky rozmáchlých básní podložených osobní zkušeností zůstaly na stránkách novin a časopisů. Knižně vyšel soubor výkladových esejů Člověk v aeroplánu (1927), jejichž záměrem bylo, slovy autora, „populárním způsobem vysvětliti základní věci letu a ulehčiti tak vybavování představ některých situací, v nichž letec jako sběratel nových lidských dojmů se ocitá“.

Říkám rovnou, že inspirovaný i věcný záznam oněch nových dojmů je dodnes zřejmě nejpozoruhodnějším rysem knížky. Vybavovat si nad jejími stránkami můžeme dávno setřenou novost létání jako dobrodružné činnosti nemnoha vyvolených. Pobyt tam nahoře, ve „sklenic[i] modré radosti“, měl Štolla coby aspirujícího básníka i uvědomělého po­zorovatele k tomu, aby svou fascinaci nějak vyjádřil, ať už se při tom nechal vést velebným dojetím: „Když někdy v létě je slunce tak nevýslovně poctivé a nebe spí v peřnatých trsech běloučké bavlny“, nebo naopak projevil silácky nesentimentální převahu toho, kdo o nástrahách létání ví své, a proto je smí líčit s gustem: „Umírá­-li letec, umírá naráz, roztříští si lebku na tisíc kusů a žár benzinové kremace odbude se na trávníku.“ Příležitostně Štoll odhaluje, kdo má jeho sympatie: „Široširá krása moravské roviny, kterou maně přirovnáváme k velikosti lidské dlaně, vzbuzuje v nás obdiv a úctu k pracujícímu lidu venkova.“ A konečně ve vzácných případech dopouští se humoru, třeba když popisuje nouzové přistání v jetelovém poli, kterýmžto kouskem si pilot získá užaslé venkovany natolik, „že ještě dlouho po této příhodě si dopisuje s dcerou svého ‚nouzového‘ hostitele“.

Proč o Člověku v aeroplánu ještě psát? Po autorově smrti (1981) se o knížce v Literárním měsíčníku rozepsali apologetové jeho díla, Milan Blahynka a Jaromír Dvořák, kteří s hledaným obdivem hladce rozpustili Štollovy žánrově disparátní poznámky o létání v pracně konstruovaném monolitu jeho pokrokového myšlení. O pár let později, v kanadském exilovém časopise Západ, objevila knížku Josefa Urválková alias Josef Škvorecký, který v článku „Příkrok k parciální rehabilitaci obchodního akademika Ladislava Štolla, neboť se zasloužil o letectví“ balancuje mezi pobaveným odstupem parodického referátu a křečovitým výsměchem mrtvému autorovi. Ani jedna strana nechtěla nebo neuměla v knížce vidět prostředkovanou zkušenost člověka, který seděl v kabině letounu a žasl.