Jak zrušit vězení

Filosofka, spisovatelka, politická aktivistka a jedna z ikon radikální politiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let Angela Davis se dočkala prvního českého překladu. Nejde však o její stěžejní dílo Women, Race and Class (Ženy, rasa a třída, 1981), ale o drobnou knihu Jsou věznice překonané? (Are Prisons Obsolete?, 2003). Autorka se v ní věnuje tématu, které se pro ni po jejím uvěznění na počátku sedmdesátých let stalo životním – zrušení vězení. V českém prostředí se jedná o téma spíše odlehlé – snad posledním pokusem politicky uchopit téma vězení byla kniha O československém vězeňství, kterou v chartovním prostředí sestavili Jiří Gruntorád a Petr Uhl a jež v samizdatu vyšla v roce 1987 a oficiálně tři roky později.

Black Power

Radikální černé hnutí, jehož byla Angela Davis součástí a které můžeme pro jednoduchost označit jako Black Power, bylo jiné než ostatní proudy západní nové levice šedesátých let. Sdílelo sice odmítavý, do značné míry generačně podmíněný postoj k předchozím formám radikální levicové politiky, vycházelo však ze specifického postavení Afroameričanů. Ti v šedesátých letech stále trpěli nejen právní nerovnoprávností, ale hlavně tím, že tvořili samé dno americké společnosti. Se sociálně­-ekonomickým dědictvím vražedného stroje na peníze, jímž byl zámořský obchod s otroky, a striktní doktrínou rasové čistoty („ani kapka černé krve“), proti níž i norimberské zákony působí „liberálně“, se ostatně americká společnost nevyrovnala dodnes.

I z toho důvodu hnutí Black Power v mnohých ohledech připomínalo dekolonizační a národněosvobozenecké vzepětí třetího světa. Angela Davis se do tohoto proudu zapojila jako rodačka z alabamského Birminghamu (dějiště smutně proslulého bombového útoku na baptistický kostel, při němž zemřely čtyři černé dívky), ale rovněž jako intelektuálka, vysokoškolská pedagožka a členka Komunistické strany USA. Byla také jednou z nemnoha žen, které se staly mluvčími, a dokonce i symboly dominantně mužského hnutí (další byla třeba Assata Shakur, žijící dodnes v kubánském exilu). V roce 1969 byla Davis na nátlak tehdejšího kalifornského guvernéra a pozdějšího prezidenta Ronalda Reagana vyhozena z Kalifornské univerzity v Berkeley. Následně byla pro podezření z účasti na akci ozbrojené radikální skupiny zatčena a strávila šestnáct měsíců ve vězení. Její věznění i přesvědčivost, s níž se dokázala hájit, z ní rázem udělaly celebritu nejen mezi radikály na Západě, ale také v sovětském bloku.

Na tomto místě lze těžko nezmínit epizodu, která se týká Československa. Když měla Angela Davis v roce 1972 na pozvání Husákova režimu navštívit zemi, exilový novinář A. J. Liehm se na ni prostřednictvím jejího mentora Herberta Marcuseho obrátil s prosbou o podporu československých politických vězňů. Její slib stavět se za tyto vězně kdekoli na světě ovšem narazil na cosi, co bychom s trochou dobré vůle snad mohli nazvat pragmatismem. Reakce, že nebude „vstupovat do spojenectví s antikomunisty, aby hájila antikomunisty“, mohla být dána neznalostí československých reálií (v procesech let 1971 a 1972 byli souzeni hlavně vyloučení reformní komunisté), ale také názorem, že sovětská podpora je pro radikální černé hnutí důležitější než její vlastní principy. Tento pragmatismus ovšem těžko může nevyvolávat v českém prostředí přinejmenším rozpaky a často i hořkou pachuť.

Vězeňsko­-průmyslový komplex

Jak už bylo řečeno, tím, co zažehlo zájem Angely Davis o situaci v americkém vězeňství, byla její vlastní zkušenost pobytu za mřížemi. Její kniha ostatně vychází takřka výhradně z americké perspektivy, což poněkud omezuje její „užitečnost“ pro české čtenářky a čtenáře. Americké specifikum není dáno pouze nepoměrně vysokým podílem USA na globální vězeňské populaci, ale také rasovou skladbou vězňů. Jinými slovy, šance, že se ve Spojených státech dostanete do vězení, je významně rasově podmíněna. V Evropě je do jisté míry podobná situace migrantů v bývalých koloniálních impériích nebo Romů v České republice, ovšem prosté „překlápění“ americké perspektivy do evropských kontextů nefunguje už proto, že – jak Davis zdůrazňuje – ekonomické příčiny kriminality i „vězeňsko­-průmyslového komplexu“ v USA úzce souvisí s absencí funkčního sociálního systému (v zemích spojených Radou Evropy naopak podíl vězeňské populace dlouhodobě klesá).

Angela Davis zdůrazňuje, že v době, kdy se tématem vězeňství na konci šedesátých let začala zabývat, bylo v USA dvě stě tisíc vězňů, kdežto v roce 2003, kdy svou knihu psala, jich byly dva miliony (pro rok 2020 se uvádí 2,3 milionu). Z dostupných dat je zřejmé, že tvrdý postup a více uvězněných k vymýcení kriminality v USA nevedou. Z evropské perspektivy se na druhou stranu zdá poněkud pochybné, když Davis dává zrod káznice do souvislosti s americkým otroctvím, a je nápadné, že zásadní dílo k tématu genealogie vězení, Foucaultovo Dohlížet a trestat (1975, česky 2000), se objevuje pouze v citaci na úvod jedné z kapitol. Nicméně stránky věnované americkému „vězeňsko­-průmyslovému komplexu“ jsou pro Evropana šokující. Míra privatizace vězeňského systému („zřizování celých soukromých věznic“) je pro nás nepřijatelná a odpudivá. V tomto směru jsou autorčina přirovnání věznění k otroctví přiléhavá. Těžko nevidět, že zmíněná privatizace jde zcela proti smyslu trestního systému v demokratické společnosti.

Změna, nebo trest?

Odpovědi na otázku, co by mělo vězení nahradit a jaké jsou myslitelné alternativy, věnuje Angela Davis posledních deset stránek své stodvacetistránkové práce – a tato odpověď je poněkud neuspokojivá. Říká, že žádná podstatná změna současného vězeňství se nemůže týkat „pouze vězeňského systému jako izolované instituce, ale musí být zaměřena také na všechny sociální vztahy, které podporují trvalou přítomnost vězení“. Proti tomuto tvrzení lze těžko něco namítat, na druhou stranu změnit nejprve svět, aby se mohlo změnit vězení, není zrovna nejschůdnější cesta, a rozhodně ne nejkratší.

Problémem zůstává, že současná vězení – a to nejen v USA, ale i v Česku – nejsou nástrojem změny a rehabilitace, ale trestu a izolace. Za takové situace se ve vězení těžko někdo naučí něco užitečného a poté, co je propuštěn, je pravděpodobné, že se za mříže vrátí. U nás máme nadto zkušenost s dobře míněným a svou intencí snad utopickým experimentem, jakým byla Havlova amnestie v roce 1990, jejíž výsledky však nebyly příliš slavné. Než čekat na změnu celé společnosti, která by umožnila vězení zrušit, by proto stálo za to aspoň se pokusit změnit jeho současnou podobu.