Komiks Ve vězení patří k nejuznávanějším autobiografickým mangám. Nekonvenční kniha Kazuičiho Hanawy, v níž autor popisuje svůj tříletý pobyt v japonském vězení, je delirickou studií každodennosti trestanců. Vězeňské prostředí působí jako paralelní realita – uzavřený svět bezúčelných dějů.
První stránka mangy Kazuičiho Hanawy Keimušo no naka (Ve vězení, 2000; v angličtině kniha vyšla pod názvem Doing Time) se věnuje tomu, jak si svléknout vězeňský mundúr. Dozvíme se, že je rychlejší rozepnout si jen horní a dolní knoflík uniformy a přetáhnout si ji přes hlavu než zdržovat se se všemi knoflíky. Po další dvoustraně věnované přehlídce detailně rozkreslených a popsaných letních i zimních uniforem následuje exkurze do vězeňské jídelny, díky níž se ve stejně minuciózních detailech dozvídáme, jak vypadá vybavení místnosti, jak se ve vězení servíruje jídlo, jaké porce dostávají různí trestanci a kolikrát do měsíce se fasuje chleba. Také většina zbylých více než dvou set stran Hanawova komiksu se nese v podobném duchu.
Přestože komiks Ve vězení bývá označován za jednu z nejzásadnějších autobiografických mang, ve skutečnosti se konvencím memoárových komiksů zásadně vymyká. Hanawa se ani v nejmenším nesnaží předložit nám „příběh“ svého života; spíše vytváří obraz vězení jakožto specifické instituce, která má svá pravidla a rituály, mocenské mechanismy, své konkrétní obyvatele a v neposlední řadě také fyzický časoprostor. Hanawovo dílo ovšem není ani komiksovou variantou institucionálních dokumentů, jaké natáčí Frederick Wiseman – Ve vězení je totiž zároveň velmi osobní a každodenní chod vězení nepopisuje zvenčí, nýbrž zevnitř.
Podivuhodný případ
Kazuiči Hanawa je výraznou osobností japonského komiksu od sedmdesátých let, kdy začal do alternativního magazínu Garo přispívat bizarními imaginativními příběhy plnými sadismu a monstrozity, jejichž děj se odvíjel jako noční můra. Mezinárodně uznávaný autor patří stejně jako o dekádu starší Jošiharu Cuge k tvůrcům, kteří posunuli mangu pro dospělé (gekika) od ponurých příběhů o sociálních outsiderech k estetice ero guro, vycházející z expresionismu a surrealismu a libující si v šokujících a provokativních výjevech. Hanawa se navíc soustředil na motivy z japonských dějin, které zpracovával výtvarným stylem evokujícím takzvané muzan-e, v překladu „krvavé tisky“, což byl typ japonských dřevořezů z přelomu 19. a 20. století.
Téměř padesátiletý autor, který měl v té době už renomé mezi znalci uměleckého komiksu nejen v Japonsku, ale i v zahraničí, byl na konci roku 1994 zadržen policií za přechovávání ilegálně modifikovaných replik střelných zbraní. Hanawa totiž od teenagerských let střílel ze vzduchovky na terč a po změně zákona o držení zbraní se začal věnovat sbírání věrných replik. Přestože u soudu vypovídali i jeho kolegové z branže, podle kterých excentrický komiksový autor rozhodně nepředstavoval žádnou hrozbu pro veřejnost, justice Hanawu odsoudila ke třem letům nepodmíněného trestu vězení. Hned po svém návratu z kriminálu v roce 1998 pak Hanawa začal v nově založeném manga časopise Ax, který navazoval na zmíněné Garo, vydávat sérii založenou na vlastní vězeňské zkušenosti. Cyklus pak souborně vyšel jako Ve vězení.
Jídlo, práce, křížovky
Vzhledem k okolnostem, za jakých Ve vězení vzniklo, je s podivem, že se Hanawa prakticky vůbec nepouští do kritiky japonského práva a soudního systému. A už vůbec to není příběh umělecké duše překonávající útlak represivního systému. Naopak, kniha se soustředí na věcný popis rutiny nápravného zařízení a všechny postavy, včetně jeho samotného, jsou charakterizované vlastně jen ve vztahu ke každodennímu přežívaní uvnitř přesně stanovaných protokolů, jimiž se život za mřížemi řídí. Kresební styl, který vychází z japonských dřevořezů, ale zároveň je velmi realistický, tentokrát autor využívá k plastické a přesné rekonstrukci strohého prostředí vězeňské každodennosti.
Hanawa se těmito banalitami zaobírá zcela záměrně, protože právě z rutiny a striktních pravidel život ve vězení sestává především. Dozvíme se nejrůznější podrobnosti o osobní hygieně, pracovním režimu na samotce nebo podmínkách, za nichž trestanci mohou sledovat televizi, a také informace, jako je fakt, že je ve vězení zakázáno vyplnit křížovku přímo do časopisu a je třeba si ji nejprve překreslit na papír. Leitmotivem je ale jídlo, které je pro deprivované odsouzence jedním z mála zdrojů slasti.
Život vězňů je tu kompletně určen všemožnými regulemi a procedurami – problémy postav se točí kolem dostupnosti žádoucích věcí, jako je chutné jídlo, cigarety nebo sledování televize, kolem obcházení či dodržování pravidel nebo kolem privilegií a trestů vyplývajících z přesně nastaveného systému. Dokladem toho, jak důkladně se rutina vtiskla do autorovy zkušenosti, je přitom už sama skutečnost, že Hanawa mangu kreslil na základě paměti, protože přímo ve vězení bylo zakázáno dělat si náčrtky.
Vzpomínka na prasata
Výsledkem Hanawových přepečlivých rekonstrukcí všemožných prkotin tvořících vězeňskou všednost ovšem není žádná dokumentaristická zpráva, ze které bychom mohli čerpat konkrétní vědomosti, natož souvislosti. Naopak, Ve vězení nás znovu a znovu vede k uvědomění si úmorné jednotvárnosti a jalově unikajícího času. Tři roky, které Hanawa za mřížemi strávil, byly soudě podle jeho komiksu naprosto promrhané. Není tu ani náznak pokusu o „nápravu“ trestanců, jen ubíjející koloběh monotónních úkonů. Vězení je v tomto podání spíš něco jako paralelní realita, uzavřený mikrosvět, jehož obyvatelé vedou bezúčelnou, utlumenou existenci.
Komiks je tak svým způsobem spíš delirický než realistický. V prázdném bezútěšném prostředí jako by problémy ztrácely své proporce – nicotnosti nabývají obludných rozměrů a zásadní události se přecházejí, jako by o nic nešlo. Drobnosti propojující věznici s vnějším světem, jako je náhodný průlet letadla nad dvorem, způsobují extatické vytržení. Uvažování hrdinů, jež se často pohybuje na hraně letargie a psychózy, Hanawa občas umocní tím, že pozadí panelů vyplní spirálou. Jindy se zatoulá do ještě fantasknějších končin – v jednom okamžiku děj zničehonic přeruší několikastránkový řetězec nonsensových asociací inspirovaný dětskou říkankou a na posledních dvou stranách mangy najdeme několik čistě abstraktních kompozic. Ty ústí do závěrečného výjevu, který je jediným, zato však mimořádně silným metaforickým pojmenováním celého časoprostoru, jejž komiks tak přepečlivě zpodobňoval: „Někdy si vzpomenu na prasata,“ prohlásí vypravěč, načež nás poslední dva panely zavedou do vepřína, vykresleného s podobnou analytickou mánií jako předtím vězení, a skončíme pohledem na stádečko prasat zavřených ve chlívku.
Ve vězení tak mistrovským způsobem míchá autobiografickou, dokumentární a expresivní mangu. To, čím se zabývá, jsou totiž samotná fakta, jejichž význam je ovšem neustále přehodnocován. Hanawa nás zahlcuje detaily, ale dělá to jen proto, aby nám ukázal jejich bezvýznamnost. Bezvýznamnost, kolem níž se točí celé mikrouniverzum za mřížemi.