Mít vše po ruce

V Paříži se jako poradce starostky Anne Hidalgo podílíte na realizaci konceptu patnáctiminutového města, tedy na vytváření funkčně rozmanitých čtvrtí, kde mají lidé v dosahu bydlení vše, co potřebují – práci, kulturu nebo zdravotní péči. Jak se tuto myšlenku daří v praxi naplňovat?

Je potřeba říct, že patnáctiminutové město nevznikne mávnutím kouzelného proutku – a Paříž se tímto směrem rozhodla vydat teprve před dvěma lety. Anne Hidalgo této proměně věří a také se angažuje v boji proti klimatickým změnám, které se staly globální hrozbou. Mimo jiné je třeba snížit emise, a to zejména ve městech, kde se na znečištění nejvíce podílí doprava. V rámci konceptu patnáctiminutového města se proto snažíme zastavit rozvoj nové silniční infrastruktury a skoncovat s rozdělením města na čtvrti, v nichž převládá jen jedna funkce – bydlení, práce nebo volný čas – a mezi kterými se musíte neustále přesouvat. Místo toho usilujeme o vytvoření funkčního mixu a upřednostňování aktivit, jimž se lidé mohou věnovat v blízkosti svého bydliště, na místech, kam dojdou pěšky nebo dojedou na kole.

V Paříži postupně zavádíme opatření, která nám pomáhají takového stavu v konkrétních čtvrtích dosáhnout. Příkladem je víkendové otevírání vnitrobloků. Vytváříme tím nový veřejný prostor, kde mohou obyvatelé trávit volný čas. Nebo je možné využívat školní budovy mimo dobu výuky jako komunitní centra. Dáváme tak místům a budovám, které máme k dispozici, novou funkci. Radnice také vykupuje retailové prostory, aby zamezila spekulativnímu růstu nájmů. Následně je pronajímá podnikatelům, jejichž obchody mají nějaký sociální přesah – třeba knihkupectví, pekárny a podobně.

Komplikovaná je v současnosti situace s bydlením. Proto město musí i nadále investovat do rozvoje sociálního bydlení a do všech potřebných služeb v jeho blízkosti, aby zabránilo stěhování lidí na periferii. Dalším příkladem současné politiky je participativní rozpočet – část odpovědnosti přenášíme na občany, kteří mohou rozhodnout, jak se naloží s penězi v jejich čtvrti. Ročně takto město rozdělí 800 milionů eur. A pak také omezujeme automobilovou dopravu a zlepšujeme podmínky pro MHD, pěší a cyklisty.

V Česku politici často argumentují, že nemohou omezovat auta ve městech, protože není dokončená potřebná dopravní infrastruktura. Například v Praze se čeká na dostavění dvou okruhů, což ale může trvat desítky let…

V tom není Česko nijak výjimečné, tyto názory se objevovaly už po druhé světové válce, kdy města začala upřednostňovat automobily. Významně tomu napomohly ropná, automobilová a developerská lobby, které měly zájem na rozšiřování měst a závislosti lidí na autech. Kvalita života najednou nebyla prioritou – stavěli jsme města, která byla orientovaná na produkci. Nedělo se to ale jen na Západě, podobné to bylo i za železnou oponou, kde sice nebyl kapitalismus, ale i zde převládalo myšlení, které orientovalo veškerou činnost na produktivitu a výrobu. Vidíme to i v Praze, kde dálnice, takzvaná magistrála, prochází samotným centrem města. Podobně v Paříži vznikla v šedesátých letech dálnice podél Seiny. Dobrou zprávou je, že se starostové všude po světě shodují, že je třeba dopravu změnit, omezovat auta a vytvářet pěší zóny a cyklopruhy. Já jsem v této věci optimista a věřím, že myšlení orientované na automobilovou dopravu opustíme.

Vytvořit multifunkční čtvrť či město je ovšem velice obtížné a dokonce zneužitelné – vidíme to například na pražských sídlištích, kde developeři tlačí na výstavbu nových domů, přičemž často argumentují právě potřebou „zahuštění“ nebo „funkčního promíchání“. Jak bychom měli s monofunkčními čtvrtěmi z 20. století pracovat?

Četl jsem kdysi knihu Alda Rossiho, italského architekta, který byl jedním z otců postmodernismu. Rossi prohlašoval, že musíme rozbít tuto monofunkčnost, protože nevytváří skutečné město. Díky tomu vznikla postmoderna. A této problematice se věnuje i hnutí New Urbanism, které rovněž usiluje o stavbu diverzifikovaných a rozmanitých měst. Patnáctiminutová města ale nemusíme vytvářet jen novou výstavbou, monofunkčnost můžeme nabourat i tím, že jednu budovu využíváme jinak ve dne a jinak v noci nebo o víkendu. To je nástroj, který nám umožní rozvíjet více služeb na jednom místě. A dáváme tím možnost místním, aby maximálně využili příležitosti, které jim jejich čtvrť nabízí.

Ale monofunkční čtvrti nejsou jen panelová sídliště z 20. století – dokonce i dnes někteří developeři chtějí vytvářet podobné celky. Pro developera je sice ekonomicky výhodné mít vyvážené portfolio s různými typy nemovitostí, ve velkém městě toho ale může docílit tak, že v jedné čtvrti vybuduje monofunkční komplex určený k bydlení a v jiné zase administrativní komplex. Někteří developeři se zajímají pouze o maximalizaci svých zisků a to ochromuje rozvoj města. Naštěstí vidíme jistý obrat a objevují se už i takoví developeři, kteří začínají chápat, že víceúčelové budovy jsou přínosem, a jsou ochotni monofunkční stavby transformovat.

V Praze dnes sice vznikají nové čtvrti, které kombinují administrativní a obytnou funkci, buduje je ale soukromý sektor a byty v nich jsou většinou jen na prodej, takže tam sice existuje funkční mix, ale chybí sociální rozmanitost.

Pouze s pomocí soukromých developerů není možné skutečně sociálně pestré město vybudovat. Proto v Paříži vytváří radnice vlastní pozitivní gentrifikaci opatřeními, o kterých jsme už mluvili – výstavbou sociálního bydlení nebo výkupem retailových ploch – a která pomáhají potřebný sociální mix vytvářet.

Mít v dosahu patnácti minut práci, bydlení i kulturu je realitou center mnoha evropských měst. Zvyšující se ceny nemovitostí a nájmů ale vytlačují mnoho lidí na periferie, a ti tak o tyto výhody přicházejí. Pomůže patnáctiminutové město lidem, kteří centra opustili a dnes musí dojíždět?

Koncept, o kterém mluvíme, je vizí polycentrického města. Na periferiích nemusíme brát patnáct minut jako dogma, tam můžeme počítat klidně s třicetiminutovým okruhem, v jehož dosahu bychom měli mít zajištěných šest základních funkcí: bydlení, práci, nakupování, vzdělávání, zdravotnictví a zábavu neboli kulturu a odpočinek. To je nezbytné zajistit i na okrajích měst, aby se lidé nemuseli neustále přesouvat autem. Největším problémem periferií je nedostatek pracovních příležitostí, protože ty se většinou koncentrují v centrech a monofunkčních zónách. Proto musíme pracovní nabídky decentralizovat a do toho je nutné zapojit soukromé zaměstnavatele.

Něco takového se teď děje v Miláně, kde starosta vede dialog se soukromým sektorem o rozvoji decentralizované práce – měly by vznikat nové prostory, kde mohou lidé pracovat jeden, dva nebo tři dny v týdnu v blízkosti svého domova, aby nemuseli neustále dojíždět do sídel korporací někde v centru města. Díky pandemii covidu je to nyní jednodušší – změnili jsme tradiční způsob práce a otevřela se debata o rozvoji pracovních míst na předměstích a v malých městech. Nezmění se to samozřejmě hned, ale směr je jasný a věřím, že v příštích letech se začnou výsledky našeho úsilí ukazovat.