Po povídkovém souboru Kolem Jakuba se spisovatel Michal Vrba v románu Zeptej se ďábla opět vrací k psychologizujícímu zkoumání vědomého páchání zla, pocitu viny a následného trestu. Příběh ústeckého vyšetřovatele, který po roce 1989 klesl na společenské dno, je nebanálním příběhem o konci světa.
Michal Vrba upoutal v roce 2016 pozornost velmi povedenou novelou Prak (viz A2 č. 9/2017) převážně z období protektorátu, jejíž hlavní postavou byl kolaborant snažící se svou nejednoznačnou vinu odčinit slepou mstou. Na zdařilé psychologické vylíčení dilematu spolupráce s autoritářským režimem a následného bolestivého odčiňování viny, ať už prostřednictvím výčitek svědomí nebo karmických zákonů, nyní autor navazuje v románu Zeptej se ďábla.
Pád Rudého vzteku
Hlavní postavou knihy je František Horák, vyšetřovatel ústecké policie, jemuž se kvůli brutálním výslechovým metodám přezdívá Rudý vztek. Na rozdíl od kolaborujícího novináře z Praku ale Horák nepáchal zlo ze strachu, naopak šlo o cílevědomého kariéristu, který vzorně plní zadání a kariérnímu růstu obětoval vše včetně volného času, rodinných vztahů a nakonec i duše.
Jedním z hlavních témat knihy je vina a odplata. Vrba se nezvyklým způsobem snaží zpracovat otázku, zda boží mlýny skutečně melou a jestli jsou zlo a krutost po právu potrestány. „Tohle se vám jednou vrátí… tady na tomto světě… nebo někde jinde…,“ prorokuje Horákovi během posledního výslechu před jeho povýšením zmlácená mánička Adam Zahradníček, patřící k narativní linii z dob komunismu, kdy Rudý vztek plnil stranické úkoly a agilně naháněl „podvratné živly“ s dlouhými vlasy. Jenže tato příběhová rovina je zde spíše druhořadá a slouží především k vytvoření kontrapunktu k událostem, které bývalý vyšetřovatel zažívá v pozdější době, kdy už žádnou funkci nemá.
Vrba je zdatný psycholog a suverénně zvládá nastínit tragický pád pedanta, násilníka a tyrana, který ztratil moc, rozpadl se mu život, stal se štvanou zvěří a skončil na samém dně společnosti jako alkoholik bez přátel a majetku, žijící v zahradní chatce nad Ústím. Autor bez zbytečného patosu nebo morálních apelů vypráví příběh, který není primárně politický ani antikomunistický, i když by to vzhledem k tématu bylo snadné – ovšem za tu cenu, že by se zařadil do průměru černobílých příběhů o křivdách minulosti. Zde se však jedná „pouze“ o páchání zla a jeho drtivé důsledky.
Ďábel, Bůh, Autor
Ke zlu v nebanální podobě se ostatně dostáváme i v dějové lince ze současnosti. Velmi přesně je tu popsán princip fungování sekty, která v příběhu sehraje důležitou roli. František se do ní dostane v okamžiku, kdy je úplně na dně a chápavé a podporující Společenství mu pomůže zbavit se alkoholismu a získat práci. Postupně ale zjišťujeme, že v jádru této z křesťanství vycházející komunity je přítomna podobně nemilosrdná manipulace a hra s lidskými osudy, jakou Horák provozoval coby vyšetřovatel komunistické bezpečnosti. Rozdíl je jediný – osudy lidí zde ovládá zdánlivě srdečný Pastor, který však v okamžiku pochybností o věrnosti jeho sektě dokáže být krutý jako starozákonní Bůh, přičemž důsledky exkomunikace mohou být podobně drtivé jako výslech na StB. Doba se mění a mění se i způsob hnětení a ničení ustrašených lidských životů.
Trest za Horákovy činy ovšem nepřichází jen ve zmíněném pádu na dno nebo ve vyhoštění z náboženské komunity. Hlavním trestem za antihrdinovy činy je postupný rozpad reality a uvědomování si, že svými činy zodpovídá nejen za sebe, ale i za životy ostatních, že může za deformování skutečnosti prostřednictvím ďábelské destruktivní síly, která spolu s ním ničí i vše, co se ocitne v jeho okolí. Tento rozpad reality nesmíme zaměňovat se šílenstvím – jde tu opravdu o příchod Ďábla a s ním i konce Světa.
Díky poměrně vtipnému fíglu na konci příběhu tlumočí Vrba čtenářovu nejistotu a pochybnosti o nadpřirozených událostech prostřednictvím spekulací Horákova syna. Ten je ale vzápětí stržen do závěrečné surreálně apokalyptické scény, při níž se otevírá země a mrzne letní krajina bombardovaná rozžhavenými meteory. Zúčtování hříchů přichází ještě před smrtí a v drolící se bdělé realitě se zhmotňují důvěrně známé snové obrazy. Je na čtenáři, zda se spokojí s prastarou univerzální silou fantaskních kataklyzmatických vizí, nebo si vše přeinterpretuje a bude spekulovat o tom, zda se autor nepokouší literárně realizovat teorii o realitě rovnající se Vesmíru, který končí s časem vyměřeným fyzické schránce nesoucí vědomí. Nejsnesitelnější se však zdá být prosté smíření se s tím, že skutečnost svévolně konstruuje vyšší a mocnější síla – ať už je to Bůh, Ďábel nebo všemocný Autor.
Michal Vrba: Zeptej se ďábla. Host, Brno 2021, 293 stran.