Povídky Otakara Batličky patří ke kánonu domácí dobrodružné literatury. Pohnuté osudy jejich protagonistů do značné míry reflektují autorovy životní peripetie. Samotná biografie tohoto cestovatele, vynálezce a radioamatéra se nicméně během let dočkala řady manipulací a mystifikací.
S příběhy Otakara Batličky jsem se poprvé setkal v komiksové podobě, když jsem jako malý pročítal tátovy sešity Rychlých šípů. Vzpomínám si, že mě jejich realisticky vyvedená kresba a tlumená barevná paleta nejdřív odrazovaly, a tak jsem dlouho dával přednost barvotiskovým příhodám populární pětice. Avšak ve chvíli, kdy jsem Příběhům statečných, jak zněl název kreslené série od Petra Barče, dal poprvé šanci, otevřel se mi zcela nový svět. Dobrodružné příběhy ze všech koutů planety v něčem odkazovaly na romantiku indiánek a westernů, ale pokrývaly celé spektrum svízelných situací, kulturních odlišností i zeměpisného určení.
Byl tu boxer z východní Evropy, procházející v honbě za pokladem peklem mayské džungle; námořníci, kteří na moři narazí na opuštěnou loď plnou hadů; krutý dozorce na plantáži, jenž zemře strachem z domnělé otravy; cestovatel, který objeví mýty opředený sloní hřbitov v srdci africké buše; podvedený zlatokop lačnící po pomstě; posádka ponorky, jež jako zázrakem unikne z potopeného stroje. Stereotypní syžet dobrodružného příběhu zde často vyvážila nečekaná pointa – a samotné seriózně podávané hrdinské zkazky zase prokládaly civilně laděné příběhy, jako byl ten o dvou chlapcích a dobře vsazené libře na dostizích nebo lehce sentimentální vánoční vzpomínání starého strážce majáku. Punc exotického vyprávění pro mě ale tenkrát měly všechny.
Mýty a legendy
Přes řadu klasických klišé působí i na omezeném prostoru hrdinové Příběhů statečných věrohodněji, než bývá u podobně žánrově plochých figurek zvykem. Svůj podíl na tom bezesporu mají životní peripetie jejich autora, českého dobrodruha, cestovatele, radiotelegrafisty, vynálezce a vlastence Otakara Batličky. A platilo by to, i kdyby byla pravda jen polovina toho, co se o jeho životě traduje.
Batlička je totiž v domácím prostředí unikát – mladistvý rebel, meziválečný všeuměl s takřka cimrmanovským záběrem, během války aktivní člen odboje a po smrti v koncentračním táboře takřka zapomenutý autor, později znovu objevený a účelově glorifikovaný do té míry, že je dnes těžké zjistit, čím vším za svého života doopravdy byl. Možná by bylo jednodušší vyjmenovat naopak to, co se rozhodně nestalo.
Otakar Batlička se narodil do rodiny úředníka z plynáren na pražských Vinohradech v roce 1895. Poměrně záhy přišel o matku, což spolu s evidentně nedostatečnou otcovskou výchovou mělo za následek časté kázeňské problémy v dospívání. Je dost možné, že už během puberty utekl z domova – známá historka o telegramu, který následně dorazil jeho otci z Argentiny se vzkazem „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota“, se nicméně na pravdě nezakládá. Dle dochovaných dokumentů se Batlička poprvé do ciziny podíval až jako dospělý v roce 1914 a nepobyl tam příliš dlouho – rozhodně kratší dobu, než jakou by si vyžádaly všechny aktivity, které mu připisuje batličkovský mýtus. Namátkou: objevit ztracené incké město v džungli, být zlatokopem v Austrálii a kovbojem na Havaji, řídit newyorskou podzemku a v Šanghaji pronásledovat pašeráky opia.
Střelec, boxer, tramvaják
Původcem většiny zkazek a vlastně i autorem novodobého batličkovského mýtu je Petr Sadecký, student FAMU a kontroverzní postava šedesátých let minulého století, jehož mystifikace a různá účelová vylepšení nepostihly jen Batličkův odkaz – Sadecký je mimo jiné manipulátorem stojícím za tendenčně upraveným komiksem Octobriana (1971). Batličkovy takřka zapomenuté povídky, sepisované pro časopis Mladý hlasatel na sklonku třicátých let, Sadecký objevil a společně s editorem Bohumilem Jírkem upravil a znovu připravil k vydání. Poprvé vyšly v roce 1965 v povídkovém výboru Na vlně 57 metrů s předmluvou plnou někdy notně přifouklých a někdy čistě vyfabulovaných historek z autorova života. Kniha pomohla Batličku vrátit do ohniska čtenářského zájmu, ale zároveň mu prokázala medvědí službu – pod nánosem bombastických výmyslů a přiřknutých rolí je dnes už takřka nemožné přesně rekonstruovat Batličkovu skutečnou, a přesto bezpochyby dobrodružnou biografii. Neví se například, jak to doopravdy bylo s jeho zahraničními cestami, na kterých strávil přes pět let. Do nově samostatného Československa se nicméně vrátil se znalostí angličtiny, francouzštiny a španělštiny.
Po návratu z cest se světem protřelý dobrodruh bez maturity zpočátku protloukal jen obtížně. Samotný výčet jeho profesí z té doby by ostatně vydal minimálně na povídku – od pojišťování psů přes výrobu pracích prášků až po výuku boxu a tlumočení v YMCA. Kromě toho ještě také závodil na motocyklu, výborně střílel (jedna z jeho střeleckých eskapád prý vedla k seznámení s jeho budoucí ženou) a sem tam si střihl kompars ve filmu.
V roce 1927 získává místo u pražských Elektrických podniků, nejprve jako výhybkář, poté průvodčí a nakonec i řidič tramvaje. Snaží se podávat řadu návrhů na zlepšení – jako třeba instalovat do tramvají mikrofony a reproduktory, k čemuž skutečně dojde, ačkoli nelze s jistotou tvrdit, že má tento posun na svědomí skutečně Batlička. Ten zatím své jazykové znalosti uplatňuje jako průvodce turistů ve vyhlídkovém autokaru Dopravních podniků. Záhy mu má však učarovat ještě jiný jazyk, který se nakonec stane jeho životním posláním i prokletím – amatérská radiotelegrafie. První radiostanici získává a svoji volací značku OK1CB si zvolí v roce 1929, koncesi k provozování radioamatérské činnosti pak obdrží v roce 1932. Od té chvíle se opět stává tulákem, tentokrát po krátkovlnných frekvencích celého světa.
S Foglarem v kanceláři
Jakkoli se i do jeho radioamatérského působení promítla řada pozdějších legend, je známo, že Batlička dokázal navázat spojení se všemi kontinenty světa a získal za to od světové asociace radioamatérů z USA certifikát WAC. S rostoucím napětím v Evropě však své rádiové snažení brzy upíná zpátky do vlasti – už v roce 1936 přednáší v Nuselském klubu radioamatérů na téma Radioamatéři pro obranu státu. V době okupace se pak Batlička zapojuje jako radiotelegrafista do činnosti odbojové skupiny Obrana národa. V roce 1941 je skupina odhalena a její členové zatčeni. Batlička je vězněn a vyslýchán na Pankráci a v Terezíně a nakonec převezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde je v roce 1942 jako jeden z prvních Čechů popraven.
Batličkův hrdinský skon i pestrý život by dost možná upadly v zapomnění, nebýt náhody, která ho v předvečer války přivedla do redakce Mladého hlasatele. Tam se tehdy poohlíželi po autorovi povídek pro mládež a světem ostřílený Batlička s vypravěčským talentem se ukázal být trefou do černého. Pro Mladého hlasatele vymyslel přes sto dobrodružných povídek – skutečně spíš „vymyslel“, než „napsal“, protože nebyl literát a jeho příspěvky vyžadovaly nadstandardní editorskou péči. Na přípravě jeho příběhů k vydání se podílel mimo jiné i Jaroslav Foglar, s nímž Batlička v redakci sdílel kancelář.
Po „znovuobjevení“ v polovině šedesátých let se Batličkovy poprvé souborně vydané povídky těší vzedmuté vlně čtenářského zájmu. V té době vycházející časopis Rychlé šípy se potýká s nedostatkem „rychlošípáckých“ příběhů a hledá další původní a tematicky blízký materiál pro komiksové zpracování. Editor Bohumil Jírek osloví malíře Petra Barče s nabídkou převést Batličkovy příběhy do kreslené podoby; v letech 1970–71 jich pak stačí vyjít celkem sedmnáct.
Jako kluk jsem komiksové verze Batličkových příběhů v sešitech Rychlých šípů vnímal jako druhou stranu téže mince – jako přirozený protipól a závan „dospělých dobrodružství z daleka“, která jsem na svůj osobní piedestal stavěl vždy hned vedle Foglarova civilního chlapeckého líčení. Až o mnoho let později jsem zjistil, že samozřejmost, s jakou se pro mě obě komiksová díla vedle sebe vyskytovala, je dílem několikanásobné náhody. Přesně takové, jaká tvoří ústřední téma řady Batličkových povídek.
Autor je publicista.