Před jednačtyřiceti lety vyšla první dlouhohrající deska skupiny Hoboes Zvláštní znamení touha. Tvorba Wabiho a Mikiho Ryvolových měla zásadní vliv na podobu trampské písně v Československu. Mladší z bratrů, jenž dnes slaví osmdesátiny, u příležitosti vydání desky publikoval v Mladém světě text popisující okolnosti jejího vzniku.
Jsme amatéři a nikdy jsme se moc nezamýšleli nad tím, zda to je špatné nebo dobré. Když posloucháme naše přátele a kamarády, co dovedou na kytary, když nám jde krásný mráz po zádech nad texty některých písničkářů, shodujeme se s bráchou pravidelně na tom, že oblibu našich písniček právě my dva nikdy zcela nepochopíme. Ale lidi naše písničky mají rádi a nebudeme tvrdit, že nám to nedělá radost.
Většina z těch, kterým jsou písničky určeny, už měli příležitost slyšet „hobousárny“ na jevišti Malostranské besedy nebo jinde. Dobře tedy vědí, co to je píseň Wabiho nebo Mikiho v podání Hoboes.
Když nám před rokem zavolal Mirek Černý, že máme dělat velkou desku, padla na nás odpovědnost a tréma. Teprve ve studiu jsme si uvědomili, jakou máme nevýhodu (a přitom nádhernou výhodu) proti jiným kapelám – natáčeli jsme písničky, z nichž většinu už trampové vzali za své, nehráli jsme pro anonymní posluchače, ale pro docela konkrétní kamarády – Edu, Padeho, Pepuldu, Vulkána a stovky dalších.
Nabízela se řada možností – udělat písničky ve třech kytarách, bez složitých vícehlasů, bez playbacků, prostě obyčejně jako u ohně. Nebo pozvat do studia kamarády a pokusit se o „živou“ nahrávku s atmosférou trampské sleziny nebo potlachu. Anebo využít možností perfektního studia, se všemi jeho hejblátky a kouzlíčky, vyhrát si s harmoniemi, sbory, „vyleštit“ kytary, zkrátka vyzkoušet jednou, jak zní „hobousárna“ bez kiksů a se vším, co z ní lze vyždímat. Nakonec se všechno vyvrbilo během natáčení do logického kompromisu. Díky nádherné partě, která nás obklopovala, jsme zakrátko udělali šestnáct písniček, jak nejlíp jsme uměli.
A k té partě – byl to velký zážitek a moc se těšíme, že se ještě někdy k natáčení sejdeme. Počínaje zvukaři – přísným „sluchařem“ panem Veverkou, velkým fandou trampské písničky, neúnavným Ludvou Fialou –, přes kamarády Ivana Zichu, Pavla „Anděla“ Pokorného a Bohouše Sýkoru, kteří s námi dělali „konkurenční“ písničky se stejnou radostí a láskou, jako by šlo o písně jejich kapel. Hodně nám pomohlo i zázemí naší osady (točili jsme v Budějovicích, tedy vlastně v domovském sídle): „ubytovatel“ Pade s Tošnou, kteří trpělivě a obětavě pečovali týden o zvlčilou partu muzikantů, Ed Vrba ze Smečky, vždy připraven přivézt, zařídit, zajistit, ale hlavně vždy v pohotovosti za sklem zvukové režie s gestikulací Talijána, když jsme začali být příliš koncertní, když nahrávka ztrácela šťávu nebo někdo ujel, doktor František, který bděl nad zdravotním stavem celého týmu. Dělali jsme vlastně doma a doufáme, že ten pocit bude z desky slyšet. Vojtěch Zícha s banjem (ano – prvně na této desce banjo v písničkách Hoboes!) neváhal přijet z České Lípy, Eva Zichů (mladší) dokázala v přestávce mezi natáčením nadřít sólo na flétnu a zasloužila se tak podle našeho mínění o jednu z nejhezčích nahrávek na desce.
K hezkému pocitu nad deskou přispěla i grafická úprava obálky Jardy Weigela s fotografií našeho dvorního fotografa Franty Heřmana.
Teď po roce ji držíme v rukou a s trémou pokládáme na gramofonový kotouč. Jaká je? Tohle se neodváží říct žádný autor. My jen víme, že jsme jí dělali rádi. A pro lidi, kteří mají rádi naše písně. Těšíme se, že jsme je nezklamali.
Text vyšel v Mladém světě č. 45/1981. Děkujeme Petru Náhlíkovi – Vokounovi za to, že nám jej poskytl.