Až do těch hrdel a statků

„Spisovatel by neměl znát materiál příliš dobře, jinak ho materiál rozdrtí,“ píše v jednom vzpomínkovém textu Varlam Šalamov, autor cyklu Kolymských povídek (1966, česky 2012–2019),jedné z umělecky i dokumentárně nejhodnotnějších „zpráv“ o stalinském gulagu. Lágrová literatura s sebou nese paradox: proč psát namísto pamětí beletrii, tedy fikci, když jde o autenticitu? Jedním z důvodů může být, že literatura namísto přiblížení se „skutečnosti“ naopak umožňuje se od něj vzdálit natolik, aby teprve bylo možné jej adekvátně uchopit. Avšak aby autenticita neutrpěla, musí ji uchopit realistickými prostředky. Není náhodou, i když je to nepochybně mírně bizarní, že maďarský filosof a literární teoretik ­György Lukács, který za sebou kromě vrcholných intelektuálních výkonů měl i léta poklonkování stalinistické ortodoxii, na konci života oslavoval prózy Alexandra Solženicyna coby „renesanci socialistického realismu“.

Karel Pecka strávil v táborech téměř jedenáct let a Solženicyna, jak sám říkal, četl „především pro srovnání našich a ruských vězeňských reálií, nikoli jako literární text. Vůbec jsem totiž nevěděl, jak mám svou práci hodnotit, a nejsem si tím ostatně jist dodnes.“ Čímž sám pregnantně podchytil zmíněný paradox lágrové literatury, stojící mezi dokumentem a fikcí. Literárnost je rizikem, které může váhu dokumentu znehodnotit, na druhou stranu, jak Pecka říká o lágru v povídce Nejenom chlebem: „Tady je taky poezie, je dokonce i tady.“

Osmnáct deka chleba

Peckův odboj po roce 1948 znamenal podíl na cyklostylovaném časopise Za pravdu, v jehož dvou číslech v nákladu sedmdesáti kusů se objevily články kritické ke ­komunistickému režimu, a pokus o přechod statní hranice. Zadržen byl v květnu 1949, 2. listopadu se konal soud a už sedmého fáral na kladenském dole Fierlinger, odsouzený na jedenáct let za velezradu. Po roce na Kladně byl přesunut do Jáchymova, kde byly podmínky daleko horší, zvláště na dole Nikolaj „byl strašlivý hlad: osmnáct deka chleba na den. To jsou dva tenké krajíce.“ V tom, že jídlo hrálo v životě vězně nesmírně důležitou úlohu, se československé lágry nelišily od těch sovětských. Významné rozdíly ale existovaly, a nejen proto, že na Kolymě se s menšími příděly jídla pracovalo v padesátistupňových mrazech, ale také v roli, jakou hráli v lágrech profesionální zločinci. Sovětským táborům totiž zločinci vládli a podle Šalamova byl na lágrech možná nejhorší právě způsob, jakým se „kriminálnická morálka vkrádá do svobodného života“. Pecka naopak vzpomínal na to, že „jeden z obrovsky světlých zážitků tohoto údobí“ byl, že s „převahou politických případů se v táborech utvořil mravní kodex, který skutečně platil jako zákon“.

Za to, že se stal mluvčím stávky, byl Pecka v roce 1954 transportován na trestní tábor Elko, známý jako „tábor černé smrti“, kde se zpracovávala uranová ruda. Tam strávil půl roku, než byl přesunut na daleko mírnější lágr Bytíz u Příbrami. Ve „vnitrozemí“, navíc v době poststalinského tání, se zmírnily podmínky a zlepšily příděly. „Jakmile se nemusel shánět chleba, sháněly se knížky.“ A Karel Pecka začal znovu psát.

Proměny kultury

Když v roce 1963 vyšla v časopise Plamen ve čtyřech pokračováních Solženicynova novela Jeden den Ivana Děnisoviče, otevřela se cesta k vydání Peckových próz. V roce 1965 poslal Pecka své povídky do časopisu Host do domu a Milan Uhde jednu z nich otiskl. V té době už probíhalo nakladatelské řízení o Peckově prvním románu Veliký slunovrat. Ten sice vyšel až v roce 1968, text ale v nakladatelském prostředí koloval a díky tomu Peckovi v Mladé frontě nabídli vydání jeho prvotiny, povídkového triptychu Úniky (1966).

K pozdějším reformistům, kteří se v průběhu šedesátých let podíleli na uvolňování česko­slovenské kultury, měl Pecka rezervovaný vztah („zatímco jsem byl na uranu, oni juchali v modrých košilích“) a přátelil se tehdy hlavně s hospodskou společností okolo Bohumila Hrabala. Přesto byl podíl reformistů na posunu v československé kultuře neoddiskutovatelný – a právě Peckův příklad to dokazuje dosti jasně. V roce 1965 získal od Mladé fronty stipendium, státní film koupil opční práva na některé z jeho dosud nevydaných povídek, později dostal další stipen­dium na román Horečka (1967). Bývalý politický vězeň se v polovině šedesátých let do tehdejší oficiální kultury zkrátka vešel, byť stál na jejím okraji. Od roku 1965 dokonce začal navštěvovat „spisovatelský zámek“ na Dobříši, kde se setkával s prominentními komunistickými literáty Janem Drdou či Janem Otčenáškem.

Když ale v roce 1967 vyšel Peckův román Horečka o útěku z lágru, dobový main­stream se soustředil spíše na prózy vypořádávající se s perspektivou sebezpytujících komunistů. V témže roce vydaný Kunderův Žert s nákladem třicet tisíc výtisků překonal čtrnáctitisícový náklad Horečky více než dvojnásobně. V roce 1968 nicméně Pecka vydal ještě román Hra na bratrství, povídkový soubor Na co umírají muži a konečně vyšel Veliký slunovrat. Jak plodným a vydávaným autorem mohl v Československu druhé půle šedesátých let být bývalý „politický“, přitom nepatří ani tak k paradoxům této fáze komunistické diktatury, jako spíš k jejím charakteristickým nejednoznačnostem.

Vše se stalo výrazně jednoznačnější po nástupu normalizace. Ještě v roce 1969 vyšlo druhé vydání Horečky, pak ale až do roku 1989 Pecka vycházel už pouze v samizdatu a exilu. Samotnou okupaci prožil na dovolené v Jugoslávii, rozhodl se ale vrátit a zůstat: „Už jsem jednou utíkal, to se nepovedlo, a co teď na stará kolena…“

Žádné výrazné nebezpečí

V době, kdy psal své patrně nejoceňovanější dílo, autobiografickou lágrovou prózu Motáky nezvěstnému, se Pecka stal prvosignatářem Charty. Právě v chartovním společenství navázal daleko užší kontakty s mnoha exkomunisty; ve zlém se naopak rozešel s Hrabalem, který uzavřel s normalizačním režimem smír. Důvodem pro návrat k lágrové tematice byla Peckova obava, že to podstatné o nejhorším období teroru padesátých let bude zapomenuto. Beletrie tak měla zachraňovat minulost jako náhražka historie, kterou nebylo možné psát. Motáky nezvěstnému tedy jsou – stejně jako většina lágrové literatury – výrazem jisté bytostné odpovědnosti k dějinám.

Důraz, který Pecka kladl na osobní ručení, jeho přesvědčení, že „kvalita díla nějakým způsobem souvisí s osobním postojem autora“, že „v Čechách nestačí jenom krásně psát“ a že „za tím, co člověk dělá a udělá, musí stát až do těch hrdel a statků a mnohdy za to těžce platí“, je určující pro realismus, který dává lágrové literatuře smysl. Je to literatura, která není jen fikcí, ale rovněž svědectvím, dokumentem, pamětí. Zároveň se v tomto přesvědčení ale odráží česká tradice nahrazování politiky kulturou. V dobách, kdy není možné dělat politiku jako takovou, se kulturní tvorba – a psaní obzvlášť – stává svrchovaně politickým gestem. Představa, že dílo je jakýmsi vnějším projevem mravního postoje, ovšem ne vždy vede k hlubšímu pochopení vztahu politiky a kultury. Ukazuje to Peckovo hodnocení Haškova Švejka coby „geniálního postižení lokajství a všech špatných rysů, které tento národ má“.

Peckovo disidentství spočívalo hlavně v psaní a podílu na oběhu samizdatové a exilové literatury. Vzhledem ke své zkušenosti hodnotil rizika této činnosti lakonicky: žádné výrazné nebezpečí nehrozilo. S podobnou zdrženlivostí odmítal o listopadu 1989 mluvit jako o revoluci – šlo podle něj o klidný převrat. Souhlas s konáním bratří Mašínů („komunistická strana v únoru 1948 vypověděla válku celé společnosti, celému národu“) u něj šel ruku v ruce se skepsí ke zveřejnění seznamů agentů a spolupracovníků StB, jež podle něho byly „podvrhem a neštěstím“. V devadesátých letech u Pecky vůbec převládal pesimismus. Disidenty v politice kritizoval za naivitu a nedostatek realismu s tím, že „když jde někdo dělat politiku a má moc, má si přečíst Machia­velliho“, stěžoval si, že navzdory krachu sovětského experimentu levičáctví nezmizelo ze světa, a snad nejvíce jej zneklidňoval soumrak „bílé křesťanské civilizace“. Jeho počáteční důvěru v ekonomickou transformaci narušila proměna Malé Strany, kam se na konci sedmdesátých let přestěhoval, v turistický skanzen. Účastnil se boje štamgastů za zachování hospody U Černého vola a na sklonku života sám čelil pokusům restituenta domu jej z nájmu vystěhovat. Přes jedinečnost svého osudu byl Pecka – podobně jako třeba Karel Kosík – i v této skepsi charakteristickým představitelem československé kultury šedesátých let.