Ruská válečná agrese se stala zkouškou stability Putinovy vlády. „Malá slavná válka“, kterou se Rusko pokusilo svést proti Ukrajině, ale nepředstavuje riziko jen pro samotného agresora. Je pravděpodobné, že bude mít významný dopad i na západní demokracii.
V souvislosti s neúspěchem původně zamýšleného blitzkriegu ruské „speciální operace“ na Ukrajině řada komentátorů a analytiků upozorňovala na to, že v Rusku byla nečekaná porážka v „malé slavné válce“ často předehrou ke změně režimu. Prohra s Japonskem, jež bylo ruskou elitou považováno za rasově podřadné, se stala katalyzátorem revoluce roku 1905, která fakticky podkopala legitimitu samoděržaví, ačkoli definitivně carismus skončil až o dvanáct let později. Podobně se na pádu Sovětského svazu podepsala válka v Afghánistánu. Skutečnost, že sovětskou armádu, ověnčenou vavříny vítězů druhé světové války, porazili otrhaní mudžahedíni (byť vyzbrojení americkými protiletadlovými střelami Stinger), byla ve výsledku pro legitimitu sovětského panství daleko destruktivnější než všechny aktivity nepočetných disidentů a fronty na banány dohromady.
Kde se bere legitimita
Pokus upevnit „malou slavnou válkou“ své postavení nicméně není rozhodně pouze záležitostí ruských autoritářských režimů. Podobná představa hrála svou roli v motivacích Rakouska-Uherska a císařského Německa před první světovou válkou – i ta měla být „malou slavnou válkou“ („do švestek jsme doma“), která měla mimo jiné oběma císařstvím pomoci vyřešit jejich vnitřní problémy, národnostní v prvním a sociální v druhém případě. Suezská krize roku 1956 byla posledním (a neúspěšným) pokusem Británie a Francie obnovit bývalou imperiální slávu. A britské premiérce Margaret Thatcher pomohla úspěšná válka o Falklandy zakrýt narůstající ekonomické a sociální problémy její země. Malá válka zkrátka mívá výrazný vliv na legitimitu panujícího režimu, zvlášť když se má stát zástupným řešením jeho úpadku.
Dost možná právě to je jednou z příčin současného ruského tažení. Byť ke konkrétním číslům je nemožné se dostat, Putinův režim musel podle všeho v loňských volbách do Dumy falšovat výsledky daleko více než kdy dříve, aby získal potřebnou většinu. Skutečnost, že po roce 1989 i diktatury cítily potřebu zaštítit se formami parlamentní demokracie, patří k nejviditelnějším výsledkům „vítězství“ Západu ve studené válce. Formální znaky demokracie doprovázené manipulacemi a volební podvody, jež mají udržet „demokratickou“ legitimitu faktických autoritářů, ale samozřejmě nedokážou eliminovat inherentní problematické rysy autoritářství.
Jedním z nejvýraznějších je problém předání moci. Palácové převraty a úkladné vraždy novověkého carismu se opakovaly v nepříliš změněné podobě v éře komunistické diktatury a teprve s brežněvovskou „stabilitou kádrů“ politbyro nechalo senilního a nemocného vůdce dovládnout až do konce, tj. do smrti. Zdá se, že právě touto cestou se vydalo také Putinovo Rusko, což pochopitelně otvírá otázku, jestli horší než stárnoucí paranoik na trůně nebude následný chaos boje mezi „diadochy“. Problém „Horní Volty s raketami“, jak v žertu označil Sovětský svaz v šedesátých letech novinář Xan Smiley, totiž nespočíval a nespočívá v prvé řadě v nedostatku spotřebního zboží, ale v míře potenciální vnitřní nestability plynoucí z křehké legitimity vládnutí. Režimy stojící na vůdci s mesiášským komplexem, který trpí představou, že bude žít navždy, si nikdy neuměly poradit s předáním moci.
Krize demokracie
Právě předání moci je jedna z věcí, kterou demokracie nepochybně umí výrazně lépe. Nejen z toho důvodu v západní politické vědě dlouho platil „axiom“, že ze všech režimů má liberální demokracie nejvyšší možnou míru legitimity. Samozřejmost této „pravdy“, která do značné míry vycházela z dichotomie demokracie/totalitarismus, už téměř druhou dekádu zpochybňuje fenomén nazývaný stručně krize demokracie. Ta už dávno není skloňována pouze v odborných politologických textech, ale pronikla rovněž do mediálního mainstreamu.
A přestože tak zejména u nás část liberálních komentátorů s oblibou činí, například v souvislosti s volebním vítězstvím Donalda Trumpa v roce 2016, zpochybnění demokratické legitimity nejde jen na vrub ruské hybridní války proti Západu. Krize demokracie je hlubší a do značné míry ji způsobilo její vítězství ve studené válce a následná ztráta dostatečné motivace k dalšímu vlastnímu rozvíjení. Její dnešní vyzyvatelé navíc často nevystupují z pozic starých známých totalitarismů, ale mluví jménem demokracie samé, ovšem demokracie tak či onak autoritativní. Není asi úplnou náhodou, že řada populistických „demokratů“ současnosti považovala Vladimira Putina za spojence.
Avšak radovat se, že ti ze západních politiků a političek, kteří Putina podporovali, Marine Le Pen počínaje a Viktorem Orbánem konče, se nyní v očích svých voličů touto podporou zdiskreditují, by bylo naivní. Le Pen to možná zkomplikovalo situaci před nastávajícími prezidentskými volbami, ale i tak to bude s vysokou pravděpodobností opět ona, kdo se v druhém kole utká s úřadujícím prezidentem Emmanuelem Macronem. A Orbán si s negativními dopady svého proruského postoje vůbec nedělá starosti a jeho neochota podpořit ukrajinské válečné úsilí mu nezabránila vyhrát další volby a udržet pro stranu Fidesz ústavní většinu.
Pokud tedy legitimitou nemíníme normativní kvality, které staví jeden režim vládnutí výše než jiný (tato perspektiva je namístě, ovšem není jediná možná), ale spíše faktickou podporu či přinejmenším toleranci ze strany obyvatelstva, demokratická legitimita není v postbipolárním světě o nic méně křehká než legitimita autoritářská. A není vůbec jasné, zda jí potenciální nová studená válka vedená proti Rusku může pomoci. Zkušenost 20. století je s ohledem na horkou fázi zmíněného konfliktu přinejmenším ambivalentní. Bohužel je pravděpodobné, že odpověď na tuto otázku se zanedlouho dozvíme.
Konec jednoty
Jisté je, že zatím stále ještě přetrvávající nevídaná jednomyslnost, kterou ruská agrese vytvořila v Evropě i u nás, nakonec začne erodovat. Už jen proto, že různí představitelé pomyslné jednotné fronty si pod tímto spojenectvím představují různé věci. Bohužel není příliš pravděpodobné, že bychom jednotu, než se rozpadne, dokázali využít v posunu směrem, který nás připraví na obtíže, které nevyhnutelně přijdou. Krize naší demokracie totiž nikam nezmizela a další průběh války a příliv uprchlíků, který jen tak nepoleví, bude zkouškou nejen pro ruské autoritářství, ale i pro naše demokracie. Představa stovek tisíc uprchlíků už nyní vyvolává u mnoha lidí odpor a je jen otázkou času, než se roztrpčené poznámky pronášené nad půllitrem přelijí do veřejné sféry. V kombinaci s inflací a stoupajícími cenami takřka všeho od potravin po energie lze očekávat, že jsou před námi až příliš zajímavé časy. Konstatování, že vést války je riskantní, protože můžete i prohrát, je možná banální, válka se ale může stát nezanedbatelným rizikem i pro ty, kteří ji nevedou.