Válka v Jemenu trvá už osmým rokem, ale teprve nyní se objevily naděje na mír. Počátkem islámského postního měsíce ramadán totiž začalo platit příměří mezi hlavními aktéry devastující války na jihu Arabského poloostrova. Jak se konflikt vyvíjel a jaké šance má diplomatické řešení?
Začátek občanské války v Jemenu souvisí s politickou situací vycházející z protestů arabského jara, které v nejchudší zemi Arabského poloostrova vypuklo na samém počátku roku 2011. Podobně jako v Sýrii a Libyi se občanské nepokoje i zde postupně přetavily v ozbrojený konflikt. Od roku 2011 se konaly v zemi masivní protesty, které se z nenásilných demonstrací proměnily v krvavé střety. Militarizace protivládní opozice probíhala v návaznosti na brutalitu ze strany vládních bezpečnostních složek. Postupem času začali v opozici dominovat povstalci z organizace Ansar Alláh neboli Hútíové. Po několika měsících nepokojů se jemenský prezident Alí Abdalláh Sálih v říjnu roku 2011 s opozicí dohodl, že se po 33 letech vládnutí vzdá moci výměnou za svou beztrestnost a ponechání nashromážděného majetku.
Šíitští povstalci vs. sunnitská koalice
Sálih však zůstal v úřadu až do volby nového prezidenta, jimž se stal jeho náměstek Abd Rabú Mansúr Hádí. Nový muž v čele Jemenu vyhrál „volby“, v nichž byl jediným kandidátem, s čímž se opozice pochopitelně nechtěla smířit. Hádímu nepomohly ani částečné ústupky v podobě ekonomických reforem. Sálihův náměstek, který měl vždy velmi úzké vazby na Saúdskou Arábii, musel záhy čelit nové vlně protestů, které nakonec přerostly v otevřený ozbrojený konflikt. Opozice, jejíž hlavní hybnou silou byli šíitští rebelové (Hútíové), posléze koncem září roku 2014 ovládla hlavní město San’á, kde obsadila vládní budovy. Prezident Mansúr Hádí byl pučisty izolován v domácím vězení, odkud o několik měsíců později uprchl do jihozápadního přístavu Aden. V tomto městě se zformovala sunnitská koalice, v jejímž čele stanul právě Mansúr Hádí. Aden ovšem brzy čelil hútijské ofenzivě, k níž se překvapivě připojil i někdejší nepřítel šíitských rebelů – bývalý prezident Sálih, který od svého odstoupení spřádal plány, jak se vrátit k moci. Když hrozil pád mezinárodně uznané vlády, požádal Hádí mezinárodní společenství o vojenskou intervenci a sám uprchl do Saúdské Arábie a stále zůstává formální hlavou státu v exilu.
V reakci na Hádího výzvu k zásahu se zformovala sunnitská koalice, která začala na jaře roku 2015 bombardovat hútijské pozice v Jemenu. Kromě hlavních iniciátorů, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, se k ní připojily Bahrajn, Maroko, Súdán, Jordánsko, Egypt, Kuvajt a Katar. Intervenci výrazně napomáhali tradiční spojenci těchto arabských zemí – Spojené státy a Velká Británie. Nyní však koaliční intervence stojí už prakticky jen na Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech, jež mají za zády dvě zmíněné západní mocnosti. V průběhu následujících let došlo navíc k dramatickým komplikacím v rámci jemenské protihútijské aliance: jihojemenští povstalci napojení na Spojené arabské emiráty totiž v Adenu svrhli síly hlásící se k prezidentu Hádímu.
Žádná změna
Ve Spojených státech probíhá už nějakou dobu vnitropolitická debata o tom, zda je morální tuto intervenci, při níž dochází k četným válečným zločinům, podporovat. Navíc podle OSN válka způsobila nejhorší humanitární krizi současnosti. Samotné saúdské a emirátské bombardování již zabilo desetitisíce lidí a celkově zemřelo v důsledku humanitární krize (nemoci a hladomor) kolem čtyř set tisíc lidí. Vedle válečných zločinů koalice, které zahrnují bombardování nemocnic, škol, svateb či v nedávné době útok na vězeňský komplex, můžeme zmínit i porušování válečných konvencí ze strany povstalců – popravy válečných zajatců nebo nasazování dětských vojáků. Za Obamovy vlády se podpora války v Jemenu setkávala jen se zanedbatelným odporem na politické úrovni, což se ovšem během vlády Donalda Trumpa změnilo. K největšímu zvratu došlo na podzim roku 2018 po vraždě saúdského novináře a disidenta Džamála Chášukdžího v Turecku, z jejíhož zosnování je obviňován saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán.
Právě v té době si američtí zákonodárci v Kongresu – zejména na popud Bernieho Sanderse, Ilhan Omar, Alexandrie Ocasio-Cortez a dalších progresivních zastupitelek a zastupitelů – odhlasovali zastavení podpory saúdsko-emirátské válce v Jemenu, což ovšem Donald Trump vetoval a pokračoval v neomezené podpoře intervenujících monarchií. Joe Biden jakožto prezidentský kandidát naopak sliboval zastavení podpory Saúdské Arábii i Spojeným arabským emirátům. K tomu ovšem po jeho zvolení nedošlo. Bidenova administrativa změnila svůj slovník – začala tvrdit, že zmíněným arabským monarchiím nyní dodává jen defenzivní, nikoli ofenzivní zbraně –, v reálu však zůstává vše při starém.
Proxy válka
Přestože se tedy s Bidenovým příchodem do úřadu zdálo, že by se mohla válka v Jemenu uklidňovat, začátek letošního roku nás přesvědčoval spíše o opaku. Na přelomu let 2021 a 2022 došlo k tvrdým střetům, v jejichž důsledku proemirátská Brigáda obrů vytlačila šíitské povstalce z téměř celé klíčové – a na ropu bohaté – provincie Marib. Hútíové pak odpověděli údery na území Spojených arabských emirátů, při kterých zasáhli balistickými střelami a drony ropná zařízení nedaleko mezinárodního letiště v Dubaji. I přes územní ztráty v Maribu se frontová linie za celá léta válčení příliš nezměnila a sunnitská koalice vybavená nejmodernější západní technikou nedosáhla žádných rozhodujících výsledků. Zásah arabské koalice s podporou Západu zamezil pádu jemenské mezinárodně uznané vlády a od té doby můžeme mluvit o válečném patu.
Zatímco mezinárodně uznaná vláda je podporovaná Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, hútijští rebelové z Ansar Alláh jsou podporováni Íránem. Právě balistické rakety a drony, kterými jsou Hútíové schopni nyní zasahovat cíle v Saúdské Arábii či ve vzdálených Emirátech, souvisejí s podporou ze strany Teheránu. Experti se shodují, že povstalci jsou schopni tyto sofistikované zbraně vyrábět na základě íránského know-how sami. Obecně je materiální pomoc Íránu Hútíům dost omezená, jelikož hútijská území jsou pod námořní i vzdušnou blokádou sunnitské koalice, přesto lze konflikt v zemi na jihu Arabského poloostrova označit za proxy válku mezi Saúdskou Arábii a Íránem.
Po začátku letošního roku, kdy boje eskalovaly, a navíc se rozšířily, byť ve velmi omezené míře, i na půdu Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, svitla během března naděje v podobě dohod o příměří. S počátkem islámského postního měsíce ramadánu, konkrétně v sobotu 2. dubna, začalo platit příměří zprostředkované Organizací spojených národů. V rámci prvního příměří od roku 2016 by měly být zastaveny všechny boje v Jemenu i vně jeho hranic a mělo by dojít k částečnému uvolnění blokády. V oblastech ovládaných povstalci se tak obnoví dodávky humanitárního materiálu i chybějících pohonných hmot. Poprvé od začátku války by se mělo částečně zprovoznit i mezinárodní letiště v San’á. Během příměří se předpokládá, že se zintenzivní jednání obou stran ve snaze nalézt politické řešení sporu. Jak velká bude ochota účastníků konfliktu k ústupkům, je zatím těžké předpovídat.
Autor studuje arabistiku na FF UK.