Přeskupování pozic

Máme­-li pochopit historický okamžik, který v důsledku ruského napadení Ukrajiny prožíváme, musíme si zpřítomnit změny, k nimž došlo v minulém desetiletí. Mocenský vzestup Putinova Ruska probíhal na pozadí tří procesů, které podstatným způsobem změnily situaci nastolenou rozpadem sovětského bloku na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na jedné straně celosvětový finanční propad v letech 2008 a 2009 probudil vědomí o mezích ekonomické globalizace a pochyby o její sociální, ekologické a kulturní udržitelnosti. Na straně druhé začalo ustupovat unipolární rozložení světové moci, když se Spojené státy po porážce v Iráku stáhly ze Středního východu a zároveň je začala ekonomicky dohánět Čína. Tyto dva procesy korelovaly s třetí proměnou, která probíhala na rovině idejí: globální ekonomická krize a ústup americké unipolarity odzvonily umíráček hegemonní ideologii prvního postkomunistického dvacetiletí – liberálnímu globalismu, jehož ideálním úběžníkem byla představa celosvětového rozšíření lidských práv a demokracie, které nastaví nepřekročitelné meze partikulárním identitám a zájmům národů a jejich států.

Vzpoura proti globalismu

Rozpad Sovětského svazu se jevil jako vyústění sporu mezi dvěma univerzalistickými doktrínami: liberalismem hlásajícím individuální svobodu a socialismem prosazujícím kolektivní solidaritu. Vítězná doktrína se měla stát základem vnitřního uspořádání států i nového uspořádání světové politiky. Protože podle liberálního předpokladu spolu demokratické režimy neválčí, celosvětové rozšíření demokracie mělo ukončit dějiny posledních tří set let, v nichž se periodicky vracely války mezi velmocemi. Planeta dříve rozdělená do sfér jejich vlivu se měla stát jedinou zónou svobody a demokracie, v níž by rozhodující roli již nehrála moc síly, ale práva.

Teze o míru mezi demokraciemi je ovšem idealistická. Realisticky vzato se poststudenoválečný mír opíral o vojensko­-politickou a ekonomickou převahu USA nad zbytkem světa. Jednalo se tedy o Pax Americana. Jakmile byla tato převaha v důsledku vojenských neúspěchů Spojených států a ekonomického vzestupu Číny narušena, a zároveň byla globalizace otřesena celosvětovou finanční a ekonomickou krizí, začala idea konce dějin ztrácet na své přesvědčivosti. Čínský růst navíc empiricky vyvracel ideologické dogma devadesátých let o nutné korelaci mezi kapitalismem, demokracií, individualismem a omezeným státem. Ukázalo se, že kapitalismus je stejně tak slučitelný s autokracií a kolektivismem, který na sebe ovšem již nebere internacionalistickou podobu solidarity třídy, ale exkluzivistickou podobu solidarity národa. Jejím nástrojem je silný stát, který si nenechá vnucovat morálně­-politické normy z globálního vnějšku a čerpá je místo toho ze svých vlastních tradic.

Otřes samozřejmých pravd liberálního globalismu umožnil v minulém desetiletí přejít do útoku národnímu konzervatismu. Vzal na sebe podobu populismu, jenž hájí „lid“ proti „elitám“ – obyčejné lidi, kteří rozlišují mezi vlastí a cizinou, proti vykořeněncům, kteří takového odlišení nejsou schopni, neboť žijí všude a nikde. Jelikož odhodili konkrétní kulturní tradice, nezbývá jim než řídit se abstraktními principy ekonomické racionality či lidských práv jednotlivců a tato práva pak přisuzují také ženám a příslušníkům sexuálních nebo genderových menšin, čímž rozvracejí patriarchální rodinu.

Podle ideologa polské strany Právo a spravedlnost (PiS) Ryszarda Legutka byl pokus liberálních globalistů vnutit tyto a další umělé normy těm, kteří zůstali zakořeněni ve svých národních tradicích, jen další variantou projektu homogenizace, jejž se v minulém století pokusili uskutečnit komunističtí internacionalisté. Legutkovu diagnózu lze ve zkratce shrnout takto: středoevropské národy se roku 1989 vysvobodily z komunistické verze totalitarismu jen proto, aby se v následujících dvou desetiletích začaly podrobovat jeho verzi liberální. Ve třetím desetiletí po pádu komunismu konečně přišla chvíle další revoluce, která svrhne i druhý totalitarismus.

Vedle polského Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského a maďarského Fideszu Viktora Orbána se v minulém desetiletí podařilo s antiglobalistickou kartou proniknout do politického mainstreamu Miloši Zemanovi v Česku, Janezi Janšovi ve Slovinsku, Heinzu­-Christianovi Strachemu v Rakousku, Matteo­vi Salvinimu v Itálii, Marine Le Pen ve Francii, Borisi Johnsonovi ve Velké Británii či Jairu Bolsonarovi v Brazílii. Úspěchu celosvětového dosahu pak revolta proti hegemonní ideo­logii poststudenoválečného období dosáhla vstupem Donalda Trumpa do Bílého domu roku 2017.

Pátá kolona Ruska

V kontextu národně­-konzervativní vzpoury proti liberálnímu globalismu v minulém desetiletí je třeba vidět i stoupající hvězdu Putinova Ruska. Protagonisté této revolty právě k Rusku odkazovali jako k alternativnímu orien­tačnímu bodu – majáku vyzařujícímu radikálně antiliberální hodnoty. Díky této symbolické funkci se Rusko vrátilo v posledních patnácti letech na mezinárodní scénu nejen politicky a vojensky, ale také ideologicky.

Výjimku z proruské orientace představovalo polské PiS. To se k moci v minulém desetiletí dostalo nejen na vlně antiimigrační hysterie, ale také díky konspirační rusofobii rozpoutané Jarosławem Kaczyńským po zřícení vládního letadla s jeho bratrem – tehdejším polským prezidentem – u Smolenska roku 2010. Exkluzivistické nacionalismy se mohou přátelit jen potud, pokud do sebe nenarazí kolektivní mýty, s jejichž pomocí konstruují identitu svých národů. Jakmile k tomu dojde, promění se ideologičtí spojenci v zavilé nepřátele. To potvrzují konfliktní vztahy Kaczyńského Polska nejen s Putinovým Ruskem, ale také s Izraelem Benjamina Netanjahua. Proputinovské postoje Viktora Orbána či Miloše Zemana z minulého desetiletí naopak dokládají, že ani špatné vzpomínky (Budapešť 1956, Praha 1968) nemusejí bránit vzájemnému sladění národních příběhů.

Zeman, Orbán a další představitelé evropské krajní pravice (například Matteo Salvini, Marine Le Pen či Alternativa pro Německo) se shodli na pozitivním hodnocení putinovského Ruska s částí evropské krajní levice, mimo jiné s německou Die Linke či s La France insoumise Jeana­-Luca Mélenchona. Prvnímu táboru vyhovoval jeho morální konzervatismus a nacionalismus, druhému to, že se stalo spolu s Čínou hlavním vyzyvatelem amerického imperialismu. Krajním křídlům evropské politiky imponoval Putin nejen proto, že byl nepřítelem jejich nepřátel, tedy globalizovaných liberálních elit, ale také proto, že s pomocí svých médií (například televizního kanálu Russia Today) a sociálních sítí šířil alternativní fakta a podkopával tak důvěru v samozřejmé pravdy opakované v mainstreamových západních médiích.

Evropská krajní pravice našla v sílícím Rusku důležitý symbolický i finanční opěrný bod pro svůj boj proti evropské integraci – této regionální variantě globalismu. Její antieuropeismus se dostal do synergie s Putinovým antiokcidentalismem. Tak jako se Putin pokoušel revidovat marginalizaci Ruska jakožto velmoci s vlastní sférou vlivu a zastavit šíření liberálně­-demokratických hodnot z Washingtonu do ruského prostoru, pokoušely se krajně pravicové strany revidovat upozaďování národní suverenity a zabránit šíření liberálních norem (týkajících se například genderové a LGBT+ rovnosti) z Bruselu do svých národních prostorů.

V rámci útoku na liberální hodnoty se Orbán a Zeman spojili s ultrakonzervativními představiteli církví svých zemí. Podobně jako Zeman na arcibiskupa Duku napojil se Putin na patriarchu ruské pravoslavné církve Kirilla. Homofobie a antigenderismus těchto hodnostářů rezonovaly s diskursem úpadku maskulinních hodnot a s ním spjaté dekadence Západu. Poukazem k ní pak vysvětlovala evropská krajní pravice neschopnost Západu adekvátně reagovat na hrozbu islámu – a právě obrana proti ní byla dalším důvodem pro alianci s křesťanskou velmocí na východě Evropy. Výjimku z propojení ultrakonzervativní, islamofobní a rusofilní agendy představovala Marine Le Pen, která vypustila první bod uvedené triády, čímž dala příležitost Eriku Zemmourovi, aby se svým hnutím Reconquête obsadil uvolněný prostor.

Od měkké k tvrdé moci

Ideologické a politické spojenectví mezi Ruskem a západní krajní pravicí a obhajoba ruských velmocenských ambicí částí západní krajní levice, z jejíhož pohledu se jednalo o legitimní odpověď na rozšiřování NATO, byly v minulém desetiletí součástí Putinovy „měkké moci“ (soft power). Autor tohoto konceptu Joseph Nye Jr. dovozuje, že taková moc spočívá ve schopnosti vzbuzovat sympatie a získávat si přátele. Často se tak spíše než otevřeným prosazováním té či oné pozice děje nenápadným nastolováním určitých otázek či rámců (agenda setting), díky nimž se pak daná pozice jeví v pozitivním světle. Nárůst ne vždy viditelné měkké moci Ruska byl ovšem doprovázen viditelným návratem jeho „tvrdé moci“ (hard power) při vojenských zásazích v Gruzii (2008), na Krymu a východní Ukrajině (2014), v Sýrii (2015) a prostřednictvím bezpečnostní agentury Wagner také v Libyi, Středoafrické republice či Mali.

Až do napadení Ukrajiny 24. února 2022 ovšem volil Putin ve vztahu k Západu strategii hybridní války, která dává před přímou vojenskou konfrontací přednost intervencím skrze prostředníky a dezinformační kampaně. Nepřímé způsoby boje volí většinou slabší aktér, jenž by v přímém střetu riskoval porážku. V důsledku výrazně menších kapacit mu spíše než o přemožení a podrobení soupeře jde o jeho oslabení – například erozí jeho sebedůvěry a rozleptáváním morálně­-politického konsenzu. A k tomu se spíše než tvrdá moc hodí moc měkká s těžištěm v nepřímých způsobech ovlivňování, čímž se liší od fungování studenoválečné propagandy. Zatímco během studené války obě strany prosazovaly vlastní pravdu, putinovská měkká moc koncept jediné pravdy podrývala. Jak ukázal novinář Peter Pomerantsev, nešlo jí o nahrazení etablovaného západního narativu jiným, ale o zmnožování alternativních narativů, v jehož důsledku se šířila všeobecná nedůvěra a skepticismus. V oficiálním ospravedlňování zásahů v Gruzii či na Krymu ne­­uvá­­děl Putin vlastní ideologické důvody, ale – slovy politologů Ivana Krasteva a Stephena Holmese – „parodoval“ odůvodnění používaná Západem při jeho intervencích v Jugoslávii (1999), Iráku (2003) či Libyi (2011).

Tento přístup si jako dílčí rys (v odkazu k údajné genocidě Rusů na Donbasu) podržela i intervence z 24. února 2022. Jako celek se však od předcházejících zásahů radikálně liší. Putin opustil strategii slabšího a pustil se do čelní konfrontace se silnějším. Ať už se na rozhodnutí o celoplošném napadení Ukrajiny podepsala jeho dvouletá covidová izolace (jež ho od kalkulu mocenských ztrát a zisků posunula k mystice naplňování velkoruského údělu) nebo nerealistická interpretace odchodu NATO z Afghánistánu v srpnu 2021 jako konce globálních ambicí USA, případně kombinace obou faktorů, válka s Ukrajinou znamená zásadní rozchod s předchozí strategií. Zatímco prostředky měkké moci se Putinovi dařilo Západ rozdělovat a tím bez velkého rizika posilovat svou pozici, rozpoutáním války riskuje obrovské ztráty a Západu dává naopak příležitost obnovit morálně ukotvenou jednotu, kterou naposledy zažíval během studené války či těsně po ní v reakci na okupaci Kuvajtu Saddámem Husajnem v létě 1990: znovu může být na straně humanistických hodnot a mezinárodního práva proti autoritářskému režimu, který je pošlapává.

Putin by Západ daleko účinněji ohrozil, kdyby pokračoval ve své dřívější strategii – tedy kdyby ještě nějakou dobu protahoval eskalaci napětí započatou na podzim 2021 a pak ji postupně ztlumil. Nejenže by byl potvrzen vnitřní rozštěp Západu mezi liberálními globalisty a národními konzervativci, ale část těch prvních by navíc s poukazem k planým americkým předpovědím války z ledna a února přestala USA považovat za důvěryhodného partnera a spojence. Prohloubilo by se tak transatlantické napětí záměrně vyvolané Trumpem a oživené Bidenovým nekoordinovaným odchodem z Afghánistánu. Západ by byl rozštěpenější než kdy předtím a Putinova pozice by posílila. Dokonce i kdyby okupoval separatistická území Ukrajiny, stále by si mohl podržet spojenectví západní krajní pravice i pochopení krajní levice a zároveň by dosáhl svého hlavního deklarovaného cíle: amputace další části Ukrajiny by na dlouhá léta zablokovala její přistoupení k NATO i Evropské unii.

Putin sjednotitel

Invazí na Ukrajinu Putin nejenže všechny tyto výhody obětoval, ale dal Západu příležitost k jeho znovuvzkříšení. Chtěl „učinit znovu velkým“ Rusko, a místo toho umožnil, aby se velkým a morálně pevným cítil Západ. Evropa se semkla s Amerikou, alespoň část západní levice přišla o své iluze o Putinovi a většina národně­-populistických stran se zařadila do protiruské fronty po bok liberálních globalistů. Putin navíc podkopal jeden ze strategických zdrojů spojenectví krajní pravice, jímž je představa o konfliktu křesťanské civilizace s islámem, když zapojil do útočících vojsk Čečence a ohlásil příchod bojovníků ze Sýrie.

K nemnoha krajně pravicovým vůdcům, kteří odmítli svou pozici revidovat, patří Viktor Orbán, který 3. dubna 2022 vyhrál parlamentní volby mimo jiné i proto, že významnou část Maďarů přesvědčil o tom, že nejlepším způsobem zajištění jejich národní bezpečnosti je zaujetí neutrálního postoje vůči rusko­-ukrajinské válce – a v souladu s tím Maďarsko poskytuje Ukrajině pouze humanitární, nikoliv vojenskou pomoc. Orbánův vyzyvatel, šéf sjednocené opozice šesti stran Péter Márki­-Zay, naopak slíbil, že po případném vítězství ve volbách začne dodávat Ukrajině zbraně, a nevyloučil ani přímé zapojení Maďarska do války, pokud by se do ní pustilo NATO. Vyzval své spoluobčany, aby odmítli „maďarského Putina“ a zvolili „Západ proti Východu“. Pro většinu voličů však byla přesvědčivější Orbánova dichotomie „míru proti válce“. S podobně neutralistickým postojem vyhrál ve stejný den volby také Orbánův – a Putinův – srbský spojenec Aleksandar Vučić: ruskou invazi sice o pár týdnů dříve v hlasování Valného shromáždění OSN odsoudil, vzápětí však také kritizoval sankce Západu proti Rusku.

Ve zbytku postkomunistické Evropy to nicméně v protikladu k orbánovskému Maďarsku a perifernímu Srbsku naopak vypadá, jako by se vrátila studená válka, která ve své poslední fázi semkla všechny odpůrce ruského impéria do jediného tábora, v němž se v osmdesátých letech vedle sebe ocitli někdejší komunisté i konzervativní křesťané, levicoví liberálové i reaganovští pravičáci, kosmopolité i nacionalisté. Na tomto trans­ideologickém spojenectví byl také založen konsenzus o západním a evropském směřování středoevropských zemí v devadesátých a nultých letech. Teprve po uskutečnění tohoto cíle – tedy po vstupu středoevropských zemí do NATO a Evropské unie – se konsenzus rozpadl a na jeho místo nastoupil antagonismus mezi konzervativně­-nacionalistickým a liberálně­-europeistickým programem.

Zatímco v Polsku, Maďarsku či Chorvatsku k tomuto rozštěpu došlo vzápětí po vstupu do EU, v Česku mu dala příležitost až uprchlická krize roku 2015. Mezera mezi dvěma tábory je přitom tak malá, že mohou koexistovat i v rámci ODS a jí vedené vládní koalice. O malé míře ideologické polarizace v Česku ve srovnání s jinými středoevropskými zeměmi svědčí také skutečnost, že hlavou vlády je Petr Fiala, který během uprchlické krize demonstrativně odjel do Maďarska obdivovat Orbánův protiuprchlický plot. Ostatně v devadesátých letech Fiala založil nakladatelství CDK, jehož oblíbeným autorem se stal Ryszard Legutko a další národně­-konzervativní autoři z okruhu polského Práva a spravedlnosti, s nímž je ODS politicky propojena členstvím v jednom klubu Evropského parlamentu.

Dvě uprchlické krize

Přetrváváním kompromisního konsenzu me­­zi nacionalismem a europeismem či konzervatismem a liberalismem ve středu politického spektra se Česko desátých let odlišovalo od Polska a Maďarska, kde spolu tyto pozice zápolily jako vylučující se alternativy. Zatímco v Česku – a také na Slovensku – představovaly tyto dva póly před Putinovou invazí na Ukrajinu dvě ideologická křídla vládnoucí koalice, v ostatních postkomunistických zemích střední Evropy (s výjimkou Maďarska) se spojily teprve v reakci na tuto invazi. Nejviditelnějším symbolem znovunalezené jednoty konzervativních nacionalistů s liberálními globalisty je jednomyslná podpora ukrajinským uprchlíkům. Nový konsenzus bije do očí tím více, že právě spor o migrační politiku se v roce 2015 stal jednou z hlavních bitev mezi oběma tábory. Ve všech postkomunistických zemích střední Evropy ovládla tehdy xenofobie šířená z národně­-konzervativního tábora střední proud veřejného mínění a vytlačila liberální či levicové obhájce prouprchlických politik na stigmatizovaný okraj politického spektra (v Česku byli posměšně označováni za „pravdoláskaře“ a „vítače“).

Nečekané líbánky ideologických protipólů za současné uprchlické krize jsou vysvětlitelné tím, že válka na Ukrajině ve středoevropském vnímání nastolila zcela odlišnou politickou problematiku než krize předcházející. Jako by středoevropské společnosti vracela k hlavní otázce předminulé epochy, jíž byl právě vztah k rozpínavé velmoci na východě. V souladu s tím se oživila solidarita mezi ohroženými národy i spolupráce protikladných ideologických táborů uvnitř nich. Jako by se znovu bojovalo o to, kudy povede železná opona mezi Východem a Západem. Uprchlická vlna roku 2015 naopak navozovala problém, který byl z hlediska této hlavní fronty studené války druhořadý: neohlašovalo se v ní rozdělení Evropy na Východ a Západ, ale rozdělení planety na Sever a Jih – na potomky evropských kolonizátorů a potomky ne­­evropských kolonizovaných.

Zintenzivnění migrace z někdejších kolonií do dřívějších koloniálních metropolí je jedním ze symptomů globalizace. Ta sice začala již v sedmdesátých a osmdesátých letech, svého vrcholu však dosáhla až v devadesátých letech, kdy se mohla rozšířit i do oblastí někdejšího sovětského bloku. Tehdy také v souladu s propojováním světa na planetární úrovni Evropa učinila rozhodující krok k politickému sjednocení na úrovni regionální. Odmítání neevropských uprchlíků i jednotné evropské migrační politiky je pak součástí národně­-konzervativního pokusu tento trend obrátit. V minulém desetiletí šly tyto snahy obvykle ruku v ruce s odmítáním řešení otázek celosvětového dosahu, v čele s problematikou globálního oteplování.

Probudit ve Středoevropanech averzi vůči mimoevropským uprchlíkům bylo tak snadné proto, že jejich příchod symbolizoval stále intenzivnější zapojení našich společností do nepřehledných globálních procesů, kterým nerozumíme a které nekontrolujeme. Pocit naší podrobenosti rozhodnutím, jež přicházejí z globální či evropské úrovně, a tudíž je nemůžeme ovlivnit, dává šanci národním konzervativcům, kteří slibují návrat před globalizaci: do důvěrně známého prostředí, v němž se budeme potkávat jen s tím, čemu rozumíme a co jsme schopni vědomě zvládat v rámci kulturně homogenního národního státu. Jakmile se u nás usadí cizinci z geograficky, kulturně a nábožensky vzdálených zemí, ztratíme poslední útočiště před globálními procesy, jež nás děsí svou cizotou a nekontrolovatelností…

Přijmout uprchlíky z geograficky i kulturně přilehlé země je mnohem snadnější. Nejenže jsou nám fyzicky, nábožensky i jazykově podobní, ale také rozumíme tomu, co prožívají, protože máme zkušenost se stejným impériem. Podle mainstreamových politických diskursů se navíc nejedná jen o vzpomínku, ale o realitu, která jako by se z minulosti vrátila do přítomnosti: v Kyjevě se dnes bojuje také za Bratislavu, Varšavu či Prahu. Nejde tedy jen o analogii nebo překrytí, ale o totožnost zájmů. Konflikt v Sýrii naopak neměl žádné styčné body ani s našimi zájmy, ani s naší historií. Ve srovnání s blízkostí rusko­-ukrajinské války nám byl – podobně jako další konflikty na Středním východě – značně vzdálený, a to i pro etnickou, kulturní a náboženskou odlišnost jeho obětí. To, že jsme s lidmi prchajícími z tohoto regionu neměli žádnou zkušenost, dovolovalo, aby je mediální obrazy hladce redukovaly na exponenty fanatického islámu, který hodlá zničit naši demokratickou kulturu vzešlou z křesťanství.

Zatímco v současné uprchlické krizi je v sázce solidarita s nám blízkými, stejnou hrozbou trpícími Evropany, v té předcházející šlo o naši solidaritu s Neevropany, s nimiž nás nespojovaly ani zájmy, ani historie, ani kulturní identita a k nimž nás vázaly jen abstraktní principy lidských práv a humanitarismu. Jedni k nám přicházejí z našeho regionu, druzí se vynořili z globální úrovně – a jejich příchod se tak výborně hodil k dramatizaci konfliktní linie, která v minulém desetiletí začala štěpit západní a středoevropské společnosti do táborů obhájců a odmítačů globalismu.

Dopady covidové krize na tento rozštěp se lišily podle kontextu: v USA příkop prohloubila, ve střední Evropě spíše přemostila, nebo jej nijak podstatně nezměnila. Ukrajinská krize pak ve většině postkomunistických zemí našeho regionu s výjimkou Maďarska poskytla platformu pro sjednocení obou táborů. Otázky spjaté s globalizací nezmizely, ale byly překryty akutnějším problémem ruského imperialismu. Jakmile se jeho naléhavost oslabí, vrátí se tyto otázky s tím větší silou. Nebude to však návrat ke statu quo ante bellum. Válka nutí aktéry redefinovat své pozice, přehodnocovat stará spojenectví a hledat nová. Orbánova roztržka s jeho středoevropskými přáteli (které slovy Alexandra Vondry „zklamal“) je flagrantním příkladem procesu, při němž se právě teď překreslují hranice táborů a reformulují jejich programy.

Autor je politolog.