K nejčastějšímu žánru vězeňské literatury patří korespondence. Ať jde o motáky, útěšné listy, milostná vyznání či úvahy, forma dopisu dobře vystihuje situaci vězněného, jenž lačně očekává aspoň kusé zprávy „zvenku“, aby se mohl vztáhnout k horizontu domova. Sám je přitom konfrontován s bezdomovím a radikální vyvržeností.
Když Karel Pecka pojmenoval svůj stěžejní román Motáky nezvěstnému (1990, v samizdatu 1978, v exilu 1980), zvoleným titulem poukázal na dvě zásadní polohy „vězeňské literatury“. První z nich vychází z povahy korespondence jako komunikace mezi pisatelem a adresátem – vězeňská korespondence ovšem zároveň zdůrazňuje asymetrii tohoto vztahu. Pisatele ve vězení omezuje řada pravidel určujících, co, komu a jak může psát, navíc i možnosti jeho soustředění jsou omezené. Oproti tomu pisatel na svobodě bývá často v očích adresáta neukázněný, nevýmluvný a především nepíše dost často. Právě dopisy se přitom výrazně podepisují na vězňově náladě – vězněný často mívá pocit, jako by na něj svět zapomněl. Básník Ivan Martin Jirous tak píše Věře Jirousové dopis „spíš jen tak jako připomenutí z dálky, že jsem na světě“ (Magorovy dopisy, 2005). Adresát ve vězení nezřídka trpí pocitem, že je plně vydán vůli pisatele na svobodě.
Druhou polohu psaní z vězení pak představuje sice krajně omezený, ale podstatný prostor svobody, jejž psaná komunikace otvírá. Václav Havel zdůrazňuje v Dopisech Olze (1990, v samizdatu 1983, v exilu 1985), psaných v letech 1979 až 1983: „Nejprve tedy něco o mých dopisech Tobě: jejich psaní je pro mne vždy nejvýznamnější událostí týdne a je to takový malý obřad: píši Ti obvykle v sobotu, někdy v neděli.“ Jirous se o psaní dopisů Věře zase vyjadřuje jako o možnosti „si s Tebou chvilku štěbetat“. Tato svoboda navzdory omezením spočívá ve sdílení vnitřního prostoru, do nějž může vnější svět zasáhnout jen obtížně. Havel v Dálkovém výslechu (1989, v exilu 1986), knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou, vzpomíná, že navzdory „tvrdé cenzuře a riziku, že si tím způsobíme další těžkosti, a navzdory zoufalému nedostatku místa, času a soustředění na psaní“ začal v dopisech domů nacházet „svou vlastní seberealizaci“. Ta ale podle něj narážela na „seberealizaci“ dozorčích orgánů. Peckův hrdina toto omezení obcházel formou motáků – tajně pašovaných dopisů, do kterých cenzura nemohla zasáhnout. Vydanost druhému se tím ovšem jen prohloubila.
Obzor domova
Forma dopisu tak odráží celkovou situaci věznění, kdy jsou to ti druzí, kteří pisateli umožňují nebo znemožňují zůstat i nadále součástí světa a tím alespoň do určité míry i sám sebou – tedy nenechat si vnutit roli zvířete ochotného pro přežití udělat cokoli. Můžeme pozorovat celou škálu „těch druhých“ a jejich chování, od „bratrství mála slov a velkých služeb, protože pouhý stisk ruky nebo podstrčená cigareta rozbíjí klec, do níž jsi byl vsazen, a vysvobozuje tě z osamocení, které tě mělo zlomit“, jak píše Julius Fučík v Reportáži psané na oprátce (1945, necenzurované vydání 1995), až po Peckovo „nenáviděli jsme se navzájem tak, že jsme jedni druhým přáli smrt“. Navíc se ukazuje, že druzí mohou být naprosto nevyzpytatelní, o čemž se přesvědčil i Jirous, když si pročítal spis k jednomu ze svých procesů: „Jediná výpověď, která mnou otřásla, byla právě výpověď Bondyho. Jako jediný jim vyzradil, co se dalo. Nejen že řekl všechno, co věděl a na co se ho ptali, řekl jim mnohem víc, a neměl jsem tehdy slov, kterými bych klasifikoval jeho zradu“ (Magorův zápisník, 1997).
Schopnost posoudit druhého, odhadnout ho na základě zkušenosti znamená přijmout Patočkovo pojetí domova jako známého, nepřekvapujícího místa. Havel píše Olze o podivném horizontu, do něhož je momentálně vržen a v němž se také podle možností zabydluje, toto zabydlování se ovšem může uskutečňovat pouze ve vztahu ke skutečnému horizontu existence, jenž „i když vzdálený, neviditelný a jen ve vzpomínkách a představách“ zůstává obzorem „skutečného domova“. Pokud ale selhává měřítko tohoto skutečného domova, pokud není na druhého spolehnutí, potom se vězení (Havel ho nazývá „pseudodomov“) ukazuje jako radikální vyvrženost – domov jako horizont se ztrácí, vše je najednou cizí. A právě v tom podle Pecky spočívá jádro vězeňské zkušenosti: „Tuším, že když mě zítra vykopnou, najdu sice místa, kam se uchýlit, ale domov stěží (…) Pak je tedy můj domov neznámo kde. Pak je jedině v bezdomoví.“
Radikální vyvrženost
Pecka však jde dál a ukazuje, jak snadné může být se v „druhého“ sám proměnit. Peckův hrdina Svoboda u výslechu řekne jméno člověka, o němž věří, že už je dávno za hranicemi. Následky se dostaví brzy: „Já řeknu Milan, Milan řekne Komárka a ten poví o bratrech Zahrádkových, kteří promluví o ostatních šesti. A začátek téhle žatvy je u mne.“ V ten moment má pro sebe vypravěč ještě pochopení, protože se snažil ostatní varovat. Pochopení pro sebe má i později, když se v lágru stane převodní pákou mezi vedením a mukly a sám sebe hájí slovy: „Dělám toho šaška proto, aby byl na Josefce klid.“ Dělá to přece pro ostatní politické vězně a podle svého nejlepšího svědomí, opravdu se snaží a skutečně věří, že je na straně muklů. Ti to ale vidí jinak, nedůvěřují mu, a Svoboda s hrůzou zjišťuje, že se sám stal druhým, a to nejen v očích ostatních, ale i sám pro sebe, stal se někým, jehož chování už neumí odhadnout: „Tři roky ve vězení není právě bezvýznamná doba a já jsem se domníval, že mi ten čas umožnil dobrat se jednoznačného postoje, opřeného o důkladně zvážené a ověřené hodnoty. A najednou (…) poznávám, že mé odpovědi vyznívají nenáležitě (…) Nedorozumění pramení z toho, že jsem upřednostňoval toliko některé hodnoty z mnoha, to za prvé. A za druhé, že jsem si příliš důvěřoval, že jsem domýšlivě považoval své názory a závěry za konečné a dané jednou provždy. Že jsem příliš marnivě naslouchal hlasu rozumu a dopustil, aby přehlušil hlasy doléhající z jiných zdrojů.“ Svoboda se sám sobě vzdálil, ale ne tím, že by někoho udal, nýbrž tak, že učinil měřítkem svého uvažování jen sám sebe. Protože tam, kde má být domov, nalézá jen bezdomoví, stávají se jeho názory a závěry svévolí. Stal se sám sobě nepoznatelným. A Havel v Dopisech Olze dodává: „V tomto smyslu tedy odpovědnost zakládá identitu; jen v odpovědnosti lidské existence za to, čím byla, je a bude, tkví její identita.“
Mluví ale Pecka stále ještě o vězení? Na závěr totiž jeho hrdina říká: „Pošlou-li mne ven, dostanu se jen do většího výběhu, kde ty drátěné ohrady nejsou pro odlehlost vidět. Pohledu nastaveny tam budou chrámy, mosty a neonové poutače nad biografy.“ Otázky radikální vyvrženosti, bezdomoví a „druhého“ se tak ukazují jako obecné, pouze ve vězení otevřeněji a konkrétněji položené. V tomto smyslu pak můžeme souhlasit s tezí, kterou v Poetice míst (1997) rozvíjela Daniela Hodrová – že vězení je místem přístupu k bytí.
Autorka je komparatistka.