„Ti, kdo prošli vězením, se dělí na dvě rozdílné kategorie, jen vzácně se lišící v odstínech: na ty, kdo mlčí, a na ty, kteří vyprávějí,“ napsal spisovatel Primo Levi, který jako mladík prožil dva roky ve vyhlazovacím táboře Osvětimi a svou vězeňskou zkušenost reflektoval hned v sedmi knihách. Aktuální číslo se věnuje druhé ze zmíněných skupin. Vězeňská literatura je specifický žánr, často spojený s hraniční zkušeností, samotou, bezdomovím, odstupem od světa. Podle Matouše Jalušky, jenž přemýšlí nad Boëthiovou Útěchou z filosofie, je žalář „prostor, kde se mísí příběhy a vzpomínky a kde je na jednoho živého vždycky několik mrtvých, na které se zapomnělo“. Vězení však může být také „místem tvůrčí svobody“, dokonce „jakousi zločineckou spisovatelskou stáží“, jak se dočtete v textu Jana Musila o Thomasi Malorym, markýzi de Sade a Jeanu Genetovi. Typickou formou vězeňského psaní je pak korespondence jakožto pojítko s blízkými i nedostupným horizontem domova. Tento aspekt vězeňské literatury ohledává Tereza Knotová. Spisovatelem a muklem, jehož jméno se vyskytuje hned v několika tematických textech, byl Karel Pecka, autor, který občas bývá – dosti zkratkovitě – označován za „českého Solženicyna“. Kdybychom rozmanité a někdy i protichůdné pohledy na fenomén literární tvorby spjaté s vězením, jak je najdete na následujících stránkách, měli něčím zaštítit, snad bychom mohli použít právě Peckova slova: „Tady je taky poezie, je dokonce i tady.“