Nic než trochu hry

V roce stého výročí vzniku trampského hnutí se na knižních pultech objevilo nové vydání díla, které je v rámci svého žánru patrně nejpozoruhodnější a s ohledem na pozdější tvorbu zároveň nejméně předvídatelné. Arizona (1928) Jaroslava Jana Paulíka (1895–1945) je označována za první trampský román a skutečně jde o jeden z prvních příběhů, který tematizuje trampskou subkulturu a činí tak s doznívající poetistickou lehkostí, nonšalancí a vzletným, jemně ironickým jazykem. Ve srovnání s dalšími dvěma knihami ze stejné doby, které zachycovaly rozmáhající se trampské hnutí a přežily do dnešních dnů – Zlatým oblakem S. K. Neumanna (1932) a Dobrodružstvím šesti trampů Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka (1933) –, stvořil Paulík nadčasový obraz lidské touhy po svobodě a dobrodružství, přičemž vystihl univerzální vnitřní rozpor mezi lehkomyslnou volností a zodpovědností, již vyžaduje společnost

Vzrušující odér represe

Paulík znal popisované prostředí velmi dobře, protože byl sám trampem a podobně jako Géza Včelička [viz s. 7] se kromě trampských eldorád v dosahu Prahy toulal mimo jiné po Balkánu a severní Africe, což zpracoval v experimentálních Sentimentálních cestách, vydaných v roce 1931. Není třeba se příliš pozastavovat nad edičním zpracováním nového vydání Arizony, které oproti původní verzi doznalo minimálních změn. Ostatně její reprezentativní kritické vydání vyšlo roku 2002 v ediční řadě Česká knižnice ve svazku Poetistická próza, kde je Paulíkův text zahrnut společně s prózami Vladislava Vančury a Karla Konráda.

Poměrně rozvolněný děj Arizony je prostřednictvím poetického jazyka a vznosných dialogů povýšen na rej smyslů a emocí, a z prostých událostí tak vzniká exotické drama s tragickým přesahem. Odehrává se kdesi ve středočeské venkovské hospodě a v okolí nedalekého tábořiště trampského klubu Zelená liška, s jedním významným návratem do pražského bydliště jednoho z hrdinů, Knuta. Zde se započíná dramatická zápletka vycházející z represe, která ke zlatým obdobím trampingu vždy neodmyslitelně patřila a vytvářela vzrušující dobrodružný odér spojený s porušováním zákazů. Odvíjí se totiž od nařízení, které zakazuje promítání kovbojských filmů, oblékání trampských uniforem a táboření pod širým nebem, což je jasný odkaz na skutečný „Kubátův zákon“ z roku 1927, který mimo jiné zakazoval „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné“.

Neskromná básnická smělost

Arizona zavádí čtenáře do vysoce stylizovaného prostředí „divokých synů prérie a biografu“, kteří se oblékají do kovbojských kostýmů, za pasem nosí kolty a pohybují se na hraně zákona. Titulní Arizona je trampská přezdívka Posázaví, kterou společně s „bombastem a operetním brakem trampského života“ obhajuje tramp Reflektor, spiritus agens Zelené lišky, cynik i romantik: „Údolí, kopce a řeka, s velkým nebem nad tím vším. Arizona. Můžete tak, jestli chcete, nazývat lesy, které leží nedaleko této špinavé hospody, a kopce, které leží za těmito lesy.“ A pokračuje: „Kamkoli půjdeš, poneseš s sebou Arizonu, neskromnou a básnickou smělost, jakou v srdci chovají silniční tuláci, pytláci, desperáti všeho druhu i někteří sebevrazi. A tam, kde zarazíš do země standartu Zelené lišky, tam bude tvoje Arizona.“ Arizona je tak především abstraktním prostorem, v němž vládne svoboda těla a volnost mysli, jíž prostupuje okouzlení přírodou i milostné poblouznění.

Podstatou Arizony je hra, díky níž můžeme dát „krajině velikost, nebo ji zjednodušit na zahrádku, schovanou za směšným železným plotem“. Dobrodružství, které je součástí tohoto přístupu k životu, není podle Reflektora „mimo nás, ale v nás, latentní a věčně živé, můžete do něj skočit rovnýma nohama z pohádky nebo přes groteskní vtip. (…) Stačí poněkud nevšední západ slunce, několik hvězd nebo láhev alkoholu, aby se vám přímo před očima měnila obvyklá tvářnost věcí, aby vám mizely pod rukama dávno vyzkoušené hodnoty“.

Paulík ovládá umění poetického popisu, ať už píše o západu slunce, hospodské bitce nebo čerstvém lesním hrobě. Dokáže zprostředkovat kouzlo okamžiku a konstruovat efektní obrazy působící závrať: tma voní „zralými borůvkami, pryskyřicí a vlhkou králičí srstí“, „vzdálený vítr zněl jako lyrický madrigal“ a „strašné dopolední ožralství“ zpívá „v hlavě jako melodický hlas vzpomínky, do neurčita rozptýlené a sladce melancholické, jako vzdálený zvuk klavíru, na který za večera pozdního léta hraje ruská slečna z nějaké Turgeněvovy povídky“.

Archaizující poetickou mluvu trampů, kteří po sobě střílejí z koltů a na zábavě se bijí s vesničany, lze chápat jako jemnou ironii, ale i jako dovedení trampské romantiky do důsledku tím, že postavám vkládá do úst silně stylizovaný jazyk brakových příběhů, z nichž povstala jejich subkultura.

Jedním z ústředních témat knihy je kromě hry spojené s dobrodružstvím, které je „umocněním života a zároveň jeho negace“, nemožnost nalézt štěstí. Nepřekonatelný rozpor spočívá v nutnosti výběru mezi hrou a skutečným životem, mezi bohémským dobrodružstvím a usedlostí měšťáka, mezi vzrušující anarchií a pevným řádem, mezi rozvratem a pořádkem. Na konci příběhu se ovšem hra vytrácí a s tragickou smrtí zaniká i onen abstraktní prostor Arizony, s čímž se každý z přeživších vypořádá po svém: jeden si vybral usedlý život venkovského hostinského, druhý se vydal s kočovnou kráskou na lehkomyslnou pouť do Itálie a Knut, jehož životní cesta byla prožitými událostmi ovlivněna fatálně, se pohybuje v neukojitelném napětí mezi oběma extrémy. Nakonec mu nezbude „nic než trocha hry. A kteréhosi dne anonymní smrt. Tak málo… a stačí k divoké veselosti“.