Útlý svazek Rajští ptáci zpívají, a nepotřebují pružnou větev je souborem básní napsaných volným veršem, které jsou v díle Josifa Brodského rozesety mezi roky 1977 a 1995. V jeho melancholické vizi světa se i všednodenní postřehy či pomíjivá vzplanutí vepisují do vesmírných dějů.
V českém prostředí patrně stále nedoceněný nobelista Josif Brodskij je ve světě brán za jednu z největších autorit písemnictví druhé poloviny 20. století. Jistě k tomu přispěla i obliba jeho esejů, které po emigraci do Spojených států psal anglicky – jde především o svazek Vodoznaky (1989, česky 2003). Jeho poezie, kterou psal do konce života v drtivé většině rusky, má naopak punc nepřeložitelnosti.
Brodskij je vnímán jako autor, který výrazně modernizoval klasickou vázanou veršovou formu. Snad i proto se v pozdější fázi své tvorby častěji obrací k rozvolněnějším básním bez strof a metrických pravidel. K tomu, že se dovedl obejít bez vázaného verše – tak jako rajský pták bez pružné větve –, ostatně odkazuje i verš z bezejmenné básně z roku 1994, podle níž byl aktuální soubor pojmenován. Po počátcích, které byly značně ovlivněny tvorbou Anny Achmatovové, dochází Brodskij k osobitému výrazu: modernistickou poetiku mísí s literárními tradicemi antiky, křesťanství nebo anglické metafyzické poezie. Ať otevřeme jeho Římské elegie (1982, česky 2004), Benátské strofy (1982, česky 2013) či nově vydaný svazek, setkáváme se s lyrikou, která akcentuje pocit životní tragiky a melancholii či promýšlí základní otázky lidské existence.
Nesetkali jsme se
Kouzlo Brodského poezie pramení především ze silné vizuality a zvukových postřehů: „Stmívá se; bezvětří, ticho./ Křupání lastur, šustění rozšlápnutého trouchnivého/ rákosu. Lehce nakopnutá/ plechovka vyletí do vzduchu a mizí/ za zorné pole. Dokonce ani po minutě/ není slyšet zvuk jejího pádu/ do mořského písku. Natož nějaké zašplouchnutí,“ čteme v básni San Pietro. Fascinující je Brodského schopnost odskočit si od všednodenních postřehů k velkým dějinám. Dávno zašlé epochy a jejich děje vstupují do odpolední procházky v téže básni zcela přirozeně: „Směr je ztracen. Za zatáčkou/ lucerny náhle končí, jako bílá řada teček,/ za níž je dál už jen pach/ vodních rostlin a obrysy přístavní hráze./ Bezvětří; a ticho jak ržání/ nikdy nescházející z cesty/ litinové kobyly Viktora Emmanuela.“ Každý, byť sebemenší detail je však zachycen a zvěčněn v celistvém obrazu univerza. V básni Na Via Funari se tak i citová vzplanutí našich drobných životů dočkají připodobnění k vesmírným dějům na noční obloze: „Zkrátka nesetkali jsme se. Obávám se, že další příležitost/ se hned tak nenaskytne. Možná dokonce nikdy./ Nebuď smutná: nemyslím, že bych mohl/ se ti vyznat z něčeho závažnějšího než Canopus Siriovi.“
Brodskij byl velkým životním pesimistou a neustále pochyboval o cestě, kterou si lidstvo v průběhu 20. století zvolilo. Báseň Vertumnus, nejrozsáhlejší text souboru, věnoval památce svého nejlepšího italského přítele, kterého zároveň pasoval do role starořímského boha. Vertumnus byl bohem změny, proměny a růstu (především rostlin a zahrad). Co si však počít po jeho smrti? „Nemám z čeho uvít/ věnec, abych ozdobil tvoje čelo na sklonku/ tohoto mimořádně suchého roku. (…) Vertumne, – šeptám a tisknu se k hnědým prknům/ mokrou tváří, – Vertumne, vrať se.“
Hledání přesných slov
Za zmínku stojí i nevšední propojení mezi autorem a překladatelkou, díky němuž se může český čtenář seznámit krom básní psaných volným veršem i s Římskými elegiemi a Benátskými strofami. O tuto trojici se spolu s nakladatelstvím Opus postarala Maita Arnautová, která se jinak překladatelství téměř nevěnuje. Přesto je díky své bilingvnosti ideálním zprostředkovatelem Brodského tvorby. S překladem Římských elegií začala už v osmdesátých letech minulého století, tehdy bez vyhlídky na publikování textů zakázaného básníka. Nosit jednu báseň v hlavě i několik let se vyplatilo a mýtus nepřeložitelnosti se pod jejíma rukama rozplývá. Aktuální soubor navíc překladatelce dovolil oprostit se od formální stránky překladu a soustředit se na filosofickou hloubku básní a na to, co je při každém překladu nejdůležitější – hledání správných, tedy přesných slov.
K velikánům ruské poezie má české překladatelství obecně stále ještě mnoho dluhů. Nový obsáhlý výbor z díla by si bezesporu zasloužil Osip Mandelštam a to samé platí i pro Josifa Brodského. Problém ovšem tkví nejen v náročnosti jejich tvorby z hlediska překladu, ale také v množství kulturních aluzí, které začínají být mimo rozlišovací schopnost současných čtenářů. Svět básní Josifa Brodského se nám tak nenávratně vzdaluje. Patrně tedy nastává – slovy z názvu jedné jeho starší sbírky – konec krásné epochy.
Autor je čtenář.
Josif Brodskij: Rajští ptáci zpívají, a nepotřebují pružnou větev. Přeložila Maita Arnautová. Opus, Martínkovice 2021, 52 stran.