MeetFactory, Praha, psáno z představení 16. 3. 2022
Bílá kniha jihokorejské spisovatelky Han Kang je rozhodně jejím nejintimnějším dílem: autorka se v próze napsané během umělecké rezidence ve Varšavě vyrovnává se smrtí své starší sestry, která zemřela jen pár hodin po narození. Také režisérka Apolena Vanišová pracuje v divadelní adaptaci s bílou jako symbolem smrti. Novorozená holčička je zabalena do bílé košilky, která se následně proměňuje v úmrtní rubáš. Dvě neherečky (Eva Bártová a Olga Svobodová) ztvárňují sestry, které se na jevišti často míjejí a občas i setkávají. Vypadají skoro jako dvojčata – jak jinak si také představit svou ztracenou sestru než jako sebe samu? Postavy hovoří jen minimálně, většinu mluveného slova obstará hlas (Sára Märc) předčítající vybrané pasáže z literární předlohy. Na začátku inscenace je na jevišti vyskládáno několik bílých tvárnic, symbolizujících torza varšavských budov po německém ostřelování. Scénograficky je inscenace založena na přeskupování těchto tvárnic. Z „trosek města“ sestry nejprve vytvoří stůl, pak věž a postupně i další objekty. Důležitou úlohu má také osvětlení – jedna z lamp v úvodu zpodobňuje promítačku rodinných diapozitivů, na závěr pak sestry nosí na jeviště další takové lampy, po jejichž rozsvícení vznikne dojem města, tentokrát však plného života. Vanišová se ve své adaptaci soustředí především na pohyb po hranici mezi životem a smrtí. Rozdíl mezi oběma stavy je tak podstatný, a zároveň se zdá tak malý.