V knihách Zrození poutníkovo a Světoběžníci a robinsoni popisuje Géza Včelička své cesty po světě, které vykonal téměř bez peněz mezi lety 1926 a 1932. Tulák se mezi Podkarpatskou Rusí a Alžírem pohybuje výhradně mezi chudými a utlačovanými domorodci, rád pobývá v nejlevnějších pajzlech a vyznává étos zahálky.
Géza Včelička během svých cest v Lomu na Dunaji roku 1929
Spisovatel, novinář, básník, písničkář a tramp Géza Včelička (1901–1966) je v obecném povědomí zapsán jako autor sociálního románu Kavárna na hlavní třídě (1932), případně Písně zapadáku, známé také pod názvem Máňa. Většina jeho literárního i hudebního díla je pozapomenuta či vytěsněna nejen z trampských kruhů především proto, že byl levičák, přispíval do komunistického tisku a po válce se stal zasloužilým umělcem i nositelem Řádu práce. Důstojnější připomínku Včeličkovi loni věnoval v Trampském magazínu Petr „Vokoun“ Náhlík v on-line článku Kdo byl Géza Včelička z 5. května 2021. I tento trampský publicista a historik v textu konstatuje, že autora „ve slovnících českých spisovatelů vydaných po roce 1989 často nenajdete vůbec“.
Srdce trampů
Včeličkovy písně jsou roztroušené ve starších zpěvnících, ale kromě Máni se jich ve standardním táborákovém repertoáru moc neobjevuje. Přitom je mimo jiné autorem písně Srdce trampů, která až do padesátých let souběžně s pár dalšími písněmi plnila roli neoficiální trampské hymny, ovšem i kvůli Včeličkovu komunistickému přesvědčení ji poté trampové zavrhli a místo ní dodnes přetrvala unylá Vlajka od Jendy Kordy. V autorových básních a písních, které často vznikaly na cestách, se mimo jiné objevují neznámé opojné dálky i zkušenosti s bezdomovím bez koruny v kapse a s tím související nejistotou. Co se hudebního působení týče, mají jeho písně mnohem blíže k poválečné trampské tvorbě než k prvorepublikové hudbě, což je dobře patrné třeba na několika písních z eponymního alba skupiny Podobni zvěři.
Role Gézy Včeličky v levicovém trampingu byla v A2 připomenuta textem Jana Krška [viz č. 21/2019], ovšem v souvislosti s tématem věnovaným tulácké literatuře je třeba zmínit i jeho prozaizované cestopisy, v nichž popisuje toulky po Tatrách, Zakarpatí, Balkánu nebo Francii, ale i po Malé Asii a severní Africe, které absolvoval mezi lety 1926 a 1931. Dvě objemné knihy z trojsvazkového cyklu Poutníkův návrat vyšly po válce v Nakladatelství Josef Lukasík. Zrození poutníkovo (1948) a Světoběžníci a robinsoni (1949) jsou rozsáhlé cestopisné romány, které vznikly přepracováním a rozšířením kratších textů, knižně vydaných v letech 1932 a 1940. Třetí díl, publikovaný roku 1950 již v nakladatelství Mír, sdružuje dříve vydané knihy V zemi hákového kříže a Dvě města na světě. Můžeme je považovat za jakési tíživé procitnutí z romantizující touhy po dálkách (Německo třicátých let) a současně nalezení angažovaného klíče, který v předchozích, spíše anarchistických knihách chyběl (Moskva a Leningrad). Tyto reportáže ale prozatím ponechme stranou.
Obyčejní a naprostí vágusové
Hrdiny prvního a druhého dílu cyklu Poutníkův návrat jsou tři nezaměstnaní kamarádi Josef, Oldřich a Antonín, přičemž Včelička v předmluvě naznačuje, že jde o konstrukt, v němž se chtěl vyhnout „samolibému jáství“. Jsou to vagabundi, kteří na sobě mají „kanadské boty, barety Franků a inglish khaki košile“, spí pod přístřešky z dek, živí se hraním na kytaru a zpěvem, žebrotou, drobnými podvody a krádežemi a věčně nemají co do úst. Je jedno, jestli byl autor na skutečných cestách sám, nebo nikoli – ústřední trojice je uvěřitelná a její příhody i konverzace dýchají životem. Ostatně na počátku prvního iniciačního výletu je autobiografický fakt – plicní lékař nezaměstnanému Antonínovi (což je Včeličkovo skutečné křestní jméno) doporučí, aby kvůli zhoršující se tuberkulóze vyrazil do hor. Na cestě do slovenských Tater se dozví, že cestování bez peněz je možné, a také že zvládne zdolat Rysy i další dramatické vrcholy nejvyšších československých hor. Ve slovenské pouti z roku 1926 nacházíme asi nejvíce okouzlení a strachu – okouzlení z výšek, přírody a kamenných skalisek, a strach z pádu, nemilosrdných vysokohorských bouřek i nebezpečně pověrčivých vesničanů.
Géza Včelička do svých příběhů vnáší reportážní postupy se silným sociálním podtextem, ale i s etnografickými výklady, poněkud suššími historickými exkursy a občasnými vzletnými poetickými pasážemi. Sociální témata se poprvé výrazněji objevují v příhodách z cesty po Podkarpatské Rusi, kterou autor podnikl o rok později. Zde už je romantika, kterou měli hrdinové načtenou z dobrodružných románů, verneovek a bufalobilek, tvrdě vyvážena realitou nejchudší gubernie tehdejšího Československa. Střetáváme se zde s nerovností, rasismem, bídou, policejním násilím a každodenním bojem chudých lidí o přežití. Včelička ale zároveň umí všímavost k sociálním jevům a soucit s těmi nejbědnějšími vyvážit „vroucí touhou po ,modrých dálkách‘“, která „se nakonec zvrhá v neoholené, povalečské a žebrácké vandrování“. Jasněji řečeno, dodnes aktuální a palčivá společensko-politická témata, jimiž je nenásilně protkáno téměř tisíc stran obou knih, uzemňuje bohémská bezstarostnost hlavních hrdinů, jejich dobrodružná povaha, odpor k policii, která je soustavně pronásleduje kvůli žebrání, i povalečská příchylnost k nálevnám a pochybným pajzlům.
V Zrození poutníkově nalezneme ještě zážitky z cest po Bulharsku a Turecku, v nichž je více rozvinuta historická a politická problematika, takže občas některé odstavce působí jako úryvky z průvodce plného letopočtů, historických událostí a popisů památek. Hrdinové zde cestují načerno i stopem, smlouvají, dostanou se do vězení a jsou nuceni pojídat smrduté bahenní želvy. Konec nejdelší cesty do Malé Asie se rozpadá ve stesku po domově, vyhladovění a únavě z trmácení tureckou policejní republikou: „Vždyť my jsme se tady v Anatolii proměnili v docela obyčejné a naprosté vágusy! V odporná, ošklivost vzbuzující individua! A otrapy, kteří jenom proto, že tu znuzáčtěli, zešuntěli, vyhladověli, jdou z kriminálu do kriminálu!“
Soucitný anarchista
Ve druhém svazku Světoběžníci a robinsoni, který je dějovější, dobrodružnější i literárně propracovanější, cestuje ústřední trojice přes Německo a Francii – kde se na poměrně dlouhou dobu zastaví v multinárodnostní Marseille – do Tuniska a Alžíru. Zde už se častěji než v první knize objevují náznaky blížícího se světového konfliktu, který je cítit z rostoucího národovectví a nenávisti, ať už sociální, rasové nebo náboženské. Zároveň je na pozadí severoafrické etapy cesty „mezi nejbědnějšími, mezi ujařmenými“ významněji rozvedena kritika kolonialismu, náboženského tmářství a potlačování ženských práv.
Včelička je velmi dobrý pozorovatel. Dokáže evokovat rozvolněnou atmosféru cesty bez cíle a závazků, během níž často není co na práci. Vypravěčova pozornost začne líně klouzat po detailech, z nichž je ustrojena exotická realita – úzké uličky města, bosé nohy chuďasů na rozžhavené půdě nebo mramorový stůl, popsaný a pokreslený všemožnými sprosťárnami. A za touto realitou nachází to, čeho si nevšímá domorodci proklínaný turista: tragické příběhy útlaku.
Nejedná se ale o tezovitou agitku. Včelička se nevyvyšuje, snaží se pochopit místní obyvatele – sám je ostatně členem lumpenproletariátu, který ví, co je hlad a bída. Jeho anarchistické postoje jsou prodchnuty soucitem a pro současného cestovatele, ať už jede kolem světa, toulá se zapadlými kouty vlasti nebo jde nakoupit do vedlejší ulice, má sice idealistický, ale univerzálně platný recept na jednání s domorodci: „Pokora, jež nebudiž podlézavostí, klid, který se chraň nahrazovat bělošskou zpupností, hle, to jsou věci, jichž tu budeš více než co jiného potřebovat. Zvídavost, jež nebuď nevycválaným šťouralstvím, pozornost, jež nemá mít nic společného s fízlovstvím francouzského agenta civilní stráže. Soucit a pospolitost…“