Utrpení patří k věci

Jak ses dostal k freighthoppingu? Vedla tvá cesta k nákladním vlakům přes ty osobní?

Dalo by se to tak říct, protože polovina mojí rodiny pracuje na dráze. Děda byl strojvedoucí, strejda je strojvedoucí a brácha taky. Dřív jezdil s osobními vlaky, ale teď řídí nákladní. Od mládí jsem měl ke kolejím blízko, protože jsme furt někam jezdili na výlety, což se točilo kolem vlaků. Brácha měl doma i modelové kolejiště. Už brzy v mládí jsem pak začal dělat graffiti a nejvíc mě to bavilo právě na vlaky. Časem se tedy rodinná vlaková vášeň propojila s graffiti a vznikl z toho nápad, že bych na těch nákladních vlacích mohl jezdit, když už na nich jezdí ty moje grafáče. Díky tomu, že jsem měl k železnici blízko, už jsem věděl, co a jak technicky funguje, a zároveň jsem se uměl pohybovat a chovat v kolejích, protože jsem byl naučený z útočných writerských akcí na vlaky. Takže z toho vznikl tenhle můj koníček. Touha po dobrodružství, toulání se a potřeba být daleko od lidí v přírodě taky sehrály svou roli.

 

Spojuje vlaky a graffiti ještě něco jiného než to, že se na vlaky dá dobře malovat?

Na vlaky se nekreslí úplně nejlíp, nejlíp se kreslí na rovnou zeď. Nejvíc mě na tom vzrušuje a fascinuje to, že namaluješ vagón někde za Prahou a on může procestovat Evropu. Může ho sice vidět kdokoli, ale hlavně ho zaznamenají podobní dementi, jako jsem já. Lidi, kteří na nějakém poloopuštěném vlakovém seřadišti někde v Evropě dělají podobné věci jako já. Přijíždějí k nim moje věci a ke mně zas přijíždějí ty jejich. Díky tomu mám kámoše z celého světadílu, k nimž dorazí moje piecy a kteří mi pak posílají jejich fotky jako zprávu, která říká: „Je tady kus tebe.“ Těch lidí sice není nějak extra moc, ale v podstatě v každé zemi mám někoho. Není to žádná velká subkultura, ani se jí nijak neříká, jsou to lidé, kteří mají rádi periferie, rádi jsou mimo město a hlavně kolem vlaků.

 

To mluvíš o writerech, nebo o lidech, kteří také jezdí na nákladních vlacích?

Mám kámoše, kteří dělají jen graffiti, a kámoše, kteří jenom jezdí. A najdou se i takoví, co dělají obojí, a s těmi si rozumím nejvíc. Těch ale opravdu není moc. Například v Česku kamaráda, který by dělal obojí naplno, nemám.

 

Když jsi z nádražácké rodiny, znamená to, že třeba víš, jak se dostat k neveřejným jízdním řádům nákladních vlaků?

Jsou způsoby, jak se dostat k tajným informacím. Občas se stačí zeptat správného člověka anebo někam zavolat. Dnes už je ale vlastně vůbec nepotřebuju. V minulosti bylo dobré si některé trasy potvrdit, ale většinu tras nákladních vlaků jsem si sám projezdil a hodně se o nich naučil. Moje ježdění na nákladních vlacích znamená mimo jiné to, že přes zimu sedím u kompu a prohlížím si prezentace různých firem, abych věděl, že jednou týdně třeba posílají odněkud vlak k Severnímu moři. Je to zkrátka jedna velká rešerše. Baví mě sledovat, co se kam vozí: že škodovky se vypravují vlaky do Emdenu a do Koperu, jinam se vozí zase kontejnery nebo vagóny se zrním. Přijde mi, že mám díky tomu celkem přehled o evropském obchodu a toku zboží.

 

Lidé si cestování na nákladních vlacích zpravidla spojují s adrenalinovou zábavou. Ty v jedné ze svých knih tohle pojetí rozporuješ a mluvíš o jakési „očistné cestě“. Už ti to tedy adrenalin nezvedá?

Kvůli adrenalinu to možná bylo ze začátku, ale když to člověk provozuje delší dobu, tak to přestane dávat. Neustále zažívám šílené věci, ale už pro mě nejsou žádné vzrůšo, protože jsem je zažil mnohokrát, takže vím, jak je vyřešit a že to většinou dopadne dobře. Mnohem větší adrenalin než cesta z Česka k moři na nákladním vlaku je pro mě jezdit po Praze na kole. Díky ježdění na vlacích jsem našel cestu sám k sobě, naučil jsem se, jak žít a brát věci tak, jak přicházejí, a ničím se zbytečně nestresovat. Hlavně ne tím, co stejně nemůžu ovlivnit. Na vlaky utíkám, když jsem přesycený civilizací a lidmi. Krom toho mě to samozřejmě naučilo i mnoha praktickým dovednostem, extrémní trpělivosti a důvěře v sebe sama.

 

Tvé vlakové toulání působí jako samotářská záležitost. Jezdíš výhradně sám?

V osmdesáti procentech jezdím sám. Aby to pro mě mělo terapeutický účinek, tak prostě musím být sám. Kdybych jezdil s někým, musel bych na toho člověka dávat pozor, všechno bych mu musel vysvětlovat a měl bych za něj zodpovědnost. Určitě bych se tak neuvolnil a neděly by se ty magické věci, které se dějí, když jsem sám. Mám ale třeba dva tři lidi, se kterými jsem už leccos zažil, takže s nimi vždycky uvítám jakoukoli jízdu.

 

Existuje něco, co by se dalo nazvat mezinárodní – nebo evropskou – komunitou hoboes, která by měla své dorozumívací kanály, nebo jde o náhodná setkávání?

Těch lidí je tak málo, že náhodná setkání nejsou úplně reálná. V době internetu se ale tihle lidé propojují přes sociální sítě. Většina z nich to sdílí, takže je poměrně lehké na někoho narazit. Nejde ale o žádnou pevně ohraničenou komunitu s vlastními pravidly.

 

Jak je sdílení na sociálních sítích důležité pro tebe?

Dnes mi přijde, že už vlastně vůbec. Často nad tím poslední dobou přemýšlím – dřív mě bavilo ukazovat lidem, co dělám, protože mi to přišlo zajímavé a evidentně to zajímalo i další, ale dnes si říkám, že ti lidé už o mně vědí a že to není nic nového či neobvyklého. Když dnes něco sdílím, je to spíš kvůli tomu, že to někoho potěší. Lidé mi často píší, že v životě nezažívají tolik dobrodružství, a když na instagramu vidí moje videa z cest, mají pocit, že to nějakým způsobem zažívají se mnou. To samé platí o mé knize: čtenáři mi psali, že si připadali, jako by byli se mnou na výletě, což mi přijde boží. Jiné to zase inspirovalo ne třeba k tomu, že nasednou na nákladní vlak, ale že vezmou bágl a někam vyrazí, aniž by řešili, kam jedou, co se tam stane a jestli s sebou mají dost jídla. Dá se v tom najít inspirace i k jiným věcem, než je ježdění. Nejezdím ale proto, abych to dával na internet. Nicméně je potřeba říct, že díky sociálním sítím je jednoduché sehnat nocleh v podstatě kdekoli. Z praktického hlediska je to skvělý pomocník.

 

Když nastoupíš na vlak, také někdy nevíš, kam jede, a znáš jen směr jízdy?

Téměř vždy přesně vím, kam jede. Mám to už všechno naučené. Samozřejmě, že když jsem na nějakém novém místě, tak to jenom odhaduju, ale moje instinkty se většinou nemýlí, už jsou vycvičené. Dřív mě bavil ten moment, kdy jsem nevěděl, kam jedu. Jako když skočíš do prázdna a děj se, co se má dít.

 

Zmínil jsi slovo inspirace. Zájem o ježdění na vlacích v Česku roste i díky tobě, i když z toho těžko kdy bude masová záležitost. Jak to celé vnímáš?

Společnost měla povědomí o ježdění na vlacích hlavně díky literatuře, ale většinu ani nenapadlo, že to u nás jde provozovat. Kolik znáte lidí, kteří to dělají? Ještě před pár lety jsem nevěděl o nikom. Inspiraci ani zasvětitele jsem neměl. Dnes vím tak o dvaceti až třiceti lidech. Ale stejně doufám, že tu jsou lidi, co jezdí déle a více nežli já, jen v tajnosti. Na všechno jsem si přišel sám, za což jsem moc vděčný. Byl to pokus­-omyl a ne­ustálé učení. Nechci znít příliš negativně, ale přijde mi, že mnoho současných freight riderů to dělá třeba jako urbex. Je to pro ně jen další hustá akční adrenalinová zábava. Zdá se mi, že za tím nevidí – a možná ani nepotřebují vidět – žádnou hloubku, která je pro mě důležitá. Je to pro ně jen zakázaný sport, aspoň takhle to na mě působí. Nicméně se najdou i lidi, kteří to dělají se srdíčkem, pokorou a zdravým přístupem. Těch si vážím.

 

Tobě jde tedy hlavně o tu cestu a možná i o její délku…

Přesně tak, jde mi o to, abych zažíval magické věci, kterých potkávám tolik, až mi z toho občas hrabe. Dějí se mi takové náhody, že si vždycky říkám, že někde je vlakový bůh a ten mi do cesty posílá situace, z nichž občas až trochu blázním. Většinou v dobrém slova smyslu.

 

Víme, že je na spadnutí vydání tvé třetí knihy, kde píšeš o cestě ze Soluně. To byla tvá nejdelší výprava?

Nebyla, nešlo o přímou cestu ze Soluně do Česka, bylo to rozkouskované. Jel jsem tam z jiného důvodu. Už před několika lety jsem si v médiích všiml, že na nákladních vlacích jezdí uprchlíci. To mi přišlo úplně crazy. Viděl jsem například fotky českého vagónu, na kterém měli grafáče moji kámoši a do něhož lezli lidé, kteří se snažili dostat dál do Evropy. Z toho úplně mrazí, zvlášť když si člověk uvědomí, že dělají to samé co já, ale s úplně jinou motivací, protože utíkají před válkou nebo zkrátka za lepším životem. Několik let jsem to pozoroval a zjišťoval si informace a přišel jsem na to, že Soluň je pro uprchlíky výchozí bod, odkud můžou vyrazit nákladním vlakem.

 

Došlo k setkání českého freighthoppera s uprchlíky, kteří také jezdí na nákladních vlacích?

Těch setkání bylo víc, ale nejintenzivnější bylo, když jsem ve Skopje na seřadišti maloval na vagóny a najednou se tam zjevil mladý Afghánec Abdul. Seznámili jsme se, zasvětil jsem ho do malování, vysvětlil mu, proč píšu na vagóny, a pak jsme je značkovali spolu. Následně mě vzal do tábořiště, kde bylo třeba padesát lidí. Všichni z Afghánistánu. Poobědvali jsme spolu a domluvili se, že večer pojedeme na nákladním vlaku.

 

A jeli jste?

S padesáti lidmi jsme se naložili do vagónu a odvezli se na srbské hranice. Pak jsme se ale rozdělili – kdyby nás chytli, nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem převaděč. Dál už jsem pokračoval sám. O jižním Srbsku jsem toho moc nevěděl, tak jsem musel zjistit, jak to tam chodí. Řekl jsem si, že zkusím přejet hranice na freightu, i když vím, že je to píčovina, protože je nereálné překračovat na Balkáně hranice na nákladním vlaku. Těch uprchlíků tam jezdí tolik, že to je denní rutina a všichni fízlové a pohraničníci jsou na to připraveni. V Srbsku mě potom chytli, což byl celkem úlet, protože si mysleli, že jsem uprchlík. To byl hardcore. Vtipné bylo, že na vlaku jsem byl pouze já. Uprchlíci vědí, že hranice přejet nejde. Mají to dost zmáknuté.

 

A cos jim řekl?

Oni prostě nechápali nic, absolutně tomu nerozuměli. Říkali, že něco podobného vidí poprvé v životě, a já si v duchu říkal: No, mě teď taky prvně v životě chytli na vlaku. Pak se to nějak vysvětlilo, dostal jsem pokutu, kterou jsem usmlouval na půlku, a mám na rok zákaz do Srbska. Více v mé další knize.

 

Je vlastně celkem úspěch, že tě za tu dobu, co jezdíš, chytli jenom jednou.

Vím, jak nevypadat jako kokot, co se někde potlouká u kolejí. Když tam jdu, řekli byste, že tam makám. Okolo kolejí musí člověk působit sebejistě, nesmí vypadat, jako že tam nemá co dělat. A já tam prostě patřím. Záleží i na tom, co má člověk na sobě. Trampský look, karimatka na viditelném místě a pivo v ruce, to asi nebude strojvedoucí, kterému zrovna začíná šichta. Taky jsem dost opatrný, mám dobrý postřeh a rychle běhám. Určitou zásluhu má i moje zkušenost s graffiti, díky které mám schopnost plánovat útočné strategie. Rád dělám věci načisto.

 

Jak je pro tebe důležitý rozměr fyzického strádání? Ve své knize zmiňuješ hlavně zimu.

Nejvíc. Pro mě je to emo v roce 2022. Dřív se lidi řezali a já jezdím na vlacích – i proto, že mě baví trpět. Fakt si to utrpení asi užívám a je to jeden z důvodů, proč jezdím. Já nežiju venku, nejsem tulák, i když venku trávím hodně času, ale mám kde bydlet, mám střechu nad hlavou, mám doma teplo. Moje cesty se často dějí proto, že toho pohodlí mám až moc. Nežiju přitom v nějakém komfortu, ale v pokoji na Žižkově. Potřebuju vyrážet na hardcore cesty, abych si řekl: Važ si toho! Narušit pohodu, abych nezapomněl, že ji mám. Když je člověk moc dlouho v pohodě, bezpečí a chillu, tak si toho přestane vážit. To utrpení ale patří k věci, proto některé cesty podnikám v zimě. Baví mě vymýšlet, jak se zahřát a jak ty hraniční situace vyřešit. Kdyby to byla úplná pohodička, asi bych to nedělal, baví mě i ten diskomfort. Kdysi jsem taťkovi řekl, že oni chodili na vojnu a já zkrátka dělám tohle.

 

A jak se na tenhle tvůj životní styl dívá rodina?

Ze začátku to nebylo moc dobré, protože měli strach, což absolutně chápu a mrzí mě, že rodiče si se mnou museli užít tolik stresu. Ne že by mi to zakazovali, ale dávali mi najevo, že mají strach. Snažím se to dělat naprosto bezpečně. Postupem času viděli, že se tomu věnuju, že to beru vážně, že nejde jenom o nějakou srandičku, a začali to chápat a možná se jim to i začalo líbit. Strach v nich asi zůstává, ale už tam je i velká důvěra.

 

Abdulovi jsi vysvětloval, proč píšeš na vlaky jméno Jan Glín. Můžeš to samé udělat pro nás?

Je to způsob komunikace s podobnými lidmi, jako jsem já. Píšu své jméno, datum a ­třeba nějakou myšlenku nebo zážitek, nějakou zprávu.

 

V graffiti scéně není úplně běžné, že by se sdělovalo něco jiného než nick writera nebo crew. Má psaní na vagóny něco společného s tvým kreslením?

U graffiti vůbec nepotřebuju nějaké sdělení. Jde mi o to, aby tam byla ta moje písmenka a aby to bylo pořádně vidět. Do psaní voskovkou na vlaky ale dávám spoustu příběhů a zpráv, které mě napadají.

 

Takže je to úplně jiná disciplína než graffiti?

Naprosto. Psaní voskovkou pro mě ani není graffiti, spíš bych to přirovnal k nějakým turistickým značkám nebo vzkazům v láhvi. Technicky to možná vychází z graffiti, ale nemíchal bych to dohromady, jsou to úplně odlišné věci.

 

A co se týče graffiti, klasický pouliční bombing je ti blízký?

Nepotřebuju, aby to bylo na ulici, pro mě graf­fiti rovná se vlaky. Myslím, že správné graffiti mají být na vlacích – už jen proto, že se to jméno na nich hýbe a putuje prostorem.

 

A co metro?

Pár jsem jich udělal. Vídeň, Budapešť, Barcelonu, Atény a naposledy jsem v létě na svoje narozky s jedním lokálem udělal metro v Bukurešti. To už je ale takový vyhrocený sport, navíc uděláš metro a jezdí to pár hodin, nebo třeba taky vůbec nevyjede. Je to strašně velké úsilí kvůli něčemu, co nemá moc velký impakt. Když namaluješ nákladní vlak, může potom objet celou Evropu. Dřív jsem dělal i osobní vlaky, ale přestalo mi to dávat ­smysl – je tam velké riziko průseru, benga se o to zajímají a hrotí to.

 

Proč máš tak rád logo vagónů Transcereales?

Protože je monumentální, je v kurzivě a má koule. U řady nových vagónů a log mi to ­přijde jak podle euronorem, že to už není snad ani logo, spíš nějaké hovínko nebo ponožka. Kdežto logo Transcereales tě zkrátka praští do očí. Bum! Má to přesně ten náboj těžkotonážního jedoucího vlaku.

 

A co se typu vagónů týče? Jaký je ideální vagón pro Jana Glína?

Nejradši mám ty, které převážejí kamionové návěsy LKW Walter, a vagóny na zrní. Dobré jsou i vagóny na káry, které mají na boku plexi­sklo, aby ochránilo auta, kdyby na ně někdo třeba házel kameny. Tam ležíš dvacet čtyři hodin na kapotě nějakého nového SUV, žereš mozzarellu a pak vyskočíš u Jaderského moře. Teď ve středu jsem jel z Košic do Žiliny poprvé v otevřeném uhláku, který vezl železnou rudu z ukrajinského Kryvého Rihu. Postavil jsem si z té rudy lehátko, pak takové bidýlko, byla to bomba. Tahle cesta po trati pod Tatrami byla dlouho mým snem a já si ho konečně splnil. Za poslední roky jsem si splnil strašně moc podobných snů. Třeba hned třikrát.

 

A co jiné kontinenty?

To mě tolik neláká. Lidé se mě na to často ptají, ale já jsem doma tady. Mám rád evropská města, líbí se mi, že jsem po pěti hodinách ve vlaku v jiné zemi, že kolem mě v těch zemích projíždějí graffiti mých kámošů. I když tam se mnou fyzicky nejsou, jejich tvorba tam je.

 

Na převážená auta se také podepisuješ?

To nedělám, ale jak se na nich dlouho válím, tak často promáčknu kapotu. A taky na ně záměrně chčiju.

 

Zdá se, že to, kudy projíždíš, je pro tebe dost důležité. Které jsou tvé nejoblíbenější trasy?

Asi nejradši mám trasu z Česka do slovinského Koperu, která vede přes rakouský Semmering a potom kolem Zidaniho Mostu ve Slovinsku, zase údolím podél řeky a kolem nejvyššího komínu v Evropě. To jsou místa, kde mi párkrát slza ukápla, jak to bylo hezké. Nebo třeba průjezdy přes Alpy. Letos v únoru jsem chtěl jet do Terstu, ale vlak nepřijel, a pak dorazil jiný – jel sice taky do Terstu, jenže jinačí trasou, přes Bad Gastein a Villach. Nedošlo mi, že v únoru to bude celkem hardcore, takže jsem na vlaku zažil nejnepříjemnější momenty, kdy už jsem skoro nemohl hýbat nohama ani rukama, protože jsme projížděli sněhovou bouří. Šlo o vagón, který převážel kamionový návěs a má jen část podlahy, takže dovnitř fučí sníh. Byl jsem zabalený ve spacáku a uprchlické šedé dece UNHCR a jen jsem doufal, že už to brzy skončí.

 

Zrovna chystáš k vydání třetí knihu. Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Děláš si po cestě poznámky, které pak využiješ při psaní po návratu?

Už jsem říkal, že nejezdím kvůli tomu, abych to pak dával na sítě. Stejně tak platí, že nejezdím proto, abych o tom vydával knihy. Ty dělám jen v případě, že je pro mě ten výlet extra důležitý. Cest i příhod jsem zažil hromady a upsal bych se k smrti, kdybych to měl zaznamenávat. Dává mi to smysl jen tehdy, když je tam něco víc, jako třeba fenomén uprchlictví v chystané knize. Poznámky si nedělám vůbec, protože na to ani není prostor, ale docela dost fotím. Když tam jsem, tak to žiju, a vlastně i to focení mě celkem otravuje. Jako by mě vytrhávalo z extáze, protože na cestách jsem hodně high, prostě úplně přepnutý. Okamžitě po příjezdu domů si ale sednu ke kompu a píšu, dokud všechno nenapíšu. I kdyby mě pak třeba za další měsíc něco napadlo, tak už to nedopisuju. Snažím se vše napsat začerstva, neopravuju a needituju. Budoucí kniha má sice editorku, která udělala drobné změny, ale nijak to textu neubralo, jen to teď dává větší smysl a líp to funguje. Přistupuju k tomu dost syrově, přijedu domů úplně zničený a píšu a píšu a píšu.

 

V závěru předchozí knihy s nadsázkou píšeš, že budeš nějakou dobu normální a pak se třeba zase zblázníš. V jaké fázi se zrovna nacházíš?

Tehdy jsem se vrátil z výletu, našel si brigádu a řekněme, že jsem chvíli žil poklidněji. Pak jsem vydal knihu, což mi přineslo nějaké peníze, takže jsem opět mohl žít svůj sen – zase jsem se zbláznil a od té doby jenom blázním a doufám, že budu bláznit navždy.