Zázrak vzešlý z prázdnoty

Nezbývá než táhnout káru dál – toť otřepané dobrozdání všem životem utrmáceným, stíhaným nepřízní osudu, existenciálně trýzněným. Tváří v tvář zmaru nezmůže člověk víc než znovu uchopit volant, šlápnout na plyn, žít a pracovat, věřit a důvodně pochybovat jako doposud. A za to se nám v hrobě či ráji uleví. Banalitu, jíž Anton Pavlovič Čechov pointoval svého Strýčka Váňu, učinil japonský režisér Rjúsuke Hamaguči středobodem a poselstvím výjimečného filmového povzbuzení s názvem Drive My Car. Působivost díla inspirovaného nejen Čechovem, ale i texty Harukiho Murakamiho či Samuela Becketta vychází právě z postupného rozmělnění existenciální tíhy všedními drobnostmi a z prokazování notoriet, nad nimiž už ani nepřemýšlíme.

Vztahy a ztráty

Hamagučiho filmografii vévodí lidé se zkušeností ztráty. Jeho čtyři celovečerní dokumenty přinášejí zpovědi rezidentů oblastí pravidelně devastovaných živelními katastrofami. Hrdinky a hrdinové jeho hraných filmů impulsivně opouštějí své partnery a pohřbívají rodinné příslušníky, avšak pořád na ně vzpomínají. Naplňují stále týž vzorec partnerských vztahů, kdy jedné straně přísluší ztráta a odpuštění, druhé zrada, vina a břímě nedůvěryhodnosti. Nejinak vypadá manželství divadelního herce a režiséra Júsukeho Kafukua v Drive My Car. Před dvaceti lety přišel o dcerku a nyní se po neplánovaném návratu domů dozvídá o nevěře své náruživé ženy Oto. V důsledku vzájemného hlubokého pouta, z nějž plyne jisté porozumění, se Kafuku namísto konvenčního paroháčského výstupu nepovšimnut vzdálí a předstírá, že nic neviděl. Když v něm vše pomalu uzrává a připravuje se s Oto vše projednat, dopustí se Hamaguči podobného „podvodu“ jako Juraj Herz v klasickém Dni pro mou lásku (1976) – nechá Oto během vstupní půlhodiny zemřít. Pod záběry zlomeného vdovce křižujícího městem v automobilu nasadí úvodní titulky a rozjetý příběh manželské krize přesměruje do jiného pruhu.

Neokázale, prostě nasnímaný, útržky každodennosti ztišeně registrující film lze přirovnat k čechovovskému Zimnímu spánku (Kiş Uykusu, 2014) Nuriho Bilgeho Ceylana – noetickému konverzačnímu dramatu těžícímu ze síly dokonale napsaných dlouhých dialogů, jež pozvolna odkrývají komplexní povahy a vnitřní světy protagonistů. Oba snímky budují napětí nikoli fyzického, ale psychologického rázu s vědomím, že druhého nelze plně poznat, ale je možné se o to pokusit u sebe. Nejmocnější charakterizační momenty v Drive My Car souvisejí s rozkrýváním tajemství zesnulé Oto pozůstalými soky v lásce, jež svedla dohromady. Ti v důvěrně těsném prostoru Kafukuova jedoucího automobilu kompletují příběh, jejž fabulátorka s talentem napájeným sexem rozvíjela jako Šeherezáda na pokračování vždy před tím z milenců, který byl právě na dosah. Vyplňováním bílých míst fikce ve fikci krystalizují jak individuální běsy, tak citové vazby mezi všemi vrcholy milostného trojúhelníku.

Banalita umění

Současně se Kafuku vyrovnává s prázdnotou dle Čechovova doporučení – prací na unikátní multilingvní interpretaci Strýčka Váni. Přesunem z Tokia do Hirošimy se Drive My Car stává metafikcí o procesu zrodu divadelního představení od hereckých konkursů až k emotivní premiéře. Kruh herců a hereček z různých částí Dálného východu, dorozumívajících se japonsky, mandarínskou čínštinou či korejskou znakovou řečí, vytváří zázrak z abstraktního konceptu. Sledujeme vlastně parafrázi deset let starého Hamagučiho dokumentu Šinmicusa (2013), mapujícího nejprve inscenační přípravu titulní divadelní hry a posléze její „hotové“ jevištní představení.

Umění, a zejména to herecké, je centrálním bodem, kolem nějž Hamagučiho protagonisté stále krouží. Slíbil jsem vám banality, tak tu máte další: umění vychází z reality, umělci v něm zpracovávají své prožitky, recipienti si v jejich díle nacházejí to své. Hamaguči v Drive My Car nedělá nic jiného, než že své hrdiny – tvůrce, interprety a vnímatele nejrůznějších forem umění – zaplétá do sítí fikce, která rezonuje s jejich životy a vnitřní skutečností. Kafuku se dostal do fáze, kdy mu vplouvání do rolí bolestivě evokuje vlastní zkušenost. Aby mohl vést konverzaci s fanouškem, potřebuje se převléci z kostýmu do své kůže. Na jevišti trpí při zpovědi manželkou podváděného statkáře Tělegina. Do role Váni, dělícího se o ženu s jiným, se po smrti Oto nedokáže vpravit a přenechává ji mladému bouřliváku Kódžimu, s nímž jej podváděla. Jen pro Kódžiho se nic nemění – ať bude hrát preferovaného Astrova nebo nevyžádaného Váňu, zůstane nenapravitelným pokušitelem věrnosti na jevišti i v civilu.

Ohlédnutí za utrpením

O tom, že se umění a život na křižovatkách náhody srážejí, vypovídá i Hamagučiho metoda vedení herců, jež se zrcadlí v Kafukuově režii Strýčka Váni. Performeři podstupují intenzivní mechanické čtení předlohy jako při otrockém odříkávání modliteb, kdy kamení tělo, otupuje se mysl a rostou pochyby, zatímco text se vkrádá do podvědomí. Je to duchovní trénink cesty za jazyk a text k vlastnímu nitru, intuitivnímu porozumění a souznění, jemuž jsou od počátku záměrně kladeny za překážku jazykové barié­ry a mechanické procesy. Bezvýrazné recitace se při zkouškách v terénu pozvolna proměňují v magické okamžiky spontaneity. Hra časem nabývá na konturách a její dialogy nepřímo odkazují k situacím, charakterům a pocitům představitelů, kteří si všímají, že „Čechov je děsivý – jeho věty z vás vytáhnou vaše skutečné já“. Jejich inscenace i celý film paralelně emočně gradují, směřují k perfekci, s nenucenou přirozeností docházejí ke štěstí a harmonii tam, kde bylo původně prázdno.

Přestože se Drive My Car napájí z existencialistické poetiky, ponechává stranou skepsi, toxicitu, sebepohrdání, nepřátelství a nenávist vyprahlých cyniků, jež dokážou spolehlivě zkorodovat jakékoli vztahy, a soustředí se na to, co je pozitivní, konstruktivní a plné naděje. Konflikty, násilí a smrt ustupují do latence ve prospěch dialogu, ticha, lásky a umění. Neznamená to, že by šlo o svět zcela zbavený zla – jen se za ním ohlížíme jako za protrpěnou minulostí, od níž se lze odrazit dál. Jako když pejskaři na nábřeží dnešní Hirošimy čímsi ztělesňují vítězství života nad atomovou bombou. Nebo když závěrečný výjev ze supermarketu nazře covid jen jako další z přechodných zkoušek vytrvalosti.

Autor je filmový publicista.