Konec velkého ironika?

Nový Houellebecqův román Anéantir (Zničit) zpočátku nevyvolává dojem, že by o zábavu nemělo být postaráno. Vysoké tempo nasadí hned zkraje, když členové francouzské tajné služby analyzují deepfakeová videa šířící se po vládních webech. Jedno z nich s realistickou dokonalostí zobrazuje například gilotinování ministra hospodářství Bruna Juge: „Hlava se kutálela po travnatém svahu, než se zastavila těsně před kamerou, několik centimetrů od objektivu. V ministrových doširoka otevřených očích se nyní zračilo nesmírné překvapení.“ Čtenáři je jasné, že Houellebecq vsadil na jistotu: pokud máme zdárně zdolat více než sedm set stran textu, kriminální zápletka by mohla zabránit tomu, abychom klimbali.

Elektronická cigareta jako pilíř

Bohužel pro autora i čtenáře však celková bilance románu není příznivá. Jak poznamenala kritička Marie Sorbier v jedné z prvních recenzí knihy na rozhlasové stanici France culture: „Do tohoto románu jsem se pustila poměrně radostně a s nadšením, ale můj první dojem po přečtení, poté, co jsem s jeho pseudopostavami žila sedm set třicet stran, byl takový, že jsem se nudila, ovšem decentně, bez hněvu. Je to prostě plochý román.“ Historik literatury Johan Faerber, přísedící ve studiu, zjevně nejen ze slušnosti, ale na základě obdobně úmorného čtenářského zážitku přitakal, že Houellebecq patrně plánoval na­psat velký román, ale výsledkem jeho snahy je román­-tlouštík. Sorbier a Faerber přitom nepředstavují jediné kritiky, kteří jsou z Houellebecqova nového díla spíše v rozpacích. Hodnocení, že se román vleče, je mezi komentátory sdíleným postojem.

Čím to, že autor, na jehož romány se potajmu těšili i mnozí jeho odpůrci, ve Zničit vytvořil svou asi nejméně strhující knihu? Zdá se, že nový román může vyvolávat oprávněné pocity nudy, neboť ironizování, jež bylo v předešlých prózách Houellebecqovou parketou par excellence, autor vyměnil za explicitní stížnosti na současnost a především za didaktickou prezentaci toho, co pokládá za adekvátní hodnoty. Jinými slovy, Houellebecq se rozhodl být serióznější než dříve. Serióz­nost si však zatím neosvojil tak dokonale jako předtím posměšky.

Svou oblíbenou parketu nicméně neopouští zcela. Jednu z dějových linek románu tvoří předvolební prezidentská kampaň, v níž účinkuje právě Bruno Juge, oběť výše popsané virtuální popravy a nadřízený hlavního hrdiny knihy Paula, pracovitého ministerského úředníka. Houellebecqovské ironii se výtečně daří, jakmile vypravěč nahlédne behind the scenes, například v pasážích, kde vystupuje píáristka prezidentského kandidáta Solène Signal. Ta poprvé vystoupí na scénu v rámci schůzky s Paulem a Brunem, kde má představit hlavní pilíře připravované kampaně: „Položila před sebe na stolek čtyři elektronické cigarety. Tyto cigarety, jak jim později vysvětlila, se vyrábějí ve čtyřech různých příchutích: mango, jablko, mentol a tmavý tabák. Řekla, že jsou ‚nezbytné pro její fungování‘, a byla si jistá, že její fungování je nezbytné pro fungování celku.“ Terčem ironizování samozřejmě není sama postava Solène. Je jím spíše kdokoli, kdo se domnívá, že úspěch nějakého prezidentského kandidáta, potenciální hlavy státu, stojí na něčem jiném než na dobré kondici jeho mediálního kouče. A jeho kondice zase může záviset na tak nahodilých entitách, jako je kvalita elektronických cigaret či neomezený přísun vajíček natvrdo, jež Solène konzumuje v krizových okamžicích.

V románu však spíše než ironii přihlížíme jejímu rozpadání, a to na dva dobře oddělené kusy. Provizorně řekněme, že ironie je posměšný postoj ve jménu čehosi, díky čemu si posměšek můžeme dovolit. Část zábavy, kterou tato figura běžně vyvolává, pak spočívá v tom, že explicitně nepojmenovává, čemu se máme vysmát a na základě čeho je posměšek možný: to je ponecháno na naší imaginaci a důvtipu. Pokud Houellebecq ve Zničit ironii opouští, děje se to právě tak, že na takové nepojmenovávání rezignuje. Autor jednak přímo označuje své protivníky, na nichž ­opovržením rozhodně nešetří, jednak neváhá s prezentací pravd a dober, za něž se rozhodl ručit. To samozřejmě nelze žádnému spisovateli zakázat. Pro čtenářkou imaginaci pak ale příliš místa nezbývá.

Rapper in spe

Pokud jde o protivníky, nepatří k nim, jak bychom u Houellebecqa čekali, levice: spisovatel se nikdy netajil svými sympatiemi k ­Marine Le Pen a v nedávné době také vyslal několik pozitivních signálů k extrémně pravicovému Éricu Zemmourovi. Levice, která v románu figuruje jako „stará“ či „morální levice“, se však jen letmo mihne. Zastupuje ji reálná postava Laurenta Joffrina, novináře z týdeníku Le Nouvel Observateur. Joffrin je tu zmíněn jako pozapomenutá a v podstatě neškodná bytost, dopřávající si příležitostný jogging na plážích lázeňské destinace Dieppe.

Je nepochybné, že Houellebecqovi jsou trnem v oku spíše progresisté – uvedený termín v románu skutečně figuruje –, které ztělesňuje postava Paulovy švagrové Indy. Houellebecq se tu stává v podstatě karikaturistou. Ačkoli Indy mohla mít potomka s vlastním mužem, podstoupila umělé oplodnění, které navíc zkombinovala s náhradním mateřstvím. Jako dárce zvolila Afroameričana, díky čemuž její syn vykazuje, slovy vypravěče, fyziognomii „budoucího rappera z Bronxu“. Indy pak zřejmě ztělesňuje vše, co si romanopisec představuje pod pojmem emancipovaná žena: vedle zastávání nekonvenčních postojů v otázkách reprodukce dbá na svou kariéru a nejenže není podřízena svému manželovi, ale dokonce zaujala pozici hlavy rodiny. V románu je Indy skutečně nositelem všeho špatného, a jakmile se objeví na scéně, Houellebecq nezapomene naznačit, že máme co do činění s naprostým zlem. Ostatně hned při prvním jejím výstupu jsme upozorněni, že Paul, Houellebecqovo zjevné alter ego, měl chuť ji zardousit.

Vzhledem k tomu, že Houellebecq se zdá být progresivismem znepokojen, dalo by se očekávat, že prostřednictvím románu provede konverzi k některému z více či méně prosperujících odvětví konzervatismu. Toto očekávání je ještě posíleno, když Paul začne se zájmem okukovat kostelík v pařížském Bercy a jednou ho k vlastnímu překvapení dokonce navštíví. Katolicismu je pak věnováno několik didaktických pasáží románu: Paul si pečlivě třídí pro a proti, jejichž celkové skóre má zřejmě rozhodnout o přijatelnosti příslušné náboženské nauky. Jednou z jejích fatálních nevýhod se nakonec zdá být skutečnost, že „křesťané mají obecně problém s absurditou“, na níž si však Paul zcela nekompromisně zakládá. Mnohem plauzibilnější se tak hlavnímu hrdinovi jeví tibetská verze buddhismu. I zde si Paul prochází plusy a minusy, přičemž se zdá, že vítězný set buddhismu nakonec zajistí myšlenka reinkarnace. Ta se po svém schválení v románu usadí a vydrží až do konce.

Tím se však prezentace pravd a hodnot ve Zničit nezavršuje. Důležitou položku zde hraje i vztah mezi mužem a ženou, přesněji takový, v němž je žena oddána svému protějšku. V románu tuto oddanost nejlépe demonstruje Paulova manželka Prudence, která až telepaticky předjímá všechny jeho touhy. To, že takto pojatý vztah muže a ženy Houellebecq zřejmě identifikuje jako klíčovou hodnotu, dokládá scéna, kde Paul a Prudence pozvou na večeři Bruna a jeho novou partnerku, píáristku Raksaneh. Poté, co ženy dokončí prohlídku bytu a muži proberou politiku, zasednou všichni ke stolu, kde si Bruno a Raksaneh vymění tak intenzivní pohled, že význam vztahu mezi mužem a ženou, který tu náhle zazáří, přivede všechny k užaslému oněmění: „Raksaneh vzhlédla k Brunovi… Bruno pomalu zvedl hlavu a podíval se Raksaneh přímo do očí. Nikdo se nepohnul, Prudence se zatajil dech, několik vteřin panovalo kolem stolu naprosté ticho.“

Před obdobím smrti

Při pročítání negativních ohlasů na Houelle­becqovu knihu bychom mohli dojít k závěru, že obrat k vážnosti, jak jej dokumentuje například právě zmíněná scéna, nebyl od autora dobrý nápad. To by však nebylo zcela přesné hodnocení. Zničit kromě zjevného odsuzování progresivismu a didaktického líčení těch správných hodnot zahrnuje pasáže vykazující zcela jinou vážnost než tu, která čtenáře, někdy i proti jeho vůli, nutí k sarkasmu. Není to vážnost deklarovaných postojů, ale spíše vážnost, jež by se dala pojmenovat jako vážnost pozorování: „Podzimní listí pokrývalo cestu ve stále hustších a působivějších vrstvách, nakonec se zastavili, aby si sedli ke stromu. Ještě není tak docela období smrti, pomyslel si Paul, barvy kolem nich jsou příliš teplé, příliš oslnivé, musí počkat, až listí opadá, až se smísí s trochou bláta a také až se ochladí, až začnou brzy ráno v atmosféře cítit počátky dlouhého zimního mrazu, ale to všechno se stane až za pár týdnů, za pár dní.“ Tato nijak ojedinělá pasáž, v níž Houellebecq svět a vlastní imprese spíše pozoruje, než aby je vykládal, představuje způsob psaní, který by se snad mohl stát základem velkého románu, o němž mluvil Johan Faerber. Když ve Zničit zrovna neduní politické postoje a poněkud nepřesvědčivá religionistika, vzniká prostor pro pozorovatelský klid, jehož působivost autor nemusí na rozdíl od výše zmíněného patetického ticha explicitně zdůrazňovat. Možná právě tyto pasáže dokazují, že se vyplatí počkat, kterým směrem se Houellebecq vydá příště.

Autor je filosof a komparatista.