Rodič je bůh

Proč jste se rozhodl založit instagramový účet Nevýchovný ústav, na němž zprostředkováváte veřejnosti praxi ve výchovných ústavech, a to často i velmi kriticky? Z jakého důvodu je účet anonymizovaný?

Neskrývám sebe, skrývám „naše děti“. Profil není anonymní, jen je záměrně nekonkrétní. Jsou tam mé fotografie i kontakt na mě, ale neuvádím zařízení, ve kterých působím, aby děti, jejichž příběhy zveřejňuji, nebyly identifikovatelné. Také neuvádím jejich skutečná jména a měním věk i pohlaví.

Smyslem profilu je poskytnout dětem reálnější pohled na život v ústavních zařízeních. Děti bez jakékoli přímé zkušenosti s ústavní péčí se ptají, co je čeká, když u nich byla sociál­ní pracovnice, co se bude dít dál, jak se žije v dětském domově, co je to ZDVOP, v čem se liší ústavní zařízení od běžné rodiny… Stále se totiž vyhrožuje: „Když se budeš chovat špatně, skončíš v dětském domově.“ Jenže je třeba si uvědomit, že pro mnohé děti je život v něm nevyhnutelná budoucnost! Dlouho jsem byl přesvědčený, že lidé ústavní zařízení démonizují záměrně, že je to taktika na „zlobivé“ děti. Až časem jsem zjistil, že mnoho lidí, především ze starší generace, mýtům o ústavní výchově opravdu věří. Že tam děti spí po dvanácti na palandách, že mají téměř vše zakázané, nemají vycházky ani právo na vlastní hračky, nedostávají kapesné, žijí tam jen Romové a podobně. S takovou představou se setkávám dokonce i u mnoha vychovatelek v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) nebo u pěstounů. Přitom žádný výchovný ústav by neměl fungovat tak, že se dítě po přesunu do onoho zařízení přestane radovat z dětství a samo sebe zatratí. Mnohdy si děti na základě toho, co jim říká společnost, mylně myslí, že jsou na nejhorším místě na světě, že životní boj prohrály – myslí si pak: budu lhát, krást, brát drogy a klidně se i zabiju, protože jsem v životě definitivně selhal.

Ozývají se vám i dospělí z praxe nebo pěstouni?

Píšou mi budoucí vychovatelé, studenti, často i rodiče dětí. Například jestli je v pořádku, že si jejich dcera hraje s vojáčky, nebo že jim syn nechce dát pusu před školou, případně když dítě začne řešit svou sexualitu. Mnoho pečujících osob zbytečně dramatizuje nepodstatné maličkosti a ty opravdu důležité věci ve výchově zůstávají bez jejich povšimnutí.

Proč je pro děti jednodušší ptát se vás než třeba učitelů či sociálních pracovnic?

Internetové prostředí dětem poskytuje pocit anonymity. Můžou se zeptat na cokoli, ale zároveň vědí, že kdykoli můžou zavřít Instagram, odhlásit se, zrušit profil, založit nový účet a zeptat se znovu a jinak. Nemají pocit závaznosti. A to i přesto, že každému dítěti připomínám, že i na mě se vztahuje oznamovací povinnost dle trestního zákoníku. Existují totiž situace, které se musí řešit tvrdým zásahem do rodiny, a dítě se musí ochránit, byť s tím nesouhlasí.

Co to vůbec znamená, že dítě zlobí? Není předpoklad, že dítě dělá od přírody „něco špatně“ a je třeba jeho chování neustále napravovat, překonaný?

Žádné dítě na světě se nenarodí předurčené k tomu být „zlobivé“. Takzvané zlobení bývá strategie, která se dítěti v minulosti osvědčila, aby přežilo – byť je takové chování sociál­ně nepřijatelné. Často se setkávám s dětmi, které kradou. Když pomineme, že v jisté fázi života je krádež experiment s normou a pravidly, mnohdy zjistíme, že ty děti vyrůstaly o hladu, bez rodičů, a pokud se chtěly najíst, musely si jídlo obstarat samy – třeba i krádeží.

Dalším problémem je, že děti se lehko ztotožňují s nálepkou, kterou v minulosti dostaly, a chovají se pak v souladu s ní. Když je vám chlapec představen slovy: „Pozor na něj, tenhle sígr krade a mluví sprostě“, roli zlobivého dítěte sám přijme. Je to jednodušší než se snažit dokázat, že se změnil a že je vlastně v jádru malé ustrašené dítko, které touží po přijetí. Jsem zkrátka přesvědčen, že zlobení je získaná strategie, jak přežít.

Jak se děti do výchovných ústavů dostávají?

Umístit v dnešní době nezletilého do zařízení pro děti s poruchami chování není pro systém nic náročného – postačí, když dítě začne svůj sexuální život dřív, než by podle zákona mělo, když trpí záchvaty agrese nebo má problémy s alkoholem. Ale my, takzvaní odborníci, bychom měli rozlišovat, co je již zvnitřněná strategie chování a co je pouze experiment – pokud vám například dítě ve dvanácti letech ukradne telefon, může se jednat pouze o období zkoumání hranic důsledků či vaší pozornosti, nikoli o poruchu chování. Rozdíly mezi experimentem a zvnitřněnou strategií chování jsou v četnosti opakování, dlouhodobosti a také závažnosti – jednorázově sebrat rodiči z peněženky padesát korun je něco jiného než někomu bodnout nůž do zad. A právě to bychom měli u dětí rozlišovat, a ne je automaticky nálepkovat jako zlobivé s poruchami chování, i když je to pro nás i pro systém jednodušší…

„Zlobení“ bývá způsobeno i tím, že se dítě nepodílí na tvorbě pravidel, která má dodržovat. Nakolik je v dětských domovech umožněna participace dětí na jejich chodu?

To je velmi různé. Pracuji pro jedno zařízení, kde se pravidelně setkává celá skupina dětí se všemi vychovateli i ředitelem a děti se podílejí na tvorbě pravidel, například kdy bude večerka nebo co by chtěly změnit… Některé věci se samozřejmě změnit nedají, děti by třeba chtěly vyšší kapesné, ale zrovna výši kapesného určuje stát. A pak jsou také zařízení, kde vůle k diskusi ze strany vedení není. Po pracovní stránce je jednodušší vést děti autokratickým stylem výchovy. Říct: „Uděláš to tak a tak a tečka.“ Dítě úkol splní a pečující osoba je spokojená. Nicméně příliš přísný režim funguje pouze krátkodobě a děti se mu brzy zkusí vzepřít.

Stát nedává doporučení, jak to řešit?

Každé zařízení má vnitřní standardy a vnitřní řád – veřejnosti přístupný, dohledatelný, prokazatelný. Stát pak kontroluje dodržování práv dětí a skutečně dává spoustu různých doporučení, jak postupovat a jak ne, nicméně pro děti jsou často důležité právě ty maličkosti, které v paragrafech nenajdete a u nichž záleží na vůli zaměstnanců. Řád určuje, v kolik hodin má být dítě večer v posteli, ale ne, jakou formou se to provede. Jestli má vychovatel nebo vychovatelka před spaním dítěti přečíst pohádku nebo zazpívat ukolébavku, to jsou na první pohled detaily. Dítě nakonec stejně usne. Lidsky je však veliký rozdíl, zda dítě usíná s myšlenkou, že je milované, anebo že prostě musí spát. Ale opět záleží na konkrétním zařízení – dokonce jsem se setkal i s tím, že byli vychovatelé postihováni za to, že řešili byrokracii na úkor přímé péče o dítě. A pak jsou místa, kde má přednost formulář a čistota… Každopádně děti, které se zpětně ozývají a chlubí se svými úspěchy a životní cestou, jsou právě ty, které si vzpomínají, jak jsme si spolu před spaním četli. Ne ty, které měly nejčistší schody.

Pokud rodič projeví zájem o dítě jednou za půl roku, dítě nemůže být uvolněno k adopci. Není už načase s touto lhůtou něco udělat? Půlrok je pro malé dítě jako pro dospělého pět let!

Už dávno jsme se měli vymanit z pravěké představy, že dítě je majetek biologického rodiče, o kterém může rozhodovat. Setkal jsem se třeba s chlapečkem, kterému byl rok a půl. U tak malého dítěte je obrovská šance, že se najde adoptivní rodina. Orgán sociálně­-právní ochrany dětí (OSPOD) tedy kontaktoval matku. A ta s adopcí nesouhlasila. Dítě sice do vlastní péče nechtěla, ale začala každých pár měsíců posílat pohled, kde bylo napsáno: „Mám tě ráda, máma.“ Z formálního hlediska tak projevila o syna zájem, přestože dvouleté dítě si pohled ani nedokáže přečíst a jediným smyslem toho počínání byla snaha zabránit adopci.

Když chcete řídit traktor, musíte chodit na roční vzdělávací kurs, absolvovat zkoušky, že všemu rozumíte. Ale když chcete jako biologický rodič řídit život dítěte, nepotřebujete vůbec nic – žádnou přípravu, žádnou zkoušku. Naopak ten, kdo chce dítě adoptovat, prochází různými vyšetřeními, pravidelnými školeními, kontrolami… To, že z pohledu dětí je biologický rodič vždycky něco víc, ještě chápu – dítě mnohdy nezná realitu, netuší nic o důvodech svého umístění, spoustu vzpomínek vytěsní, uvěří rodiči a touze po „normální“ rodině. Ale stát by měl pracovat se skutečností, že vzdělaný profesionál pravděpodobně prospěje dítěti více než rodič závislý na drogách, který dítě v minulosti mlátil. Půlroční lhůta – tři měsíce od posledního projeveného zájmu o dítě a další tři měsíce od poučení rodiče o možných důsledcích jeho chování podle občanského zákoníku – je umělá konstrukce, která nefunguje, ale všichni se jí pořád drží. Biologičtí rodiče mnohdy nemají zájem o kontakt s dítětem řadu týdnů či měsíců, ale když už si vzpomenou, dítě musí být ihned k dispozici. A úředník div že nestaví slavobránu a neděkuje, že rodič „projevil zájem“. Rodič, který dítě týral, fackoval na potkání, zneužil nebo mu nedával najíst, posílal ho krást a tak dále. Jenže rodič je bůh a má právo na další a další šance, kdy se dítě stává pokusným králíkem rodičovských dovedností a selhání…

Potkávám ale také láskyplné rodiče. Pro dítě by se rozkrájeli, jezdí za ním na návštěvy, nikdy mu neublížili, snaží se ho ochraňovat a dítě nadevše milují, jen se o ně nedokážou sami postarat – například z důvodu alkoholismu, gamblerství nebo tíživé finanční situace. Takto umístit vlastní dítě do ústavního zařízení není ostuda. Ba naopak. Je chvályhodné a svým způsobem obdivuhodné, že si někteří lidé dokážou přiznat, že péči o dítě nezvládají a že potřebují pomoc. Takovýmto rodičům má být vychovatel oporou.

Jak se děti do výchovných zařízení dostávají?

Do ZDVOP může být dítě umístěno podle zákona o sociálně­-právní ochraně dětí na základě rozhodnutí soudu, žádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností, žádosti zákonného zástupce dítěte nebo na základě žádosti samotného dítěte – často z důvodu agresivity rodičů, strachu vrátit se domů ze školy, kvůli domácímu násilí. Děti tedy v zařízení mohou být i proti vůli rodičů – aspoň do doby, než příslušný soud rozhodne o předběžném opatření. V praxi se setkávám i s tím, že rodič uvede nějaký krátkodobý důvod pro umístění dítěte: „Děláme rekonstrukci koupelny a potřebujeme víc prostoru. Do týdne si děti rozhodně vezmu zpátky.“ A pro dítě už si nikdy nepřijde.

Co se týká umístění na vlastní žádost dítěte, ZDVOP funguje nepřetržitě a má povinnost vždy dítě přijmout, za každých okolností, v jakékoli kapacitní či epidemické situaci. To je třeba, aby děti věděly. V případě potřeby mohou přijít i ve tři ráno. U ostatních typů zařízení, jako jsou dětský domov, dětský domov se školou nebo výchovný ústav, o umístění rozhoduje soud, ale důvody umístění bývají podobné.

Chystáte knihu nazvanou Nebuď píča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi…

Ano, jedná se o knihu obsahující kazuistiku a metodiku z prostředí ústavní výchovy. Název je sice drsnější, ale všeříkající. Kniha obsahuje různé techniky, které se mi při práci osvědčily, a spoustu anonymizovaných příběhů dětí, které podle mě nejsou košer. To, že nějaký postup není proti byrokratickým pravidlům, ještě neznamená, že je správný. Když jsem v oboru před lety začínal, postupoval jsem při práci s dětmi v souladu s vnitřními pravidly a chováním starších kolegů a kolegyň. V jednom zařízení mě služebně starší vychovatelé upozornili, že s dětmi se nechodí na dětské hřiště. Proč? Prý kvůli bezpečnosti. Že pravidlo „nechodíme s dětmi na hřiště“ nepramení z vnitřního řádu či nebezpečnosti dětských hřišť, ale pouze z pohodlnosti zaměstnanců, jsem zjistil až po mnoha měsících – je mnohem jednodušší hlídat děti na zahradě z okna, než s nimi chodit na vzdálené hřiště… Správný vychovatel by se měl umět svobodně rozhodovat, měl by být sebekritický, nepodléhat tlaku okolí a měl by poznat, když udělá chybu. Milgramův experiment nám dokázal, že bílému plášti či služebně staršímu kolegovi lidé automaticky více důvěřují a považují jeho názory za správné. Neříkám, že nám starší kolega či kolegyně nemůže dát dobrou radu. Ale ne každá rada taková je… Jednoho dne, kdy jsem opět jednal v souladu s nepsanými pravidly starších kolegyň, za mnou přišel sedmiletý plačící chlapeček a zeptal se mě, proč jsem to a to udělal, že ho to mrzí a že doufal, že nebudu stejný jako ostatní. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem dodržoval všechna pravidla, hledal jsem odborné důvody pro to, jak jsem postupoval, a najednou jsem si uvědomil, jak absurdní to je. Díky svému vzdělání bych byl schopný teoreticky hovořit o pedagogických plánech, o proxemice, řeči těla i individuálním plánování aktivit pro rozvoj samostatnosti dětí. A přesto to vše chlapec zvládl shrnout a vysvětlit v jediné větě: „Strejdo, dyť je to jednoduchý, prostě nebuď píča!“ A o tom je celá ta kniha. Na každé stránce by mohla být napsaná tato věta, pouze s jiným dovětkem. Nebuď píča – a vciťuj se do dětí. A nastuduj si rodinnou anamnézu dítěte. A uchovej dětská tajemství. A nikdy dítě neuhoď… Zkrátka, kdyby všichni pracovníci nahlíželi na situace z pohledu dítěte – co jemu pomůže, co pociťuje nebo co potřebuje –, dosáhlo by se lepších výsledků.

Z čeho poznáte, že jste udělal chybu?

Je to, jako když vejdete do místnosti, kde právě probíhala zuřivá hádka – obě strany utichnou a předstírají, že se nehádají. Ale atmosféra je jiná – nepříjemně dusná. A přitom zpětně mohu říct, že spoustě chyb se dalo vyvarovat, kdybych se od začátku více řídil empatií a méně naučenou teorií. Když vidíte smutek, radost, strach, hněv, reagujete přirozeně a upřímně. V tu chvíli se stává práce jednodušší, neboť jste de facto placení za to, že existujete a jste sami sebou. Myslím tím skutečně být na daném místě pro děti, pracovat s jejich emocemi a jejich potřebami. Někdy to znamená dopřát dítěti ranní klid, někdy objetí, někdy společně pláčete a jindy postačí jen v tichosti sedět a „být“.

Osobně při práci rád využívám techniku P.A.C.E. psychoterapeuta Daniela Hudgese. Vznikla v rámci vývojové diadické psychoterapie a je vhodná zejména u poruch attachementu a komplexních vývojových traumat. Jedná se o čtyři body, které je třeba v každodenní praxi dodržovat: jsou to: hravost, která prostoupí téměř vším, co s dítětem děláte, zvědavost, kdy se aktivně zajímáte o to, co dítě prožívá, empatie, díky níž chápete, proč se dítě nějak chová a co cítí, a přijetí – dítě se musí cítit milováno, ať se děje cokoli. I když se pohádáte, musí dítě cítit bezpodmínečnou lásku. Tyto čtyři body a věta „Nebuď píča!“ přetvořily můj pohled na výchovu dětí a práci s jejich křehkostí.

Která vážná „chyba“ je mezi vychovateli a vychovatelkami rozšířená?

Chlapec začne projevovat emoce ­bolesti, strachu, rozrušení – a vychovatelka jej utne, ať není jako holka: „Kluci přece nebrečí.“ Chlapci tak brzy začnou považovat pláč za negativní, přestanou projevovat upřímné pocity a vychovatelé mívají radost, že v daný moment zamezili nepříjemnému záchvatu emocí. Jenže dítě samo nejlépe ví, co cítí a čím se mu uleví. Tak přesně to nerozpozná ani nejlepší psycholog, ani detektor emocí, ani pedagožka Dagmar Čábalová, a rozhodně to nepoznáme my. Dítě ano, a tak bychom to měli přijmout.

Jak se při náročné práci s emocemi bráníte vyhoření?

Se syndromem vyhoření se nejčetněji setkávám ve ZDVOP, neboť tam jsou děti umisťovány krátkodoběji – třeba na půl roku, na pár měsíců, někdy jen přes noc. Pokud chce „teta“ nebo „strejda“ s dítětem pracovat upřímně a láskyplně, poskytuje každému přijatému dítěti jakousi citovou sanaci, tráví s ním veškerý čas, uspává ho, vstává k němu, když ze spaní křičí o pomoc, ráno ho probouzí, ať je zdravé či nemocné, týden za týdnem, a časem vznikne hluboká vzájemná citová vazba. A pak dítě ze dne na den zmizí z vašeho života. Stesk pochopitelně dopadne i na vychovatele. Jenomže to už přichází další dítě a vychovatel musí celý proces začít od začátku. Je opravdu jednodušší striktně se držet pravidel, poskytovat dítěti pouze základní potřeby a vyhýbat se vzniku citové vazby. Zabráníme tím nevyhnutelnému trápení se z rozloučení. Jenže vychovatel či vychovatelka může být vynikající pedagog, vynikající kuchař i chůva a mistr úklidu, ale pokud přestane k dětem cítit upřímnou lásku a přestane se do práce emočně zapojovat, nemá v zařízení už co dělat.

Mně osobně pomáhá skutečnost, že tato práce je nesmírně pestrá. Když ji děláte doopravdy, jste rodič na plný úvazek. Jen máte třeba šedesát dětí, z nichž každé je úplně jiné – se školkovým řešíte Pata a Mata, s dalším přijímačky na střední školu a skripta. Snažíte se pojmout svět malého dítěte i mladého dospělého, jejich kamarády, volnočasové aktivity, dětské lásky, rodinné příslušníky, vysněná povolání, sny i obavy. Navíc mi tato práce umožňuje chovat se „střeleně“ – jdu s dětmi na dětské hřiště nebo do kina a jsem za to placený! Děti dobíjejí člověka energií. Dále v této sféře funguje systém supervizí, intervizí, náslechů a k dispozici máme také psychology a psychoterapeuty. Ale přesto k vyhoření dochází, a to velmi často. Pracovník by měl poznat, když potřebuje pauzu, a klidně na rok jít pracovat jinam. Dopřát odpočinek sobě a hlavně dětem.

Máte v plánu založit vlastní zařízení. Jak bude fungovat?

V budoucnu chci založit vlastní ZDVOP. Chci vybudovat takové zařízení, aby na pobyt v něm bylo dítě hrdé. Dnes se totiž děti mnohdy za život v ústavním zařízení stydí. Přitom právě děti se nemají za co stydět – jejich situace je ostuda společnosti, rodičů a státu. Ale než „rozebrat“ systém zvnějšku bude snad jednodušší vytvořit nové zařízení. Takové, které by opravdu fungovalo jako zařízení pro děti, a ne jako pracovní trh pro znuděné lidi, kterým se ještě nechce jít do důchodu. Systém musí jednou začít fungovat v zájmu dětí! A pokud tomu napomůže dobrý příklad, chci s ním přijít.