Prestižní česká designová soutěž má za sebou další ročník. Proč se do jeho nominací i ocenění tak málo promítají sociální, etické a ekologické aspekty, které určují současný světový design? Co je třeba udělat, aby hlavními kritérii přestalo být řemeslné zpracování a čistě estetická kvalita?
Dne 22. 3. 2022 vyhlásil Czech Grand Design (CGD), nejprestižnější tuzemská designová soutěž, letošní vítěze. Výsledek se dá lakonicky shrnout jako „not great, not terrible“, po výstavě finalistů v Galerii České spořitelny ovšem zůstala lehká pachuť z instalace, jež působila k vystaveným projektům značně necitlivě. A stejně tak jako po mnoho předešlých ročníků zůstává i řada otázek: Co vlastně CGD znamená, jaký design se snaží podporovat a jakou má soutěž vizi?
Možnosti designu
Zatímco designem (a vcelku se dá říci, že v globálním měřítku) cloumá vichr severák, přinášející do centra zájmu sociální a environmentální témata, optikou ceny Czech Grand Design se zdá, jako by designéři v Česku poněkud zaspali. Je tomu ale skutečně tak, nebo soutěž progresivní projekty míjí? Hrají v hodnocení nominovaných projektů roli i kritéria jako celospolečenský dopad, nakládání s materiálem, etika a ekologie výroby či náročnost na přepravu?
Z pohledu zainteresovaného laika může pojem „design“ v českém prostředí budit dojem, že označuje především luxusní solitérní nebo malosériové autorské kusy, jaké se prodávají v malých obchodech s minimalistickým interiérem v centru města nebo jaké se prezentují na Designbloku (spřízněném s CGD skrze zakladatele a organizátory Janu Zielinski a Jiřího Macka). To je ale ve skutečnosti pouze úzký výsek skutečné šíře oblasti designu, která se rozpíná od industriální velkovýroby smrdící každodenností k živelným DIY projektům a na svých okrajích se prolíná sférami umění, vědy, marketingu, nebo dokonce sociální práce, aktivismu a politiky (social design).
Z pohledu kritiky a teorie designu nelze sociální nebo ekologické aspekty designu ignorovat již několik desetiletí, dlouhodobě se jim věnuje řada mezinárodních profesních sdružení, výborů a konferencí jako americká AIGA, WDO nebo ico-D a tradice sahá až k „designu pro skutečný svět“ Victora Papanka v sedmdesátých letech minulého století. Ani při pohledu z praxe – po letech působení mezi mladými designéry a ilustrátory v akademické sféře nebo na přehlídkách – se mi nezdá, že by o zmíněná témata nebyl v Česku zájem. Mezi finalisty CGD však skutečně mnoho takto zaměřených prací nenajdeme – s výjimkou kategorie Módní designér roku, kde se setkali hned dva finalisté pracující s přístupem zero waste: Zoltán Tóth se dvěma experimentálními kolekcemi postavenými na recyklaci dead stocku a duo PÁR ve spolupráci s Eliškou Horčíkovou, jejichž kolekce bot v kategorii zvítězila.
Není divu, že ohledy na ekologii nejsilněji zarezonovaly zrovna v módě – fashion design je (společně s architekturou) v tomto směru před ostatními oblastmi designu v globálním měřítku napřed již dlouhou dobu a těžko si představit, že by z oborové diskuse klíčová slova, jako jsou zero waste, recyklace, slow fashion nebo udržitelnost, vypadla.
Formalismus po x-té
V několika málo dalších nominovaných projektech můžeme cítit (do různé míry sofistikovanou) snahu zachytit současný zeitgeist a problémy doby. Zmiňme například velkoformátové malby Jakuba Bachoríka vtipně ilustrující konspirační teorie, porcelánové figurativní plastiky Alegorie covidu Moniky Martykánové (Objev roku 2021) nebo papírové modely měst, které vznikly v ateliéru Davida Böhma a Jiřího Franty coby ilustrace do knihy Osamua Okamury Město pro každého a které kromě urbanistického obsahu nabízejí i rozměr bystrého a podvratného sociálního komentáře. Nejvynalézavěji a s notnou dávkou sarkasmu se k pokusu zachytit povahu současných problémů postavila Magdalena Rutová v ilustracích, které nabízí na způsob fotobanky do médií pod značkou Linostock a které nedávno souborně vydala v autorské knize Meanwhile – Mezitím. Mimo módu a ilustraci už ale práce orientované na důležitá společenská a environmentální témata mezi nominacemi chybějí, soutěž místo nich nabízí především profesionálně odvedený a vkusný formalismus.
Ve většině anotačních textů k pracím finalistů CGD se rozebírají především estetické detaily, o aktuálnosti designového řešení, šetrnosti výroby nebo nakládání s materiálem většinou nepadne ani zmínka. Po vlně kritiky, kterou soutěž schytala po ocenění designu PET lahve Jana Čapka v roce 2018, se leckdo domníval, že se pořadatelé i porotci probudí a přestanou se tvářit, že žijeme v době, kdy je skutečně nejrelevantnější otázkou, jakou by si měl tak vizionářský obor, jako je design, klást, zda je klika dveří klenutá v té nejpříjemnější křivce (zde s odkazem na nominaci firmy M&T na cenu Výrobce roku 2021). Nestalo se. Řemeslné zpracování a čistě estetické kvality zjevně nadále zůstávají hlavními kritérii hodnocení a scénografii galavečera předávání cen zalilo moře plastu v podobě růžové smršťovací fólie.
Design je přitom obor, který do značné míry spoluutváří náš svět. Dobrý designér není pouhým řemeslníkem plnícím přání a požadavky klientů, je také vizionářem předjímajícím problémy zítřka a průzkumníkem jejich možných řešení. Czech Grand Design je cena kritiků – v její porotě nezasedají primárně designéři, ale akademici, kurátoři, publicisté či nakladatelé –, a proto by si podle mého názoru měla klást ty nejvyšší cíle. Měla by oceňovat projekty, které mají potenciál posunout obor někam dál. Svou vizionářskou roli by lépe plnila, pokud by se jí dařilo vyzdvihovat design skutečně odvážný, experimentální, komplexně pojednaný, současný – a především neodtržený od reality našeho světa. Mám zde na mysli důraz na schopnost designu zaujmout kritický odstup, vyvíjet a testovat možná řešení, která pomohou směřovat naši společnost ke smysluplnějšímu zacházení se zdroji nebo k usnadnění života těm, kteří to nejvíce potřebují. Z katalogu CGD 2021 však čtenář spíše získá představu, že vrcholný výraz současnosti designu ztělesňuje stolek, který „nepokazí žádné instagramové zátiší“ (citováno z anotace Terezy Kozlové k oceněnému stolku Gon Jakuba Pollága).
Vize budoucnosti
Co by soutěži mohlo prospět a pomoci ji posunout od formalistického a řemeslného pojetí designu k ambicióznějším projektům? Domnívám se, že v první řadě změna systému hlasování, komplexnější zpracování podkladů pro porotce a do jisté míry také menší míra pragocentrie. Největším neštěstím systému soutěže je totiž to, že o výsledku zkrátka rozhoduje příliš široké plénum. V porotě vznosně nazvané Akademie designu České republiky letos zasedlo 63 odborníků, což dozajista přináší výhody ve stadiu nominací, kdy má širší plénum větší šanci nepřehlédnout žádný zásadní počin (i když nutno podotknout, že valná většina porotců žije a pracuje v Praze, větší zastoupení odborníků z regionů by tedy rozhodně prospělo). Ve druhém kole hlasování rozhodují o výběru nominovaných z návrhů celé Akademie menší odborné poroty sestavené pro jednotlivé soutěžní sekce. Finální rozhodnutí o vítězích a pořadí ale závisí ve třetím kole hlasování opět na celé Akademii. Systém tak zvýhodňuje zavedené tvůrce – zatímco užší odborná porota má ještě reálnou šanci obsáhnout aktuální dění v oboru, finální hlasování napříč celou Akademií spíše podporuje známý psychologický efekt, kdy máme tendenci podpořit ty, o nichž už jsme někdy slyšeli, než někoho zcela neznámého.
K efektu protežování známých tváří přispívá i způsob, jakým jsou připraveny podklady, které k hlasování dostávají porotci od organizátorů a jež bohužel nedosahují ani kvalit průměrné prezentace školní klauzury. Zcela v nich chybí jakýkoli anotační text, sestávají výhradně ze tří až pěti fotografií a odkazu na web nebo instagramový profil. Za takových podmínek samozřejmě získávají výhodu prvoplánově efektní formální řešení, zatímco složitější projekty založené na hlubší myšlence nebo inovativním a šetrném procesu výroby nemají s takovou prezentací šanci na úspěch – porotci se o jejich konceptech mnohdy ani nemají jak dozvědět.
Je možné do budoucna očekávat nějakou změnu? Z drobných náznaků, jako jsou benefiční prodej triček na pomoc Ukrajině nebo proslov Jiřího Macka během vyhlašování nominací, se zdá, že organizátoři jsou společenským a environmentálním tématům v designu otevření. Je dost dobře možné, že soutěž prostě jen příliš dlouho jede v zaběhnutém diskursu, a místo aby hledala, jak se vypořádat se současnými výzvami, pokračuje zkrátka v zajetém provozu. S Terezou Horváthovou z nakladatelství Baobab jsme formulovaly dopis organizátorům s návrhem šesti strukturálních změn, které by podle našeho názoru mohly vést ke zlepšení. Ať už se ale organizátoři CGD rozhodnou s cenou do budoucna naložit jakkoli, je jasné, že podobným hlasům budou muset čelit čím dál častěji. Změny si totiž žádá především pohnutá doba.
Autorka je grafická designérka, pedagožka a kurátorka festivalu Lustr.