minirecenze

Miroslav Nevrlý

Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně

Malvern 2021, 103 s.

Přírodovědec a spisovatel Miroslav Nevrlý (nar. 1933) se díky Karpatským hrám a Knize o Jizerských horách stal legendou mezi poutníky, tuláky i trampy, kteří se na základě jeho textů vydávali na výpravy středo­- i východoevropskými horami. V souborném vydání dvou autorových starších textů nacházíme esenci charakteristického stylu, který oplývá mimořádným darem vystihnout pár slovy okamžik okouzlení krajinou a přírodními ději. Autor se nechává prostoupit velebností světa, v němž je člověk na stejné úrovni s hmyzem, rostlinami nebo ptáky, ale zároveň klade filosofické otázky, týkající se vztahu lidí a přírody. V Zašlé chuti morušek vzpomíná na iniciační zážitky v našem nejvyšším pohoří, jemuž se soudný poutník dnes raději vyhne. Epizody z poválečných návštěv Krkonoš popisují první samotářské cesty a mladické opojení divočinou. Někde tu ještě žijí nefalšovaní horalové a možná nejsilnější okamžik textu zažijeme při líčení dosud nevyrabovaného domu, z něhož byli vyhnáni jeho němečtí obyvatelé a který obývají už jen ptáci. Druhý text je Nevrlého prvotina, jež zachycuje putování slovenskou krajinou s titulním čarodějem, fotografem hmyzu Marcelem Safírem. Osudům a tvorbě tohoto původem zakarpatského Žida, který za války zažil nevyslovitelné hrůzy a i kvůli tomu se uchýlil ke studiu hmyzu, je věnován i poslední dodatek. Nevrlého tvorba podobně jako haiku dokáže zachytit „svatou vteřinu“, v níž lze „vidět v obyčejných věcech pohádkové a pohádkové mít za běžné“. A činí tak s hodnověrnou pokorou a úctou ke stvoření.

Karel Kouba

Thomas Ligotti

Písně mrtvého snivce

Přeložil Milan Žáček

Carcosa 2021, 320 s.

„Srovnávat Ligottiho s Lovecraftem je zbožštěním toho prvního a urážkou toho druhého,“ píše kdesi v hlubinách internetu anonymní hlas k souboru povídek amerického spisovatele Thomase Ligottiho. Jeho knižní debut Písně mrtvého snivce ovšem není odvar z mýtu Cthulhu, ale osobitý příspěvek do žánru new weird, který má s tvorbou klasika literárního hororu společné mimo jiné to, že dokáže vyvolat děs jen prostřednictvím podvědomých strachů a značné dávky nadpřirozena. Ligotti je jakýmsi „lékařem lidských duší, stižených šílenstvím“, jak se píše v povídce Dovádění. Spíš by se ale dal označit za geniálního literárního šílence, ostatně i jeho texty se hemží postavami profesorů, psychiatrů, iluzionistů či psychopatů. V příbězích z pokřiveného světa se často prolíná realita s iracionálnem: čtenář jako by byl vtahován do podivného snu plného masek a figurín se zlovolnými škleby ve voskových tvářích. To dobře ilustruje povídka Maškaráda mrtvého šermíře: tragédie, v níž je napětí karnevalové anonymity spojeno s totálním cynismem a výsměchem fatalismu, jakož i smyslu lidského bytí. A pokud někdo očekává, že ho autor v povídce Poznámky k psaní hororu: příběh nechá nahlédnout do své laboratoře hrůzy a děsu, bude překvapen, když zjistí, že je místo metodického výkladu lapen do tenat totálně šíleného příběhu. Zprvu by se mohlo zdát, že se čtenář může občas ztratit v přílišné snivosti a iracionálních symbolech, pokud ale přijme autorova pravidla a pronikne do jeho světa, bude odměněn svébytným pojetím moderního hororu.

Eduard Štěpař

Ta­-Nehisi Coates

Kdo tančí s vodou

Přeložila Lenka Kapsová

Host 2021, 432 s.

Newyorský autor Ta­-Nehisi Coates v knize Kdo tančí s vodou kombinuje román o vzepření se otrokářskému systému s fantasy na téma tajuplného nadání. Mladý otrok Hiram je na virginském panství výjimečný nejen tím, že má bělošského otce, ale (leckdy až přehnaně) vyniká také inteligencí a schopností uchovávat vzpomínky. Vypravěčova údajná mimořádná paměť se však nijak neprojevuje ve struktuře narativu – jen ji zkrátka vytáhne, jakmile se to zrovna epizodně hodí, například když se stane součástí podzemní abolicionistické organizace. Hiramova zvláštní magická schopnost je pak v knize zcela navíc; v jádru stojí příběh boje za práva otroků a nereálno dělá z románu podezřelý hybrid. Zatímco třeba v Milované od Toni Morrisonové tvoří fantastično přirozenou součást černošského světa i tragického vyprávění, Kdo tančí s vodou ho neorganicky přilepuje na svědectví o útlaku. Útisk však působivěji zobrazuje i sentimentální Podzemní železnice – její autor Colson Whitehead dává prostor ambivalentním postavám, Coates naopak vše vysvětluje a doříkává. Pro dialogy pak používá jazyk naší doby, takže otroci spolu při oslavách a rituálech vedou banální rozhovory jako z knih Sally Rooneyové. Coates knihu Kdo tančí s vodou předkládá jako velký román o paměti a síle vyprávění a nezdráhá se okatě odkazovat na Prousta (jen místo madlenek jsou tu zázvorky). Ohání se všemocností „příběhů“, a přitom ten svůj nedokáže udržet pohromadě.

Klára Soukupová

Lukáš Palán

Surový tvar

Argo 2021, 176 s.

Zdá se, že rok 2021 obohatil českou literaturu o dva zajímavé romány s venkovskou tematikou. Nejprve to byla próza Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel [viz text na s. 8], na konci roku pak svůj pohled na nejmenovanou českou vesnici představil básník Lukáš Palán v krátkém románu Surový tvar. Lze předpokládat, že se u obou titulů jedná o podvědomou reakci na snahy mnohých spoluobčanů přečkat pandemii v lůně přírody, případně také o potřebu znovu demytizovat svět malebných vesniček. Lukáši Palánovi se vyvracení některých předsudků o životě v blízkosti lesů a na čerstvém vzduchu povedlo na výbornou. Podobně jako román Zuzany Říhové upoutává jeho text záměrně neornamentálním, přímočarým, někdy až agresivním, ba dokonce vulgárním jazykem – a nejen proto, že vypravěčem je vesnický kluk. Celý děj je totiž zasazen do tísnivé předapokalyptické doby, kdy se frustrace a potřeba činů stupňuje, ale očekávaná velká změna nepřichází, a tak se vesničtí výrostci rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tato někdy až dystopická vize malé uzavřené společnosti překvapuje absencí přetvářky, kterou si hlavní hrdinové ještě nestihli osvojit. Palán přitom nepopisuje rozvrácenou či chaotickou komunitu, některá pravidla v ní stále platí: například ne každý druh násilí se toleruje – některé činy se jednoduše neodpouštějí. Proto Surový tvar nepředstavuje jen odvrácenou stranu vesnického života; zachycuje také někdy až zoufalou touhu po změně, která však zůstává nenaplněna.

Olga Pavlova

Olga

Režie Elie Grappe, Švýcarsko 2021, 85 min.

Premiéra v ČR 31. 3. 2022

Hraný debut kosmopolitního režiséra Elieho Grappeho Olga dnes působí mnohem aktuálněji než v době svého vzniku. Vypráví totiž příběh dospívající gymnastky, která pochází z Ukrajiny, ale trénuje ve Švýcarsku, zatímco v její rodné zemi se odehrávají protesty na Majdanu. Komorní snímek je výrazný hlavně tím, jak pojednává téma střetu „malých“ a „velkých“ dějin. Zatímco v nových českých filmech jsme si zvykli na model, v němž zásadní dějinné události často drtivě zasáhnou do malých, do té doby víceméně apolitických životů hlavních hrdinů, Grappe nám naopak ukazuje, jak různé postavy aktivně zaujímají rozdílné postoje k celospolečenským změnám. Gymnastka Olga navíc stojí v pozici člověka v exilu, který události ve své zemi sleduje zpovzdálí, a část okolí ji dokonce nabádá k tomu, aby je ignorovala. Svět vrcholového sportu, který v sobě spojuje nacionalismus s vypjatým individualismem, je ke zpracování tohoto tématu velmi vhodný. Scény natočené v tréninkových centrech nebo na stadionech, kde se film z větší části odehrává, ostře kontrastují s použitými dokumentárními záběry demonstrací. Grappe do většiny rolí obsadil reálné gymnastky, což mu pomohlo autenticky zachytit nejen sportovní výkony, ale i celé prostředí profesionální gymnastiky. Olga je díky tomu hodně neobvyklé, ale dobře promyšlené drama o dospívání – iniciační branou do dospělosti je tu otázka přijetí účasti a podílu na celospolečenském dění.

Antonín Tesař

Světy Jindřicha Chalupeckého

Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, 16. 3. – 19. 6. 2022

Představit výtvarného teoretika výstavou není zrovna lehký úkol a platí to i pro Jindřicha Chalupeckého, který byl do určité míry relevantní pro mladé generace českých umělců po více než půlstoletí a jehož texty se vyznačovaly výrazným autorským rukopisem na hranici eklekticismu. Fascinace dílem Marcela Duchampa, teoretikovy cesty do Sovětského svazu, kde se v šedesátých a sedmdesátých letech setkal s mnohými ruskými umělci, expresionismus, jeho zájem o tvorbu českých umělkyň a korespondenční vztahy se západními umělci a teoretiky – to jsou aspekty, skrze něž výstava tohoto velikána představuje. Určitá tvrzení, například to, že Chalupeckého článek z roku 1969 Všechnu moc dělnickým radám má něco společného s anarchismem, jsou sice dost mimo, vcelku se ale jedná o dobře připravený projekt, v němž jsou dobová díla i současné aktualizace pečlivě vybrány a společně s doprovodnými texty vytvářejí různorodý obraz této vlivné osobnosti. Výjimku tvoří akce iniciovaná Cenou Jindřicha Chalupeckého, která před dvěma lety oslovila známé osobnosti převážně pražské scény, aby teoretikovi napsaly dopis – tyto texty jsou otištěny v doprovodném katalogu. Dopisy ve stylu „Milý Jindřichu, vím, že jsi to v životě neměl lehké…“, složité myšlenkové pochody Petry Hůlové, zamyšlení nad automatizací Jana Bělíčka a mnoho dalších textů působí jako slohová cvičení z páté třídy na téma napiš svojí babičce. Proč?

Marianna Placáková

Ivan Buraj & kol.

Vnímání

Psáno z reprízy 1. 4. 2022 v Divadle Archa, Praha

Hlavní postavou inscenace Vnímání je herec, který zanevřel nejen na své řemeslo, ale i na okolní svět. Tvůrčí tým HaDivadla se nechal inspirovat románem Koupelna od Jeana­-Philippa Toussainta. Ten líčí život muže, který se zamkl v bytě a kromě četby tráví celé dny poslechem sportovních přenosů. Odpověď na pociťovanou krizi tak nespočívá v individuální revoltě či kolektivní snaze měnit společenský řád, ale v odchodu do soukromého exilu. Publikum po většinu představení sleduje herce Jiřího Svobodu, jak leží na matraci a očima mapuje svůj jednopokojový byt. Apatické trávení času doplňuje hlas vypravěče Marka Kristiána Hochmana, do jehož repliky byly zařazeny pasáže z textů Georgese Pereca a Lászla Krasznahorkaie. Kromě citací literárních děl režisér Ivan Buraj pracuje i s působivostí scény. Svobodovo citlivé pozorování sebe samého zapadá do snového prostoru, kam na pozadí červených světel vchází éterická postava herečky Magdaleny Strakové. Inscenace měla být původně zařazena do 45. sezóny, věnované tématu zdrojů. Přípravy ale přerušila první vlna koronaviru a premiéra se uskutečnila až o rok později. Kontext globální pandemie nabízí přímočaré čtení sdílené zkušenosti během plošné izolace. Hrdinova samota však není vynucená, sám se pro ni rozhodl. Přestože divák pravý důvod rozhodnutí nezná, dokáže se ztotožnit s protagonistovým marasmem a pocity vyhoření. Až na konci, kdy se v sále rozsvítí a technici přijdou sklidit scénu, hrdina svůj postoj konečně vysvětlí a obhájí. Zůstává pouze na nás, zda jeho verzi přijmeme, nebo ne.

Štěpán Truhlařík

Grouper

Shade

LP, Kranky 2021

Alba americké hudebnice Liz Harris alias Grouper připomínají pasáž – jako by byla průchodem mezi zamlženými ambientními kompozicemi a krystalicky jednoduchými písněmi. Grouper se vždy pohybovala (a občas ztrácela) mezi oběma póly. Jak naznačuje titul její průlomové nahrávky Dragging a Dead Deer Up a Hill z roku 2008, nejedná se o nenáročné procházky, spíše o zdolávání neschůdných cest provázené nerozhodností a váháním. Aktuální, již dvanáctou desku můžeme vnímat jako dokument tohoto tápavého pohybu. Kolekce obsahuje skladby, které Grouper natočila mezi roky 2006 a 2021, tedy v průběhu patnácti let. Nicméně tvorba Liz Harris působila jako pozvánka do soukromého archivu odjakživa. Vždy ji charakterizoval dojem určité neopracovanosti, nebo dokonce nahodilosti. Samozřejmě je to záměr – hudebnice tak posluchače vtahuje do svého vesmíru. Úvodní skladba má zkreslený lo­-fi zvuk, který maskuje a destruuje v zásadě písňovou strukturu a upomene na ty nejsyrovější momenty z diskografie Grouper. Naopak závěrečná píseň Kelso (Blue Sky) je „očištěná“ od všeho, co by nás odvádělo od melodie zpěvu. Přestože jsou jednotlivé položky alba jakýmisi nahodilými pohledy do hudebního diáře Liz Harris, byla by chyba celek považovat za pouhou kompilaci nevydaných tracků – i proto, že tento bilancující průřez připomíná spíše „best of“, ovšem složené z nahrávek, které dosud nikdo neslyšel. Harris tak demonstruje poselství celé své tvorby: to nejdráždivější musí zůstat skryto.

Benjamin Slavík